Hlavní město státu Timor l´ este se jmenuje Dili. Z letadla je na město pohled impozantní. Leží na severním pobřeží, rozprostírá se podél dlouhé pláže a v pozadí je lemováno malebným pohořím, kde nejvyšší hora dosahuje asi 1400 metrů. Na první pohled zdá se to být skvělá poloha. Netrvalo mi dlouho a zjistil jsem, že ta posice vůbec není výhodná. Slunce od rovníku praží do této kotliny a město je výhní, kde teplota podstatně neklesá ani v noci. Typicky pro tropické oblasti jsou tu dvě sezóny – suchá a mokrá. Teď je únor, což je na jižní polokouli vrchol zimy a tady vlhké sezóny, takže se to snad později změní, mínil jsem. Bylo mi však řečeno, že v suché sezóně bude ještě tepleji. Mám se na co těšit. Já věřím na první dojmy. Intuicí dá se často poznat pravý stav věcí lépe než velkým rozumováním, za předpokladu ovšem, že si ty první dojmy nebarví člověk nějakými předsudky. To potom vidí věci jak chce a ne jak jsou. V prvních dnech jsem tedy nechal průchod svým pocitům a pouze jsem se snažil vnímat vše kolem sebe. Zajisté, člověk si musí být vědom, že ne vždy pravdu pozná či pochopí, každý poznatek je proto nutno nadále korigovat. Něco pochopíme později, něco nikdy. Můj popis je tedy záznamem osobních zážitků a vidění, nikoliv neomylná zpráva o Timoru. Město Dili leží podél mořského pobřeží, ale pláže nejsou lákavé, voda je kalná, všude plno odpadků. Dále na východ je však několik pláží vskutku malebných s čistým pískem. Tam se chodí koupat hlavně internacionálové (jak si tu říkají netuzemci), místní lidi se v moři koupat nevidím, kromě dětí. Doménou Dili je majestátní bílá budova parlamentu, kterou ve svém stylu postavili Portugalci. Při pohledu zblízka však vidíme, že barva se loupe a budova potřebuje podstatnou opravu. Kde je střed města se mi zjistit nepodařilo, nějaké centrální náměstí tu není. Městem vedou dvě hlavní cesty, jedna podél pobřeží, druhá dále od pláže. Vzhled města je stejný jako v podobných tropických oblastech, nepřeberné množství domečků, chýší, boud a i velmi nuzných příbytků z kusů rezavých plechů. Mezi tím se tyčí vyšší budovy obchodní a komerční. Hlavní část města leží na plošině podél moře, obytná předměstí se šplhají po strmých stráních vysoko do hor. Jsou tu i lepší čtvrti, které si vybudovali Portugalci, ty jsou ale dnes hodně zanedbané. Následky indonézského ničení jsou všude viditelné. Není snad ulice, aby v ní nestály trosky vypáleného domu. V roce 1999, když indonézská armáda byla nucena Timor l´este opustit, projevila své zklamáním nad nevděkem za bratrskou pomoc rozsáhlým ničením všeho, co jim stálo v cestě. Mnozí lidé se domnívají, že toto ničení bylo předem naplánováno, a rozsah škod tomu nasvědčuje. Místní lidé totiž věděli, že se něco takového stane, a tak utekli do kopců zachránit alespoň své životy. Odtamtud pozorovali drtivou skázu svého města. Nejen domy byly vypalovány, ale třeba i telefonní budky systematicky demolovány, obchody rabovány, auta a autobusy zapalovány. Toto řádění nepostihlo jen Dili, ale všechna větší městečka i vesnice, hlavně na severním pobřeží. Například v městečku Liquica, kde budu zanedlouho působit, zahnali vojáci místní lidi do kostela a asi 80 osob tam zmasakrovali. Svět se tenkráte díval někam jinam. Trauma, kterým Timořani prošli, si asi ztěží dovedeme představit. Opravy probíhají jen velmi pomalu, nejsou tu totiž peníze. Některé opravené budovy vypadají pěkně, třeba kostelík na pláži, několik škol a vilky těch zámožnějších. Jsem si jist, že Dili bude jednou hezké město, bude to však trvat velmi velmi dlouho. Nevím kolik má město obyvatel, zatím jsem na tuto otázku ještě nedostal dvě shodné odpovědi. Někteří říkají 30 tisíc, jiní jdou až na nějakých sto tisíc. Kdo to spočítá? Ostatně my to vědět přesně nepotřebujeme. Celkový počet obyvatelstva Timoru se odhaduje na něco méně než 800 tisíc, je to tedy malá zemička. Ale i v tomto případě informace se různí. Už jsem zjistil, že Timořani jsou velcí básníci, k jejich informacím nutno přistupovat s poetickou licencí. Tento způsob komunikace zpočátku způsobuje jisté nesnáze, hlavně v pracovním prostředí, ale dělá život zajímavějším a trochu i mnohé usnadňuje. Tak například pojem času je tu vskutku einsteinovský. Ví se tu, že existuje čas přesný, jenže málokdo má hodinky. Takže se funguje podle času timorského. Když se řekne, že jsou dvě hodiny, tak to může znamenat třičtvrtě na dvě, ale spíše půl třetí. Tak je to rozumné, v tropických vedrech není radno snažit se něco uspěchat. Někteří internacionálové z toho zprvu šílí, ale všichni si dosti rychle zvyknou. Město má i své půvaby, je tu bujná tropická vegetace, zářivě červenou barvou kvetou buganvilie a jiné skvostné květy a především jsou to lidé. Jsou všude. Ulice lemují stánkaři, prodávající nápoje i jídlo. Lidé se navzájem zdraví a usmívají se, což mne udivuje nejvíce. Čekal bych, že po tom, co prožili, budou zamlklí a smutní. Občas se mi snaží někdo cosi prodat, nejsou však dotěrní jako třeba v Kutě na Bali.
Článok bol uverejnený aj v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz (Pokračovanie v budúcom čísle)
