Ivo Šebestík: Konkurence dvou inteligencí tady už byla
Každé darebáctví začíná falšováním významu slov. Umělá inteligence žádnou inteligencí není. Je počítačovým programem, který – ostatně jako každý počítačový program, ba i program obecně – je dopředu daným pracovním postupem, tedy požadovaným sledem úkonů. V případě tzv. „umělé inteligence“ jde o vyhledávání informací podle předem daného pravidla a jejich uspořádání – rovněž podle předem daného pravidla – do výsledného tvaru. Inteligence je však něco jiného. Především je to výhradně lidská vlastnost. Inteligence nepřeskupuje již známé do nových forem či kombinací, ale přichází s něčím novým, a to zcela nezávislým na dosud známém. Můžeme si to představit jako činnost hudebního skladatele, který sedí u klavíru a zkouší melodické nápady, které se mu ženou hlavou, dostat do hudební podoby zaznamenatelné v notách. To je inteligence. Pokud by si hudební skladatel vyhledával v partiturách již existujících skladeb takty odpovídající jeho vkusu a ty pak spojoval za účelem vytvoření nové skladby, tak to není žádný skladatel, ale falsifikátor, a tedy „umělá inteligence“. Čímž vůbec nechci zlehčovat obrovské nebezpečí, ve kterém se už dnes díky tzv. „umělé inteligenci“ nacházíme. A tuším, že bude daleko, daleko hůř. Jinak velmi děkuji za naprosto skvělý a v pravém slova smyslu prorocký článek pana Ivo Šebestíka.
Jiří Vyleťal, 19. novembra 2026
Samozrejme, že termín „umelá inteligencia“ sme vymysleli my, ľudia. Sme – teda niektorí z nás viac než iní – fascinovaní technológiou alebo aj inteligenciou samou, a zrejme preto sme si začali klásť otázku „Môžu stroje myslieť?“ Na začiatku bol Alan Turing a všetci jeho nasledovníci začali dokazovať, že „áno“. Tu sa tiež prejavila naša ľudská „nátura“ – perfekcionizmus: ak už niečo robíme, musíme to dotiahnuť do najvyššej dokonalosti. Tak sa „umelí inteligenti“ dali do zdokonaľovania „mysliacich strojov“ – nech to stojí, čo to stojí. Zatiaľ to dotiahli (na čele s Geoffreym Hintonom, nositeľom Nobelovej ceny) do „umelých neurónových sietí“ (podľa vzoru našich neurónových sietí v mozgu), ktoré sa vedia „učiť“, takže už ani veľmi nepotrebujú to, o čom píše Jiří Vyleťal vyššie. O to sú nebezpečnejšie, ako si uvedomil sám Hinton (nie nepodobne ako si uvedomil Oppenheimer po vytvorení americkej atómovej bomby). I. Šebestík má pravdu, keď píše, že v prípade UI ide o bezprecedentný zlom v dejinách ľudskej civilizácie. Všetky predošlé technológie (manuálne, mechanické, ba aj automatické) sme stále používali ako „nástroje“, ktoré sme riadili a ovládali. Neohrozovali to, čo môžeme zahrnúť pod našu „ľudskosť“ v najširšom zmysle. Vynález „inteligentných strojov“ však našu ľudskosť ohrozuje, a to čím ďalej, tým viac a od základu vo všetkých smeroch. Práve tu spočíva kľúčový problém: buď si zachováme svoju ľudskosť a UI budeme používať ako nástroj, alebo nás tento náš výtvor zničí.
Emil Višňovský, 19. novembra 2026
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008