My z divadla odcházet nebudeme – ať odejdou ti, co ho przní

Jiří Štěpnička, 2018. Foto: Wikimedia | David Sedlecký

ROZHOVOR: Aneb uvedení na pravou míru některých bulvárně zploštělých informací o Jiřím Štěpničkovi (16. 4. 1947 – 11. 10. 2026). A dva bonusy: vzpomínka nejstarší české herečky (103 let) a překvapivý objev genealoga.

Eva Miláčková (1943) je živoucí historií českého herectví: počínajíc Krškovým filmem Osení, kde hrála se skoro kompletní sestavou tehdejšího pražského a částečně i bratislavského Národního divadla a legendárním filmem Hledá se táta!, kde přihrávala tamním debutantům, Vladimíru Menšíkovi a Gabriele Vránové. Hrála v divadlech v Mostě, v Hradci Králové a poslední divadelní léta strávila ve stálém angažmá v pražském Divadle Jiřího Wolkera, načež se jako herečka i režisérka stala „držákem“ českého dabingu. V Hradci Králové se seznámila se svým manželem Miroslavem Vildmanem (1937 – 1991), výraznou osobností režie a dramaturgie českého divadla 60. až 90. let – a také prvním profesionálním režisérem i přítelem Jiřího Štěpničky, který do Hradce Králové nastoupil jako do svého prvního angažmá po studiích DAMU…

Je mi jasné, že se od tebe jako od „rodinné přítelkyně“ dozvím věci, které by mi z mainstreamu (co se „tématem Jiří Štěpnička“ živí už tři dny) nikdy nedozvěděl – ale nejdřív ti povím milou příhodu, kterou mi dnes vyprávěla naše společná známá, nejstarší žijící česká herečka Marta Kolesová, které bylo letos v březnu 103 let:

„Když Jirka nastoupil po škole do angažmá k nám do Hradce, hráli jsme spolu hned v jeho prvním představení, Tylově Tvrdohlavé ženě, kterou s námi Jirka nazkoušel ještě jako student DAMU. Já hrála mlynářku Jahelkovou a on školního mládence Pěnkavu (který chce mimochodem „odejít za kopečky“, což byl v souvislosti s osudovou příhodou Jirkova života zajímavý symbol), kterému nechci dát dceru Terezku. V jednu chvíli nám mlýn hoří, Terezka se ztratí a Pěnkava (Jirka) ji má přinést v náručí. Představitelka Terezky už čekala za scénou, jenže Jirka nešel. Kývla jsem z jeviště na inspicienta, aby ho našel, a abych mu dala čas, jsem vzala nůši a pomalu do ní balila všechno, co jsem našla na scéně spáleniště mlýna: ubrousky, hrnky, poklice… Obecenstvu to zatím taky došlo, a tak bylo napjaté s námi. Nakonec Jirku našli u ředitele, kde byl podepsat papíry a asi nějak zapomněl, kdy je představení. Když byl upozorněn, vřítil se do zákulisí, popadl Terezku, a když se objevil na jevišti, řekla jsem konečně předepsanou repliku: KDE, KDE? KDE JSTE VĚZELI? CO JSTE MI TO UDĚLALI? Takový smích a potlesk jako po téhle větě jsme pak za celou hru už nesklidili…“

Jirka byl štístko… Byl nesmírně nadaný. Právě proto, že měl takové bolavé kořeny, o to víc se upnul na svou ženu Janu, která byla ze židovské rodiny a její rodiče přijali Jirku jako syna. Jednou hradecké Klicperovo divadlo pořádalo herecký ples a Jana si stěžovala, že nemá co na sebe. Jirka si půjčil klíče od divadelní krejčovny, vymyslel si takový empírový střih na dvou ramínkách s velkým dekoltem, za odpoledne to měl ušité a na plese se všichni divili, v jakém salonu Jana šije. Stejně tak když si nějaký hradecký opravář nevěděl rady s autem, Jirka mu to vyřešil. Krejčí a opraváři se mu divili, proč pracuje v divadle, kde dostává takový plat, který by jako krejčí nebo autoopravář měl jako tringeld, a on se jim smál a dodával, že to ještě nevědí, že by mohl být taky výtvarníkem – v čemž se ani trochu nevytahoval. Dneska by mohl být i imitátorem, který by s přehledem trumfl Faltuse i Jablonského. Sovák mu říkal: „Ty mě děláš líp, než já sám.“ Pro Jirku ale bylo divadlo posvátné – proto se taky nikdy nestalo, aby vrátil roli, nebo aby po neshodě s vedením z divadla odešel. 

Napadá mě, že toho génia přes auta si pan Štěpnička posléze zahrál v Dietlově seriálu Muž na radnici. Dalo se už tehdy – a „na oblasti“ – rozpoznat, že je nadprůměrný talent i jako herec?

Dalo. A musím neskromně říct, že jako velký herec se „udělal“ na roli Oidipa v představení, které režíroval můj manžel a jeho partnerkou v roli Oidipovy matky-ženy Iokasté byla z Městských divadel pražských „vypůjčená“ hvězda Jarmila Smejkalová (která svou velkou kariéru kdysi začala jako vnučka Helenka, kterou si nakonec jako třetí generaci vezme Jan Pivec ve filmu Muži nestárnou. Ten film se mimochodem také odehrával a točil v Hradci Králové.). Až po téhle roli (kterou normálně hrají zralí chlapi a on ji stejně dobře jako oni sehrál ve dvaadvaceti) za ním přišli první „lanaři“ z Brna a z Prahy. Pamatuju si na premiéru, kdy v lóži, jako opravdová prvorepubliková diva, seděla maminka Jiřina Štěpničková se svým bílým chlupatým pejskem, kterého jí daroval Hugo Haas.

Vím, že Hugo Haas, který byl za první republiky jedním z mužů, kteří byli zamilovaní do Jiřiny Štěpničkové (Stanislav Milota mi například povídal, že kameraman Ferdinand Pečenka jí tehdy na rozloučenou koupil nové auto – pragovku) si jejího syna tak trochu „adoptoval“, a když v roce 1963 při příležitosti 80. výročí Národního divadla poprvé po válce přijel do Prahy, prováděl ho po ní právě šestnáctiletý Jiří Štěpnička. Bohužel ale návštěva, přes všechno oficiální, co o ní bylo posléze napsáno a natočeno, neskončila dobře – Haas, vyděšený hejny tajných, kteří ho po celou návštěvu sledovali, odjel předčasně. To ale nic nemění na otcovském přístupu, který k panu Štěpničkovi měl. Stejně jako i otec jeho gymnaziálních spolužáků Martina a Petra – Zdeněk Štěpánek – a později, už v Národním divadle, třeba jmenovaný Jiří Sovák.

Ohledně Jirkova vztahu s Hugo Haasem, na oplátku za jeho laskavost v Praze ho pozval do Vídně a zahrnul ho vším, čím mohl, ale když byli v restauraci, neodpustil si svůj typický židovský vtípek: ukázal Jirkovi jídelní lístek, zakryl názvy jídel s tím, aby si vybral výhradně podle cen.

Co se týče paní Štěpničkové: Jednou jsem se jí zeptala, jak přežívala ta první období ve vězení, kdy byla celé dny na samotce tak zvaně v díře, kde byla tma, takže člověk nevěděl, jestli je ráno nebo večer, který je den… Řekla mi, že měla oproti ostatním vězňům jednu výhodu: měla možnost si opakovat role – především Svatou Janu (z Arku), kterou studovala před svým zatčením. Její vnitřní ukotvenost jí dávala sílu. A chci říct jednu věc: jestli byl v téhle zemi někdo, kdo měl právo mít obavy a strach, pak to byla ona.

Stejně tak Jirka, který si (a to musím říct) nesl v sobě nejistotu už z prenatálu, kdy namísto těhotenského klidu ho paní Štěpničková jela porodit do Londýna a pak ty zkušenosti s tou nepovedenou emigrací, dětský domov, po propuštění paní Štěpničkové pendlování mezi rodiči. Je fakt, že skoro všichni kolem se to snažili Jirkovi nahradit, ale je taky fakt, že jeho bylo těžké nemít rád. Já sama vím o jediném člověku, kterého opravdu neměl rád, a to byla herečka Světla Amortová, která dynastii Štěpničků nenáviděla až za hrob, a zcela dobrovolně se připojila k petici za nejvyšší trest pro Jiřinu Štěpničkovou (která ale, co se dnes neříká – rozhodně nebyla inciována zdola od divadelníků a filmařů, ale byla jim vnucena shora s tím, že je jejich povinností podepsat). A když pak Jaroslav Dudek chtěl v 70. letech Jirku do Vinohradského divadla, Amortová to po stranické linii zablokovala. Myslím, že ale Jirka, právě proto, co zažil, někde v nitru chápal zase její motivy.

Myslíš to, co se jí stalo za války?

Ano. Nejen, že ji jako mladou herečku za činnost v odboji zavřeli do Osvětimi, ale byla vybrána a sám Mengele na ní dělal pokusy, kolik embryí je schopno se usadit v děloze, což všechno se samozřejmě dělalo bez anestezie. Přežila jen náhodou, se strašně podlomeným zdravím, nemohla už mít děti a s takovou se po válce dostala do Vinohradského divadla, kde byla první divou paní Štěpničková, která si to hlavní jméno udělala za protektorátu a čím víc se začalo soudruhovat, tím víc dráždila svým hvězdným způsobem života. Někteří to nevydýchali – v první řadě Amortová. Na druhou stranu, co je paradoxní, že Světla Amortová když se vdala, adoptovali si dítě a ten její syn byl opravář aut (jak symbolická shoda s Jirkou) a přestože matka byla vysoká stranická funkcionářka, její synek se kamarádil s disentem, opravoval vozy celé Chartě a jeho maminka proti tomu nikdy neřekla ani slovo. Život prostě není černobílý.

K té složitosti života: kdo se zajímá o československou audiovizuální tvorbu 20. století, nemůže nenarazit na příběh životopisného seriálu Gottwald, který nelogicky vznikl v době, kdy už nemusel, na prahu Gorbačovovy perestrojky a kolem něhož se vedly těžké boje. Napsat jeho scénář postupně odmítli Jiří Hubač (který za to musel odejít z funkce šéfa literárně dramatické redakce ČST) a Jaroslav Dietl (který místo toho napsal Syny a dcery Jakuba skláře, seriál, který nahoře vedli jako „dílo o historii proletářského hnutí“) a manželka katolického hudebního skladatele, celoživotního autora mešní hudby a autora hudby ke Kunderovu filmovému Žertu (!) Zdeňka Pololáníka, mi o jeho práci na Gottwaldovi řekla: „Přišel pan režisér Sokolovský, se kterým už Zdeněk v minulosti pracoval. Řekl mu o hudbě ke Gotwaldovi a on mu odpověděl, že k tomu hudbu nebude psát. Sokolovský mu sdělil, že to bude film o konci demokracie v Čechách a že to bude mít zcela jiný název. Proč pan Sokolovský nedodržel slovo, nebylo nám známo.“ A teď: O paní Štěpničkové jsi řekla, že jestli byl v téhle zemi někdo, kdo měl právo mít obavy a strach, pak to byla ona. O jejím synovi Jiřím jsi řekla, že se nikdy nestalo, aby vrátil roli, nebo aby po neshodě s vedením z divadla odešel (a naznačila jsi, že tam byla příčinná souvislost s jeho traumaty). Z toho už logicky něco vyplývá. Ale přesto se zeptám: Co víš o tom, co se dělo kolem mistrova přijetí titulní role v seriálu o Gottwaldovi, muži, za jehož vlády se udál monstrproces s jeho matkou?

Ty mé citáty jsi vybral dobře. Vím, že když za Jirkou přišli, že má hrát tu roli, paní Štěpničková (1912 – 1985) ještě žila – a neřekla proti tomu ani slovo. Měla bych dodat, že to tehdy už byla zasloužilá umělkyně Jiřina Štěpničková – a neřekla slovo ani proti udělení toho titulu (už proto, že ho dostala od Dubčeka). Podle mě, kdo se aspoň trochu vcítí do jejich kůže, musí dospět k tomu, co já: Tihle dva herci měli právo zahrát cokoli, co se po nich žádalo a nikdo z nás, kteří jsme v jejich kůži nebyli, nemá právo jim to vyčítat. A chci k tomu pro srovnání říct: Jan Tříska přijal práci na seriálu Třicet případů majora Zemana, kde jeho rolí byl Ctirad Mašín, který tam byl vylíčen jako sprostý vrah, a pokud vím, ani Honza se nijak nebránil, a to za sebou neměl to, co Jirka. Bohužel dnešní mladí už nedokážou pochopit atmosféru doby, což je fenomén, který se v posledních letech projevil i na Štěpničkově rodině.

A mimochodem: Když to ještě v rámci Pražského jara šlo, paní Štěpničková si ráda zahrála „sama sebe“ (stalinismem utrápenou paní) ve Skřiváncích na niti a Jirka hrál role v takovýchto protirežimních dílech:

Myslím, že důvod toho, proč pan Štěpnička hrál Gottwalda, jsem pochopil – a dokonce ještě před informacemi, které jsi mi poskytla k ostřejšímu vidění. Z jednoho z jeho posledních rozhovorů jsem ale vyrozuměl, jak nešťastný je jako člen činohry Národního divadla v době, kdy šéfové naší první činoherní scény se víc než uměním zabývají právy LGBTQ či výboji svého dekonstruktivního režisérismu. Chápu, že v době, kdy z ND na protest proti tamním excesům vedení Přemysla Kočího odešel Karel Höger, byl Jiří Štěpnička v ND čerstvě. Nicméně za půl století jeho angažmá na první scéně, kdy bylo postupně umenšováno působení jeho a celé jeho generace, a to už po roce 1989 (!), z ND na protest právě proti tomuto umenšování a změlčování úrovně (nejen) činohry, odešla řada herců. Jiří Štěpnička zůstal – a trápil se. Proč?

To právě souvisí s tím „štěpničkovstvím“, tou bezmeznou láskou a úctou k divadlu i jako k instituci: Jejich rodinné heslo od jisté doby znělo: My z divadla odcházet nebudeme – ať odejdou ti, co ho przní!

Nesmírně moc ti děkuju – a ještě nakonec se pochlubím, co jsem o rodu Jiřího Štěpničky zjistil s pomocí genealoga Mgr. Zdeňka Hornera:

I přes rodinnou legendu o moravském původu rodu, Štěpničkové pocházeli ze středních Čech, z obce Sousedovice u Hořovic. Zajímavý je hercův rod po otci, výtvarníku Janu Samcovi (1917 – 1988), rod Samců. Jde pravděpodobně o jeden jediný rod, s pravděpodobností hraničící s jistotou zemanský. Už v roce 1654 Samec ze Stráže zastával vysokou funkci mýtného a písaře v Praze. Základ rodu se ale až do 19. století nalézal v obci Krty-Hradec na Strakonicku, kde měl od roku 1700 významné polnosti. Jedna ze sester hercova otce Jana Samce se vdala za básníka PhDr. Rudolfa Šimka a měla s ním syna, Miloslava, bratrance Jiřího Štěpničky (který později vystupoval ve dvojících/trojicích s Jiřími Grossmannem a Krampolem, Luďkem Sobotou, Petrem Nárožným a Zuzanou Bubílkovou). Skrze druhou manželku svého otce, svou adoptivní matku Varvaru Michailovnu Samcovou z prvorepublikové vlny bělogvardějských uprchlíků do ČSR byl Jiří Štěpnička zase příbuzný s hudebními skladateli Vadimem Petrovem starším a mladším.

Myslím, že výchova Jiřího Štěpničky v ruské kultuře mu dala hodně k tomu, co jsem viděl během našeho jediného osobního setkání – když v roce 1997 v Národním divadle dokonale ztvárnil ztělesněné ruství, tedy Nikolaje Stavrogina v Dostojevského Běsích, roli, kterou před ním hrál jeden z jeho duchovních otců, Zdeněk Štěpánek (kterého s tamní kulturou o generaci dřív spojily zase Československé legie na Rusi). Ale to bychom se ocitli zase u jiného tématu, které si také zaslouží hlubší ponor, než jaký mu poskytuje dnešní „osvícený“ český mainstream.

(Vyšlo na krajskelisty.cz)