Balkánská ikariáda

Kapkou v milionové záplavě mořechtivých Čechů, houfně táhnoucích na Jadran, stali jsme se s přítelkyní letos i my. Volba sice padla na Chorvatsko, ale slíbili jsme si, že místo obléhání pláží vezmeme útokem hradby nepoznaného. Vždyť ležet u vody lze na břehu jihočeského rybníka Svět. Nejprve míříme do blízkého Splitu císaře Diokleciána, největšího přístavu v okolí, následně volíme směr opačný, jedeme do Bosny a Hercegoviny. Úmorným balkánským autobusem šplháme po kopcích a se značným zpožděním navštěvujeme hercegovský Mostar, zalidněný památník občanské války. Starý most z tureckých časů, který dal údolnímu sídlu jméno a jenž symbolizoval multikulturní společnost svazové Bosny, jak známo, již neexistuje. Místo něj stojí nový Starý most, vrstevnatá mystifikace. Znovu spojuje muslimský a chorvatský břeh. Město je špinavé a přes deset let od konce občanské války stále poďobané od střel. Následky pravých neštovic ze zdiva nikdo neodstraňuje a očividně ani odstranit nechce. Mostar rozťatý vedví vystavuje své rány na odiv. Ze všeho čiší pocit unaveného napětí a provizoria. Ovšem pověstní mostarští Ikarové, odvážní mladíci vrhající se z výšky bezmála třicetimetrového oblouku, znovu padají do líně tekoucí Neretvy. Jsou dobře organizováni; mají svůj klub, roztleskávače a výběrčí. Když tankové dělo chorvatské armády srazilo původní Starý most, jejich otcové prý plakali. Skokem z výšky do proudu řeky, u níž maršál Tito svedl slavný boj s Němci, skládali zkoušku mužnosti. Smutné srovnání. Přes zapadlou lhotu údajných zázraků – Medžugorie – vyjíždíme k dočasnému domovu. Myšlenka návratu do Bosny se vkrádá do ostatních snů, a tak volbu mezi Kusturicovým Sarajevem (via Mostar) a nedávno osamostatněnou Černou Horou necháváme na zítřek a soud boží. Ráno moudřejší večera. Technicky nezbytným opatřením následujícího jitra se ukazuje stopování do známého letoviska Makarská. Ačkoli se očividně tento druh dopravy mezi Chorvaty oblibě netěší, máme nakonec štěstí. U graffiti „Ante Gotovina – moja domovina“ zastavuje dodávka se symbolem kuřecího masa. Řidič, náš deus ex machina, pokračuje až do Dubrovníku. Je rozhodnuto. Během několika hodin cesty rozprávíme se slovanským bratrem bujaře a jak jinak, anglicky. Dozvídáme se, že jde o hrdého veterána války za nezávislost, bývalého tankistu pod velením generála Gotoviny. Muž je velmi přátelský a my přemítáme, jestli svého času stanul v zástupu hajlujícím na protest proti vydání svého velitele Mezinárodnímu soudu pro válečné zločiny. Hovor plyne. Následují další a další podrobnosti o krvavém měření sil první poloviny 90. let. Skoro se vnucuje cynická paralela, že náš dobrodinec dříve mrtvoly dělal, a nyní je vozí. Unaveni vystupujeme v kýžené destinaci. Nezdržujeme se prohlídkou poitalštěného přístavu a hledáme spoje do Podgorici nebo aspoň do nedaleké Boky Kotorské. O stopování se již nepokoušíme. Vlak můžeme rovnou zapomenout, loď jakbysmet. Autobusy jezdí dva: jeden před minutou odjel a druhý pro nás nepřipadá v úvahu. Kat aby to spral. Vzpouru cítíme i bez Boky Kotorské. Nakonec den trávíme v překrásné zátoce. Procházíme památky, navštěvujeme síň obětí poslední války, zkoumáme mapku znázorňující zásahy srbských dělostřelců. Zkrátka nevybočujeme z průměru návštěvníků pobřežního města na seznamu UNESCO. Navečer se obohaceni zkušenostmi všeho druhu vracíme do střední Dalmácie. Monte Negro čili Crna Gora pro nás zůstala nedosaženou metou a axiomem. Oblast ušetřená válečného běsnění užívá již řadu let euro a od Srbska, jež kryje důstojníka Mladiče, se odtrhla. Úplná oáza. Zlí jazykové sice hovoří o podloudnictví, banditismu a jejich vlivu na tamější separatismus, ale my tomu stejně nevěříme. Neklidnou, ještě za našeho dětství jednotnou jihoslovanskou zemi si postupně projedeme celou. A sud střelného prachu u cesty, s pomocí boží, minem. Autor je publicista