Dlouhá cesta k nezávislosti

O něco později se do této oblasti vypravili také kolonizátoři holandští, kteří zabrali část Timoru a jiné okolní ostrovy. Vhodno připomenout, že Portugalci z valné části santalové lesy vyplundrovali a dnes se tu řada odborníků pracně snaží tyto lesy obnovit. Ostatně nesčetné problémy této země jsou přímým důsledkem evropské koloniální rozpínavosti. Portugalci tu sice vytvořili jakous koloniální samosprávu, v tomto náročném terénu však příliš úspěšní nebyli. Do své kolonie mnoho neinvestovali, pouze sem prostřednictvím svých misionářů přinesli katolické náboženství. Místní lidé si ho však úspěšně zkombinovali se svými animalistickými tradicemi. Timořané jsou zbožní katolíci, ne však zcela přesně dle vatikánských představ. Ve druhé světové válce obsadili ostrov Japonci, proti kterým tu bojovali vojáci australští. Místní lidé stáli na straně Australanů. I po válce však zůstala tato část ostrova pod správou Portugalců, zatímco z kolonií holandských vzniklo soustátí Indonézie. Portugalci teprve po druhé světové válce začali budovat cesty, vládní úřady, školy a nemocnice, většina vnitrozemí však zůstala v tradiční izolaci. V roce 1974 se změnila politická situace v Portugalsku a východní část Timoru byla více méně ponechána svému osudu. Vznikly tu dvě politické strany – UDT, Timorská demokratická unie a Timorská sociální demokracie, lépe známá jako Fretilin, které mezi sebou začali občanskou válku. Portugalci zemi rychle opustili a 28. listopadu 1975 vyhlásil Fretilin nezávislost. O 9 dní později obsadila zemi indonézská armáda, udajně na pozvání. Však to známe. Vážný problém byl v tom, že Fretilin tíhnul silně do leva a to se Indonézanům zajisté nezamlouvalo, nechtěli tu mít nějakou Kubu. Proto i australští politici přimhouřili obě oči. Indonézané se pokoušeli včlenit východní Timor do Indonézie, to se jim však nedařilo, neboť členové Fretilinu vedli neustálou válku za nezávislost. Odhaduje se, že následkem indonézské bratrské pomoci přišlo o život více jak dvěstě tisíc lidí, tedy skoro čtvrtina obyvatelstva. Kruté metody okupantů vzbudily přece jen pozornost světa. V roce 1996 byli Nobelovou cenou míru odměněni vlastenci Hose Ramos Horta a biskup Carlos Belo. V roce 1999 se pod záštitou OSN konal plebiscit a 78 procent obyvatel hlasovalo pro nezávislost. Tento nevděk velice zarmoutil Indonézany a tak jejich vojsko při odchodu zničilo, co se jen dalo. Pomáhaly jim v tom i místní milice; podporované Indonézany. Následky této katastrofy vidím denně na vlastní oči – vypálené domy, zničené komunikace, zjizvené lidi. Nebezpečí ještě není překonáno; útoky na aktivisty angažované v hnutí za nezávislost nejsou vzácné, obzvláště v oblastech hraničících s indonézskou částí Timoru. V zemi panoval chaos a tak se správy ujala Organizace spojených národů, která sem vyslala vojáky, aby udržovali stabilitu a zřídila UNTAET, dočasnou správu Timoru pod patronací OSN. První svobodné volby se konaly v srpnu 2001 a 20. května roku 2002 byla vyhlášena nezávislost. Timor l´este se tak stal nejmladším členem světové rodiny států. Presidentem byl zvolen Xanana Gusmao, aktivista, básník a dlouholetý politický vězeň. Jeho portréty jsou vystaveny na každém rohu a mezi lidmi je nesmírně oblíben. Mám dojem, že vskutku právem, je to skromný člověk a talentovaný vůdce. Jeho úloha však není záviděníhodná. Země je poničena a patří mezi nejchudší státy na světě. Cesta k dobře fungující demokracii a prosperitě bude hodně dlouhá. Článok bol uverejnený aj v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz (Pokračovanie v budúcom čísle)