Zemřela slovenská spisovatelka, herečka i režisérka Milka Zimková (1951 – 2023). Její neuvěřitelnou tvorbu jsem zaregistroval docela pozdě, až před pár lety. V dětství, v 80. letech, bych hloubku filmu Pásla kone na betóne, který napsala a zároveň v něm hrála hlavní roli, asi nepochopil. Tento film plus Jarošova a Jakubiskova Tisícročná včela jsou podle mě naprosté vrcholy umění, protože jsou to mistrovská díla z jednoho kusu dřeva, ve kterém je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor: prostě národ jako takový. Dílo, které je jako každé dobré dílo o duši národa, v nářečí, má o to větší sílu, oč víc dnešek připravuje o jejich národní jazyk všechny národy včetně těch anglicky mluvících (kteří také v umělé reklamní globálangličtině nepoznávají svůj rodný jazyk). My v ČR takový film máme jen jeden: Všechny dobré rodáky, jenže ten je moravský, stejně jako Jakubiskovy Sedím na konári a je mi dobre a Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý se odehrávají na Slovensku i na Moravě. Ale my Češi z Čech nemáme z hloubi sebe a o sobě takový film ani jeden!!
Milka Zimková so svojou monodrámou na kapustnici Nového slova v roku 1984.
A něco pro naše feministky: Pásla kone na betóne je i silný feministický film (stejně jako další díla MZ), ale já ho beru, protože řeší to, co je hlavní: spravedlivou mzdu a dělbu práce – a ne kraviny jako nepřechylování příjmení, neotevírání dveří z galantnosti a stejné oblečky a hračky pro holčičky i chlapečky. (Paní Zimková chodila celý život v šatech a na hlavě měla široký kloubouk, jak se sluší na skutečnou dámu.) Proto MZ nikdy nebude na piedestalu dnešních feministek, kde by kromě piedestalu uměleckého také měla být.
Prostřednictvím Gabriely Rothmayerové jsem měl možnost se s paní Zimkovou tady na FB spojit a sdělit jí, že jsem se do ní po shlédnutí jejího filmu (vlastně obou dílů, i toho druhého z roku 1995) zamiloval. Bylo požehnáno, abych to stihl – a to mě bude v naší čím dál tím studenější vlasti navždy hřát. Stejně jako tvorba paní Zimkové.
(Status na FB 31. mája 2023)
