Zlatá paní Kozlová aneb Demokracie je diskuze?

Ilustrácia: pxhere.com

Můj kamarád, komentátor Lukáš Jelínek nedávno skoro sentimentálně vzpomněl na paní Kozlovou. Starší dámu z lidu, jež mu zvláštní, nářečnou, skoro poetickou slovní zásobou pravidelně, po léta nadávala za jeho texty. Jenže často i snaživě radila, co prý zlepšit. Ve svém úsilí byla natolik osobitá a vytrvalá, až pro ni zřídil rozvernou facebookovou rubriku „Napsala mi Kozlová“… 

Jenže čas neúprosně peláší dál a kde je výstřední lidové „recenzentce“ konec? Lukáš ve vzpomínce na ni došel k silnému srovnání. Valem mu totiž ubývá čtenářských reakcí, o nichž by se i s velkou dávkou dobré vůle dalo říct, že obsahují aspoň špetku vůle k diskuzi. Spíš přibývá výlevů, jež takříkajíc zespoda buší na pomyslné dno. Pořád markantnější je snaha najít si pouhý terč pro vybití nahromaděné frustrace, u něhož se s žádnou zpětnou vazbou nepočítá. Leckdo z nás asi ví, o čem je řeč. Tohoto širokého jevu by se proto asi měli chopit sociologové, psychologové nebo jazykovědci. Budu-li totiž parafrázovat citát z filmu Vesničko má, středisková, nastavuje neúprosné zrcadlo vývoje společnosti.

Příčiny mohou být (a jistě jsou) různorodé. Například mizí vůle stranických profesionálů skutečně diskutovat. Stále více jim jde jen o to soupeře co nejmohutněji urazit, ponížit, zašlapat šest sáhů pod černou zem. Šmahem ho dehonestovat na sociálních sítích. A vůčihledný růst neochoty politických elit k udržování masarykovské demokracie coby diskuze se již obvykle hladce přenáší do širokých vrstev. Ovlivněných zcela chybějícími myšlenkami na budování státu, jejichž absenci mají partajní činovníci tendenci překrývat pořád řvavějšími výkony drahých marketingových agentur.

Není to samozřejmě žádné české specifikum. Ač nutno zdůraznit, že například vak na mrtvoly vyvěšený Rakušanovým ministerstvem vnitra si právem vydobyl mezinárodní pozornost, jelikož hodně sdělil o jádru tehdejšího „hodnotového vládnutí“. Také řada slovenských intelektuálů dnes varuje před nárůstem politické nesnášenlivosti či agresivity. Upozorňuje na standardní dehumanizaci soupeřů, jejichž volným důsledkem se nejspíš stal i atentát na premiéra Fica. Nejednou dokonce zmiňují existenci „studené občanské války“. 

Proč pomyslné dno veřejné diskuze klesá stále níž a níž, nelze přirozeně s čistým svědomím objasnit výhradně propadem kvalit (komunikace) politických elit nebo jejich „nezávislých“ médií. Byť jde o jev, jenž můžeme pozorovat též z výstupů Evropské komise, která zjevně válčí za militarizaci EU na úkor sociálního státu. Za úpadkovou rezignaci na kdysi hrdý „mírový projekt“, jemuž se ještě v roce 2012 dostalo příslušné Nobelovy ceny. Vzniká tak určitá kauzalita. Vysoká patra politiky opouštějí jazyk kompromisu a sociálního smíru, s rozmachem maskují svou neschopnost zastrašováním. A obyčejní smrtelníci rychle ztrácejí pocit opory. Někteří zalézají do ulit dávno přežilých frází, jiní svou frustraci přetavují v útočnost a neochotu naslouchat. Těžko však uniknout tomu, že nás čeká obtížný vývoj. Takovému prostředí lze ovšem čelit jedině vzájemností a smysluplnou spoluprací.

Text je rozšířením glosy publikované MF DNES