Antonín J. Liehm (*1924), novinár, kritik, prekladateľ V rokoch 1945 –1948 spolupracoval s E. F. Burianom na časopise Kulturní politika. V šesťdesiatych rokoch viedol zahraničnú a filmovú rubriku v Literárních novinách. Významne sa angažoval v súvislosti s nástupom českej novej vlny. V roku 1969 odišiel do exilu, kde prednášal na univerzitách v USA, vo Francúzsku, v Anglicku, Švajčiarsku, Nemecku atď. V roku 1984 založil v Paríži medzinárodný časopis Lettre internacionale. Publikuje v zahraničných časopisoch a zborníkoch, po roku 1989 aj v českej tlači. Když jsem si v létě koupil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti tehdejší česky čerstvě vyšlou Liehmovu publikaci Ostře sledované filmy (Národní filmový archiv, Praha, 2001), byl jsem jí dost zklamán. Knihu jsem jen zběžně prolistoval a nebyl jsem schopen se do ní pořádně začíst. Je to tlustá kniha rozhovorů s 36 českými filmovými režiséry – rozhovory byly pořízeny v šedesátých letech, a je to tedy vlastně jen dobový dokument, apologie: pohleďte, jak jsme my, příslušníci tzv. nové vlny českého filmu, byli v šedesátých letech dobří a jaký to byl zločin, že sovětská invaze z 21. srpna 1968 zastavila veškeré naše kulturní snahy a demokratizační reformy, zničila nám život a vyhnala mnohé z nás do zahraničí. Tento frustrovaný a zhrzený pocit se, jak se zdá, stal leitmotivem Liehmova života (a nejen života jeho, ale mnoha dalších příslušníků a stoupenců demokratizačního hnutí ze šedesátých let) po dobu celých dalších více než tří desetiletí. Je to pochopitelné a s Antonínem Liehmem lze v mnohém soucítit (ani já bych nyní nežil v Británii, kdyby bývalo nebylo sovětské invaze a normalizace), i když je také docela jasné, proč připadá mnohým neustále zaobírání se kulturním fenoménem šedesátých let dnes už trochu pasé. Nová Liehmova knížka Minulost v přítomnosti je daleko zajímavější než ony třicet let staré, původně časopisecky publikované rozhovory s filmovými režiséry. Minulost v přítomnosti jsou totiž v podstatě Liehmovy stručné, osobní memoáry – je to jeho životní příběh i vyložení jeho pohledu na svět. Zůstává beze sporu, že Antonín Liehm (dnes je mu už 78 let) byl jedním z nejzajímavějších a nejenergičtějších českých kulturních pracovníků posledních padesáti let. Obrovský kus práce vykonal nejen v šedesátých letech a sedmdesátých letech jako filmový kritik a teoretik, ale po celou dobu normalizace v exilu i jako novinář a editor. V osmdesátých letech vydával na Západě předchůdce Britských listů, časopis 150 000 slov obsahující výběr nejzajímavějších politologických článků své doby; redigoval také každoročně třistastránkové Čtení na léto časopisu Listy, což byl vždycky reprezentativní výběr nezávislé české a slovenské literatury, byl organizátorem i redaktorem mezinárodního kulturního časopisu Lettre internationale, který vycházel v několika evropských zemích a je symptomatické, že v české mutaci se ho po roce 1989 nepodařilo etablovat. Z hlediska postkomunistického vývoje České republiky po roce 1989 bylo Liehmovou kletbou, že si nekompromisně podržel centristicky levicové názory. Byly potvrzené zavedenou dlouholetou zkušeností ze života v západní Evropě i v Americe, kde se to, co kapitalističtí gruendeři v Čechách začátku devadesátých let pokládali za „komunismus“, považovalo a považuje za normální, civilizační praxi. Liehm neváhal dávat lidem najevo, že primitivně „pravičáckou“, ve skutečnosti však vlastně komunisticky monolitní (z totalitního režimu převzatou, jen naruby obrácenou) praxí postkomunistického režimu pohrdá. Vždycky otevřeně hovořil například o všech případech cenzury, s níž se potkával v Čechách po roce 1989 docela pravidelně. Tím se samozřejmě v České republice zrovna oblíbeným nestal. „Zlozvyku“ vykřikovat veřejně o tom, co mu kde v Čechách po roce 1989 potlačili, se A. J. Liehm nezbavil ani v této své nové životopisné knížce. Hned v předmluvě se přiznává, že tato publikace, základem k níž byly vzpomínky, postupně vydávané ve dvojměsíčníku Listy, vznikla původně na popud pražského akademického nakladatelství Karolinum. Když ji však autor dal dohromady, svědčí o tom, že: Karolinum mi nakonec nad rukopisem sdělilo, že to nevydají, protože ještě nepřišla doba, dnes by mě roztrhali a je se mnou. Takže to, co budete nebo nebudete číst, vychází v Hostu, na jeho vlastní riziko. Takovými to postoji, okamžitým poukazováním na zbabělost či opatrnost, se ovšem A. J.Liehm českému společenství zrovna nezavděčí. Asi by mi namítl, že je mu to – v sedmaosmdesáti letech – právem – docela jedno. A. J. Liehm ovšem byl v komunistické straně, zdá se však, že to byl od samého počátku komunista – značný samorost. S komunistickým režimem měl už od konce čtyřicátých let samé průšvihy. Liehm líčí například tuto historku: Když jsem se (v létě 1948) vrátil (do Prahy), zavolali si mě na kádrovku a sdělili mi, že československý konzul v Chicagu, jmenoval se Pátek a byl předválečný soudruh, mě za své návštěvy v Praze náhodou potkal na chodbě ministerstva a denuncoval jako člověka, který za války na gymnáziu chodil s nacistickým odznakem. Bylo to tak absurdní, že se ani nechtělo vysvětlovat, stačilo počkat, až se soudruh vrátí a uzná svůj omyl. Jenže soudruha náhodou klepla v Chicagu pepka a vysvětlujte něco takového v Československu na podzim v osmačtyřicátém, když jste buržoazní synek a proti vám svědectví zasloužilého a navíc mrtvého soudruha. Vysvětlování se táhlo dva roky a déle, do toho přišla historie s pamfletem (eroticko-politickou parodií na Nezvala), vyhazov z ministerstva, konec Kulturní politiky a na mě už zůstal cejch jako na synovi toho zabitýho řezníka ze Švejka. Časem se ukázalo, že se ta historie na mně a na mých dalších osudech podepsala víc, než mě na jejím začátku mohlo třeba jen ve snu napadnout. Dál Liehm píše: Dnes se mohu na těch padesát let ohlédnout s vědomím, že rodné straně nemusím být za nic vděčný. Nikdy pro mě nic neudělala, nikdy mi nepomohla (tím nemyslím jednotlivce, ale politickou moc), nikdy mě nikam nedosadila, nanejvýš tolerovala a spíš vyhazovala. Liehm je dodnes – i v této knize – vášnivým obhájcem demokratizačního hnutí druhé poloviny šedesátých let. Odmítá postkomunistické zkreslování významu tohoto období jako jen „rvačky mezi různými komunistickými frakcemi“. Argumentuje, že šlo o nesmírně významnou etapu české a slovenské historie – o první skutečný pokus Čechů a Slováku osvobodit se od komunistické totality. Líčí zajímavě a podrobně veškeré to liberalizační úsilí v druhé polovině šedesátých let, kdy nakonec pracoval v redakci Literárek. V tomto smyslu je jeho knížka zajímavým protějškem například Jungmannových vzpomínek Literárky, můj osud. Svým způsobem se Liehm stal v šedesátých letech mezinárodním prominentem – alespoň v tom smyslu, že se přátelil s nejvýznamnějšími spisovateli, umělci a filmovými režiséry z mnoha zemí světa. Vím, že to tak Liehm nemyslí, ale popisy jeho vřelého přátelství třeba s Louisem Aragonem (nebo jiných, kteří ho třeba uviděli na ulici v Paříži, a začali ho vášnivě objímat) jsou někdy trochu únavné. *** Liehm shledává na Západě daleko víc kulturní a politické tolerance. To jen čeští emigranti se občas na mezinárodních fórech pokoušeli své rodáky k nepochopení místních Britů, Američanů či Francouzů skandalizovat, že to bývali kdysi komunisté. Liehm protestuje proti cenzuře jakéhokoliv druhu i přepisování historie. Další historka: V druhé polovině devadesátých let mě požádal Fedor Gál o předmluvu k českému a slovenskému vydání Semprunova posledního románu. Našim čtenářům je třeba vysvětlit autorovu životní pouť, aby knížce porozuměli, napsal mi. Předmluvu jsem v termínu i rozsahu dodal a zakrátko jsem byl požádán o schůzku. Předmluva je krásná, jenom je třeba škrtnout všechno o tom, jak byl Semprun v komunistickém odboji proti nacistům i proti Frankovi, i jedním z nejvyšších představitelů španělské KS. Poškodilo by to knížku na trhu. Pochopitelně jsem odmítl s tím, že mi ten požadavek připomíná leccos z ne tak dávné minulosti. Rozešli jsme se s tím, že předmluva vyjde tak, jak jsem ji napsal. Za pár týdnů jsem se po telefonu dověděl, že kniha je tak krásná, že žádnou předmluvu nepotřebuje. Dostanu samozřejmě slíbené dva tisíce a mohu předmluvu uveřejnit jinde. Jaký byl tedy podle Liehma význam onoho kulturního a politického snažení, které vyvrcholilo Pražským jarem 1968? Charakterizuje to takto: Pak šlo samozřejmě o to, o čem tohle jaro vlastně bylo. O tom, jak jsme chtěli zachránit komunismus a naštěstí přišli Rusové, takže se to nepovedlo a my dnes máme svobodu? Tohle spadlo ze stolu dost rychle, myslící lidé v Evropě to nežerou, a my v té Evropě také jednou budeme, i když to trvá.(…) O čem to tedy vlastně bylo? Znovu se rodí, tváří v tvář dnešní Evropě a její situaci, konsensus o tom, že šlo o nepříliš definovaný, spíš podvědomý, z podvědomí společnosti se rodící nebo už zrodivší se spor mezi totalitarismem a doutnajícím ultraliberalismem, který se záhy a na řadu let prodral na povrch. Československé jaro dospělo za osm měsíců k programu rehabilitace tržní ekonomiky a trhu, ale spíš tušilo, než vědělo, že v dnešním evropském světě by si jeho neviditelná ruka viděla sotva na špičku nosu, nebo nanejvýš k nejbližšímu rohu, kdyby mu stát a občanská společnost nepostavily mantinely, nesepsaly pravidla hry, nedodaly rozhodčí. Pravě o tomhle je dnes evropská řeč a bude pořád víc. Co by se bylo stalo, kdyby bratrská pomoc neotevřela cestu k naší dnešní liberální svobodě? To nikdo neví. Mně však po letech, stejně jako tenkrát, pořád připadá mimo diskusi, že svoboda slova, svoboda shromažďování, politický pluralismus, skutečné odbory – to všechno bylo, byť s různými závorkami a uvozovkami, v Československém jaru zapsáno – znamenají konec komunismu, jsou s ním neslučitelné. Že si někteří mysleli a dodnes myslí, že s ním slučitelné jsou, je jejich věc a podle mého omyl. Daleko správněji to pochopil Brežněv, když pravil, že tohle je konec socialismu. *** Nesmírně cenné jsou Liehmovy zkušenosti z třiceti let života na Západě, které ovšem zůstaly v českém prostředí zcela nevyužity. Zajímavě například píše o své zkušenosti ze Spojených států, kde žil a pracoval celou řadu let: Když máte například americkým studentům vykládat o literatuře, filmu či kultuře vůbec, potřebujete referenční systém. Kolik z vás vidělo evropské filmy? zeptal jsem se nabité posluchárny. Zvedla se jedna ruka. (…) U literatury jsem to zkusil s pohádkami, ale nevedlo se mi líp. Americké děti nemají babičky, ty se pokud možno odsunovaly do maringotkových kolonií pro důchodce, jež se donekonečna táhnou na Floridě či v Arizoně. Pohádky nahradily už dávno komiksy, a dnes ovšem televize, videohry a pod.(…) Americký student, který vyšel ze střední školy, nemá o Evropě (o ostatním světě nemluvě) ponětí žádné, nebo téměř žádné. A teď si to promítněte na bezmála třistamilionové obyvatelstvo, jehož většina nikdy neviděla jediný neamerický film, ani v televizi. Aby byla možná domluva, musí člověk tohle pochopit. Nemyslím jen na studenty, ale na dospělé Evropany a Američany, kteří se většinou stýkají toliko ve virtuální rovině. V Americe se učíte den za dnem, a pokud se nedáte svést ke generalizacím, spoustu věcí pochopíte a zamilujete si zemi i lidi. Ale když se vás zeptají – nezapomínejme, že mi po příjezdu do New Yorku bylo šestačtyřicet – kam pojedete v létě o prázdninách, odpovíte automaticky: Domů. – To vy můžete? A já samozřejmě myslel: Do Evropy. Do své civilizace. V San Francisku se vás zase ptají: Je to na Východě skutečně tak hrozné, jak se říká? Začnete vyprávět různé, v těchto končinách zcela nepochopitelné „Czech stories“, a teprve po chvíli zjistíte, že oni se ptali na New York či Washington. Na koktejlu pro nově příchozí v New Yorku chtějí rovnou a bez obalu vědět: Jste židi? Nejdřív trochu zatrnete, na tohle nejste zvyklí ani z Čech, ani z Evropy, a pak vysvětlíte, stále nechápajíce, že nikoli. – Oh! vzdychnou sympatičtí tazatelé a vám zase trvá, než pochopíte, nebo vám někdo vysvětlí, že v New Yorku je obrovská koncentrace židovské inteligence, na univerzitách snad vůbec největší, a oni chtěli prostě vědět, kdo vám pomůže. To Oh! znamenalo politování a obavu, že to nebudete mít snadné. Nebo vztah k homosexuálům. Zase je přirozeně řeč především o New Yorku, o inteligenci, o univerzitách. Není tu téměř stopy po ostrakizaci, jaká existuje v jiných částech puritánské velkozemě. (…) Přátelství v evropském smyslu yankeeovská Amerika vlastně nezná. Musíte mít spoustu známých, patřit k nějaké skupině, komunitě, bez toho se neobejdete. Ale přátele? Nepouštějte si lidi moc k tělu, pozor na to. Když jim bude zle, budete první, za kým přijdou. A přitom není lidí na první dotek srdečnějších, vstřícnějších, ochotnějších… Nebo konverzace. Taková docela obyčejná, banální: Jé, vy dnes dobře vypadáte, vám to dnes sluší. – Ale jděte, mizerně jsem se vyspala, ani se na sebe nemůžu podívat do zrcadla. A ty hadry, to jsem už před lety koupila za babku… A už to jede. Američanka (Američan) řekne prostě: „Thank you,“ a je to. Zrovna tak je výjimkou „dát se do řeči“ ve vlaku, v autobusu, v letadle. Časem jsme pochopili, že když pozvete kolegy z univerzity na večeři, je dobře vědět, co je k vidění v televizi. Kolega, světový odborník na křesťanské denominace nebo fyzik či lingvista, se nepustí na křehký led konverzace o něčem, o čem dost neví. Politika u piva (či jiného nápoje) neexistuje, ani v hospodě. Jeden můj student mě pozval do baru na předměstské křižovatce, kde o prázdninách pracoval. Bylo plno, většinou místní lidé. O čem tak mluví? zeptal jsem se. Udiveně se na mě podíval a nepochopil ani napodruhé: O čem by mluvili, přišli přece na drink. Pořád jsem tomu nemohl rozumět, až jsem se jednou zeptal Romana Jakobsona. No samozřejmě, konverzace je civilizační kategorie, jež patří k civilizaci evropské, ne americké… Mají také jiné otázky, na něž se nám těžko zvyká: Kolik vyděláváte? Kolik vám dali? Přitom tím nikdo nic nemyslí. Docela normální, tím se měří váš význam. První a největší překvapení je však skoro šok. Pro Evropana je Amerika, tedy USA, zemí vypjatého individualismu. Každý sám, každý pro sebe a za sebe. Rychle však zjistíte, že snad není země, kde by se lidé víc báli být jiní než ostatní, odlišovat se, nesplývat se svým okolím. Takhle se zrodilo i americké krajanství a jeho organizace. Konformismus, ne individualismus. To má samozřejmě své příčiny. Osamělý, sám sobě ponechaný imigrant viděl ve splynutí s okolím nejlepší ochranu vlastní slabosti. Až se z toho stala psychologie. Vliv reklamy, církví, mávátkový nacionalismus praporů a později uhrančivost rozhlasu, televize a médií vůbec je jen pokračováním čehosi, co začalo před dvěma sty i více lety.(…) Tak by to šlo donekonečna. Někdo zas řekne, že jeho zkušenost je jiná, že to tak není, že on, tam, kde on…, a bude mít samozřejmě pravdu, protože přece cokoli se řekne o Americe … Všechno se přitom mění, vyvíjí, nic nestojí na místě. (…) Když vyšla moje kniha Generace poprvé anglicky (jako Politics of culture), přečetl si student, který mi ji přinesl podepsat, redakční žvást na poslední straně obálky, který resumoval mou dosavadní kariéru. „Jak vám to ten nakladatel mohl udělat?“ Nechápal jsem. „Vždyť vypadáte jako loser.“ To jsem ještě nevěděl, že ve světě vítězného liberalismu musíte být winner. „So what?“ pokrčil jsem rameny. Teď zase nechápal on. (krátené)
Článok bol uverejnený v denníku Britské listy, www.blisty.cz
