O cikánkách a lidech (2.)

V minulom čísle Slova (49/2006) sme priniesli začiatok článku olomouckého filozofa Martina Škabrahu o dvojakom vzťahu k Rómom. Dnes prinášame druhú a záverečnú časť eseje. (Ospravedlňujeme sa v tejto súvislosti čitateľom, že poukaz na dokončenie v tomto čísla z predchádzajúceho textu vypadol.) zpomeňme ale v té souvislosti protější, pozitivní stránku věci. Často se mluví o rómské hudbě jako typickém kulturním projevu, který může většina akceptovat coby něco přínosného a integrujícího Rómy do „naší“ společnosti. Co se nám ale vlastně na rómské hudbě líbí? Vraťme se pro srovnání ke skladateli zmiňovanému v úvodu. Janáčkova hudba není prostě univerzální – je naopak velmi specifická až idiosynkratická, česky řečeno: je samorostlá. A dobývá-li svět, pak ne proto, že by nabývala jakési univerzální podoby (některé zahraniční orchestry ji ostatně dodnes mají potíž hrát, ačkoliv všechno by teoreticky mělo být napsáno ve vždy stejných notách), ale proto, že svět se učí rozumět vlastní Janáčkově řeči. Obdobně nás na rómské hudbě přitahuje to, co je na ní svébytně rómské a co tedy, pokud se nám podaří tomu přijít na kloub, obohatí naše vnímání a prožívání hudby jako takové, ba pozmění samotný náš pojem hudby. Není ale naše schopnost porozumět jinému jazyku, jiné poetice, jinému hudebnímu výrazu dokladem právě oné univerzality, na níž je postaven pojem lidských práv? Myslím si, že to tak sice vykládat lze, ale opět jen za cenu zkratky, která nás pochopení problému spíš vzdaluje. Schopnost vcítit se do jiného světa (a do situace jiných lidí) by nás spíše než na abstraktní ideu lidství měla upomenout na onoho ne-řádného kočovníka v našem nitru, onen rozrušující element cizince ve vlastním já, který tak nezapomentulně rozehrál Leoš Janáček v hudebním setkání s čarokrásnou Zefkou. O tohoto exotického cizince, zdroj obav i touhy se jedná především, protože bez něj ztrácí život něco podstatného – něco, co můžeme nazvat třeba cikánem v nás. Ideologie „slušných lidí“ reaguje na ten cizí element snahou o jeho vyloučení, vymýcení z našeho světa, resp. o oddělení obou živlů. Ideologie lidských práv (jakkoliv bych se v konkrétních sporech asi stavěl na její stranu) má však tendenci k možná ještě nebezpečnějšímu způsobu eliminace Jiného – totiž smazání samotného napětí mezi „vlastním“ a „cizím“. Proklamovaná univerzalita lidských práv má sice podle svých obhájců prosazovat toliko rovnost všech lidí, nikoliv jejich stejnost. Je ale takové pojmové rozlišení udržitelné? Není požadavek rovnosti zdůvodnitelný pouze za překlopadu, že pod různými rasovými a kulturními slupkami se skrývá něco stejného, tatáž podoba lidství garantovaná Bohem nebo Přírodou, na kterou chceme redukovat lidství vůbec? Tento sklon lidskoprávní ideologie úzce souvisí s tím, že nositelem dotyčných práv je v jejich podstatě výhradně jednotlivec. Právě vyabstrahování individua z kontextu jeho konkrétní skupinové přináležitosti (která sice není vůči jednotlivci vysloveně určující, ale přesto je od něj neoddělitelná) je však nejúčinnějším způsobem, jak cizince zbavit jeho cizoty – tedy toho, že je jeden z nich, ne jeden z nás. Cizinec sleduje jiné pojetí lidství, zakotvené v jiné kultuře, jiném jazyce – a to je to, co nás na něm nejvíce znepokojuje; on prostě destabilizuje náš vzorec správného chování, zpochybňuje principy, které ospravedlňují naše dobré bydlo – a to je potíž. Univerzalistická ideologie lidských práv potom může maskovat jakýsi morální imperialismus. Tím, že chápe druhého jako jednotlivce a ne jako příslušníka jiné skupiny, umožňuje nám de facto podřídit ho tomu vzorci chování, který preferujeme my – na úrovni práv jednotlivců se to totiž bude jevit jako skutečná rovnost (máme na druhého stejné nároky jako na kohokoliv z nás), reálně existující skupinové souvislosti pak takovou optikou zůstávají neviditelné (stejně byla do jisté míry neviditelná diskriminace německé menšiny v prvorepublikovém Československu). Potomstvo Janíčkovo Možným důsledkem takového morálního imperialismu je obcházení nároku na svébytnost a svéprávnost. Hlavní příčinou současné neřešitelnosti rómské otázky je totiž absence rómských elit, které by dokázaly proti přihnědlým fandům slušnosti i lidskoprávním univerzalistům formulovat svůj vlastní „cikánský diskurz“. To je na celém problému snad ta nejhůře polykatelná pilulka – že jej totiž nevyřeší ani razantní kroky populistického starosty, ani jeho povznesení kritikové, jejichž rétorika je možná jen jinou formou oslavování bílého muže a jeho civilizačních výdobytků. Hlavní břemeno leží na Rómech samotných. Těch kolem nás, stejně jako těch v nás. Otázka, kdo se komu má přizpůsobovat, je pak špatně položená. Ono se totiž ještě dá zkousnout, když se na konto jisté sociální skupiny vydává relativně zanedbatelný finanční kapitál. Daleko náročnější investicí je jiná podoba kapitálu – to společenské bohatství, které označujeme třeba slovy „důvěra“ a „solidarita“. Jak se praví v díle, jehož citací jsme tyto úvahy započali: „Vítaj Janíčku,/ vítaj tady v lese! (…) Co tak tady stojíš,/ bez krve, bez hnutí,/ či snad sa mne bojíš?“ Autor je filozof