To, jak se nyní budou rozvíjet styky mezi americkou supervelmocí, Evropou, OSN a vážně poškozeným světovým pořádkem, je zjevně daleko důležitější než konkrétní kroky na znovuvybudování Iráku. Proč se ale o tom, co bude dál, nyní tak podivně mlčí, zeptal se Simon Tisdall v deníku Guardian Částečně je podle autora příčinou mlčení to, že se státy jako Francie a Německo, které byly proti útoku na Irák, nyní snaží pragmaticky napravit poškozené vztahy k USA. Také je ale pravda, že evropské země si absolutně nevědí rady, co si počít s americkou hegemonií, s ideologickým přesvědčením Bushovy vlády, že je správné a nevyhnutelné, aby Spojené státy vládly světu. I kdyby existovala jasná kontrastrategie, není šance na to, aby se prosadila v nejednotné Evropské unii. Stejný nedostatek konsensu nalezneme i u slabších států, závislých na Spojených státech, ať jde o Arabskou ligu, Africkou unii či Organizaci amerických států. Svět byl v minulých týdnech svědkem toho, že se rozložila iluze o tom, že existuje jakási Rada bezpečnosti OSN a ta jedná jako konečný strážce mezinárodního práva – že rozhoduje o tom, zda má či nemá být užito síly. Prokázalo se, že tváří v tvář americké moci je Rada bezpečnosti zcela bezmocná. Ukázaly se hranice demokracie, když zvolené vlády odmítly rozsáhlé protesty občanů. Ukázalo se, že žijeme ve světě, kdy suverenita států neznamená nic – pokud zrovna tím státem není Amerika. Co se ale dá udělat s americkou mocí? Existují tři alternativy. Zastáncem jedné z nich je britský premiér Tony Blair. Americké hegemonie bychom se neměli bát, ale měli bychom ji podle něho přijmout. Evropa musí přistoupit na „strategické partnerství“ se Spojenými státy, jinak vznikne nová „studená válka“. Avšak když byl Blair minulý týden v Rusku, prezident Putin tuto myšlenku odmítl. V červenci 2001 podepsaly Rusko a Čína dohodu o přátelství a rozhodly se tím vytvářet „multipolární svět“. To podporují i země jako Německo, Francie, Indie a skoro všichni. Druhou možnou reakcí na americkou nadvládu je totální odpor, politický, diplomatický a hospodářský. To není příliš slibná myšlenka. Konfrontace s USA by byla škodlivá a kontraproduktivní. Řešením je tedy multipolarita. Evropané nemohou změnit Ameriku, ale mohou změnit sebe. A to musejí učinit, nemají-li se stát vazalem Spojených států. Znamená to, že EU a další regionální seskupení se budou muset daleko více integrovat, budou muset spojit svou suverenitu, vypracovat společnou obrannou, hospodářskou, finanční a zahraniční politiku a volit nadnárodní prezidenty. OSN se bude muset radikálně zreformovat, aby lépe zastupovala lidi i regiony této rozmanité planety. Znamená to, že v podstatě bude muset přestat existovat národní stát. Zůstane jen kulturním symbolem. Určitě to platí pro země jako Británie a Francie. Uverejnené v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz
