Antje Vollmerová je německá protestantská teoložka, politička za Bündnis 90/Die Grünen (Zelení) a spisovatelka na volné noze. V letech 1994 – 2005 byla místopředsedkyní německého Spolkového sněmu.
Je první signatářkou mírového manifestu Sahry Wagenknechtové a Alice Schwarzerové. Vollmerová je pacifistka a byla odpůrkyní válek v Kosovu, Iráku a Afghánistánu. Jako autorka se intenzivně věnovala protagonistům 20. července 1944 a protifašistickému odboji. Antje Vollmerová je vážně nemocná. Její text lze číst jako politický odkaz – je to velké zúčtování s ,Zeitgeistem‘.
Esej vyšla v novinách Berliner Zeitung 23. februára 2023, do češtiny preložil Pavel Šik.
* * *
Stála jsem na nádraží ve svém rodném městě a čekala na ICE. Najednou se po vlečce blížil obrovský konvoj, plně naložený tanky – Mardery, Gepardy nebo Leopardy. Nedokázala jsem je rozlišit, ale byla jsem v šoku z toho obrazu. Transport jel ze západu na východ.
Nebylo těžké představit si opačný obraz. Někde na východě kontinentu se ve stejnou dobu valily z východu na západ vojenské transporty plné ruských bojových tanků. Nesetkaly by se kvůli tankové bitvě ve stylu první světové války někde na Ukrajině.
Ne, tentokrát by opět znamenaly propast mezi dvěma mocenskými bloky, kde by se svět mohl naposledy střetnout v konfrontaci s možným apokalyptickým výsledkem. Tak jsme se opět ocitli ve studené válce a ve spirále vzájemného existenčního ohrožení – bez východiska, bez perspektivy. Všechno, proti čemu jsem celý život politicky bojovala, se mi v tu chvíli jevilo jako jedna velká porážka.
U historie je vždy důležité, od jakého začátku ji vyprávíme
Stalo se zvykem na začátku každé zmínky o obrovské tragédii kolem války na Ukrajině mluvit jako o „zlomovém okamžiku“, o Putinově brutální agresivní válce v rozporu s mezinárodním právem, přičemž vina je jednoznačně na ruské straně, a pokorně přiznat, jak moc se člověk mýlil, když po velkém zlomu v letech 1989/90 věřil ve fázi détente a usmíření s Ruskem.
Tato přísaha je vyžadována jako rituál, jako poklona, aby bylo vůbec dovoleno mluvit. Toto tvrzení není špatné, ale často zastírá právě ústřední otázky, které je ve skutečnosti třeba objasnit.
Kde přesně porážka začala? Kde se začala chyba? Kdy a jak se z jedné z nejšťastnějších etap v dějinách euroasijského kontinentu po téměř nenásilném konci studené války stala tato obnovená smrtící eskalace války, násilí a blokové konfrontace? Kdo měl zájem na tom, aby tehdy možné mírové soužití mezi Východem a Západem nenastalo, ale stalo se obětí obnoveného globálního antagonismu?
A pak otázka všech otázek: Proč právě Evropa, tento kontinent se všemi svými historickými tragédiemi a mocensko-politickými úchylkami, nenašla sílu stát se centrem mírové vize pro ohroženou planetu?
Pro interpretaci historických událostí je vždy rozhodující, jakými aspekty začneme příběh vyprávět.
Velký předběžný úspěch Ruska při zřeknutí se násilí
Nesouhlasím s dnes rozšířenou tezí, že v roce 1989 existoval zavedený evropský mírový řád, který pak Rusko pod diktátem agenta KGB Putina jednostranně krok za krokem ničilo, až nakonec vypukla ukrajinská válka.
To není správné. Správné je, že v roce 1989 se rozpadl řád, který se správněji nazýval „Pax atomica“, aniž by na jeho místo nastoupil nový mírový řád. Jeho vytvoření by bylo úkolem hodiny. Vizionářská představivost Evropy a Západu v době pádu komunismu však nestačila na to, aby přišla s udržitelnou koncepcí stabilního evropského mírového řádu, který by byl schopen nabídnout všem zemím bývalého Sovětského svazu místo spolehlivého bezpečí a naděje do budoucna.
Rozhodující jsou dva důvody. Oba souvisejí se starými evropskými chybami: Zaprvé, komplexní ekonomický a politický kolaps Sovětského svazu v roce 1989 byl jednostranně interpretován jako triumfální vítězství Západu v systémovém konfliktu mezi Východem a Západem, který tak definitivně zpečetil historickou porážku Východu. Tato tendence prohlásit se za vítěze je starou západní pýchou a vždy byla příčinou mnoha ponížení, která charakterizují nerovný vztah s Východem.
Neschopnost hledat po tak rozsáhlých otřesech jiná rovnocenná řešení má svou hlavní příčinu v této osudové aroganci. Především však obrovské a jedinečné zásluhy sovětského vedení pod vedením Michaila Gorbačova byly takto s udivující ignorancí klasifikovány jako vítaný dar dějin: Velký úspěch, kterého bylo dosaženo v podobě zřeknutí se násilí v reakci na touhu národů východního bloku po svobodě, byl považován téměř za samozřejmost.
Michail Gorbačov zklamal mnoho svých občanů
Ale to se nestalo. Dodnes je udivující, dokonce nepochopitelné, jak malý význam byl přikládán skutečnosti, že rozpad sovětského světového impéria proběhl téměř bez násilí. Naivní popis tohoto jedinečného procesu tehdy zněl asi takto: Jako domeček z karet, velmi zaslouženě a nevyhnutelně, se zhroutil celý systém.
Skutečnost, že právě tato absence násilí byla největším zázrakem v řadě zázračných událostí, se nestala problémem sama o sobě. Byla spíše interpretována jako slabost. Pro takový postup však v dějinách sotva najdeme nějaké vzory. I ty nejslabší násilnické režimy, zvláště ve fázi svého pádu, mají zákonitě tendenci vyvolat orgie násilí, ničení a sebedestrukce a strhnout vše kolem sebe do svého vlastního pádu – příkladem byl pád nacistické říše.
Sovětský svaz z roku 1989 pod Gorbačovovým vedením, ačkoli politicky a ekonomicky oslabený, měl největší jaderný potenciál, měl vlastní vojska rozmístěná na celém území své vlády. To vše by bylo snadné mobilizovat. To také vehementně požadovali mnozí představitelé starého režimu.
S historickým odstupem je mnohem jasnější, jak státnickým úspěchem bylo dát přednost ,hrdinům ústupu‘ (Enzensberger) před tím, aby z dějin odešli v posledním tažení jako krvaví mstitelé a řezníci. Volba, kterou Michail Gorbačov učinil téměř sám, mu vynesla zklamání mnoha občanů. Říkalo se, že zpětně prohrál Velkou vlasteneckou válku.
Velcí reformátoři prokázali odvahu, dnes se na ně rádo zapomíná
Jako němý pomník gigantického evropského nevděku působí šokující soukromý charakter pohřebního obřadu za pravděpodobně největšího státníka naší doby na moskevském hřbitově osobností. Bylo by na denním pořádku, kdyby evropští velikáni vzdali úctu Michailu Gorbačovovi, který byl ve své vlastní zemi již dávno izolován, tím, že se mu pokloní.
Přinejmenším z Německa, které téměř jediné mu vděčí za štěstí sjednocení, měl u tohoto hrobu stanout spolkový prezident Steinmeier. Osamělost kolem tohoto mrtvého muže byla nesnesitelná. A tak Viktor Orbán ze všech lidí využil příležitosti, aby tento bojkot náležité pocty podkopal. Zůstává to ostudným znamením, předzvěstí historické ignorance. O několik dní později se všichni představitelé evropského Zeitgeistu shlukli u hrobu anglické královny a německého papeže Benedikta XVI.
Dodnes je pro mě těžko pochopitelné, proč se alespoň neprojevila vděčnost ze strany skutečných příjemců tohoto zřeknutí se násilí, hnutí pokojných občanských protestů. Vždyť na vlastní kůži zažili obavy z toho, co by se mohlo stát, kdyby ve východním Berlíně v roce 1989 došlo k podobné reakci jako při studentských protestech v Pekingu.
A skutečně, část dnešní neochoty východního Německa jednostranně odsoudit Rusko je pravděpodobně způsobena touto přetrvávající vděčností. Mediálními mluvčími a tlumočníky se však stali jiní – a ti byli stále drzejší. V jejich interpretacích byl podíl zásluh o nenásilí na sovětské straně stále menší a menší a legenda o vlastních velkých odbojových úspěších stále silnější.
Všichni znalí pamětníci přesně vědí, že odpor a hrdinství Joachima Gaucka, Marianne Birthlerové a Katrin Göringové-Eckardtové byly poměrně umírněné a výrazně nepřesahovaly míru přizpůsobení zaměřeného na přežití. Některé sebepopisy se však dnes čtou jako podvod. Zamlčují nebo opomíjejí, jaké další síly přispěly k velké změně a že mnozí reformátoři systému si v žádném případě netroufali na menší angažovanost a odvahu.
Laciná protiruská zášť
To je možná lidské, až příliš lidské, a proto nestojí za zmínku. Osudné však je, že tato část občanských aktivistů je dnes jedním z nejhorlivějších korunních svědků laciného protiruského resentimentu. Ten se bez problémů váže na ideologii studené války, která dodnes utváří mnoho variant obrazu západního nepřítele, od oprávněného antistalinismu přes pochopitelný antikomunismus až po iracionální slavjanofobii.
Nejdůležitějšími otázkami, o nichž je dnes třeba jednat mezi Východem a Západem, jsou: Co to vlastně znamená být evropským národem? Co nás odlišuje od ostatních? Jaké schopnosti si musí národ osvojit, aby k němu patřil? Jaké je poučení z našich dějin? Jaké ideály nás formují? Jaké chyby a zločiny? Tyto otázky jasně evokuje příklad Ukrajiny a jejího obranného boje proti ruské agresi.
Evropa by neměla stále hledat ,darebácké‘ státy
Ukrajina je v našich médiích ztělesněním ideálu a vzoru svobodymilovné západní demokracie heroických rozměrů. Ukrajina prý bojuje nejen za svůj národ, ale také za univerzální historické poslání Západu. Ti, kdo se prosazují v podmínkách mocenské politiky, kdo brání svou existenci krvavými oběťmi a zbraněmi, jsou považováni za hradbu evropských ideálů svobody, ať to stojí, co to stojí. Ale ti, kdo hledají cestu konsensu, spolupráce, porozumění a usmíření, jsou považováni za slabé, a tudíž bezvýznamné, ba opovrženíhodné. Gorbačov a Zelenskij jsou tedy skutečnými protipóly v otázce, co dnes znamená být Evropanem a ztělesňovat evropské ctnosti.
Vedle tohoto sklonu k hrdinství a sebeprosazování je zde kořen, který považuji za základní chybu evropské identity: zdánlivě neodstranitelná potřeba národního šovinismu. Dějiny našeho kontinentu jsou po staletí poznamenány národními excesy. Žádný národ se ho nezbavil: ani Francouzi, rozhodně ne Britové, ani Španělé, ani Poláci, ani Ukrajinci, ani Baltové, ani Švédové, ani Rusové, dokonce ani Češi – a už vůbec ne Němci.
Je fatální chybou myslet si, že odporem proti jiným imperiálním mocnostem získá vlastní nacionalismus něco jako historickou nevinnost. To je sebeklam a jeden z nejzávažnějších evropských omylů. Ještě dnes svádí mnohé mladé demokracie k tomu, aby se považovaly pouze za oběti cizích mocností a vlastní historii násilí, vlastní fantazie o násilí, považovaly za oprávněné. To, čemu se Evropa musela znovu a znovu učit a co se historicky většinou nenaučila, je umění sebeomezování, mírového sousedství, spravedlnosti, ochrany vzájemných zájmů a vzájemného respektu. To, co se Evropa musí konečně odnaučit, je neustálé rozdávání kacířských čepic, vytváření seker zla a stále nových darebáckých států.
Vize Helmuta Kohla a Hanse-Dietricha Genschera
Ach, Evropo! Pokaždé, když byla překonána některá z velkých krizí a válek kontinentu – po třicetileté válce, po Napoleonově tažení proti Rusku, po dvou světových válkách, po studené válce –, bylo možné doufat, že mocensko-politická úchylka byla nyní vyvrácena trpkou zkušeností a konečně ustoupí chápání světa více orientovanému na přežití. A pokaždé, jakoby prokletím, evropské národy znovu podlehly pokušení jít cestou dominance a konfrontace.
O to cennější je však velký protipříklad: Gorbačovova naděje, že nový bezpečnostní řád, který by odpovídal různým bezpečnostním potřebám, bude možný i pro všechny bývalé státy Sovětského svazu, byla v Pařížské chartě jistě předpokládána jako oblast společné hospodářské a politické spolupráce mezi starou západní Evropou a novými východními státy. Taková byla i tehdejší vize Helmuta Kohla a Hanse-Dietricha Genschera. Neexistoval však žádný plán, žádná koncepce, vize byla prostě příliš vágní.
Válka nesmyslně pohlcuje miliardy
Jak rychle se pocit snadného triumfu vrátil, dobře ilustruje smutný příklad: zacházení s Jugoslávií. Jugoslávie patřila k nezařazeným státům, včas se odpoutala od stalinismu a do jisté míry zpacifikovala staleté národnostní soupeření z dob podunajské monarchie. Nebylo by nic snazšího než nabídnout této Jugoslávii jako celku v roce 1989 otevření se Evropě a EU.
Chtělo by to čas, ale bylo by to možné. Stačilo jen příliš rychle neustupovat národnostnímu naléhání Slovinců a Chorvatů a pěstovat nový nepřátelský obraz agresivních Srbů. Taková moudrost však v přetlačované o uznání nových národních států na Balkáně zcela chyběla. Bosenské občanské válce, Srebrenici, zničení Sarajeva, statisícům mrtvých a traumatizovaných lidí, agresivní válce NATO proti Bělehradu v rozporu s mezinárodním právem, uznání Kosova jako nezávislého státu v rozporu s mezinárodním právem, rozmanitým výbuchům nového národního šovinismu se dalo předejít.
Co to vše znamená pro bezprostřední současnost a pro německou politiku v roce 2023?
Souřadnice se rozhodujícím způsobem posunuly. Až do konce Schröderovy vlády se dalo předpokládat, že zejména Německo mělo v období détente privilegovaný přístup nebo alespoň určitý prostor pro vyvažování konfliktů mezi hlavními geopolitickými centry napětí. Tato doba definitivně skončila.
Kolem roku 2008 začal Putin nedůvěřovat statu quo a orientovat svou mocenskou sféru proti Západu. Německo se začalo vymezovat jako evropský vůdce smečky v novém pojetí NATO. V souvislosti s reakcemi na válku na Ukrajině se nakonec přesunulo do centra protiruských protistrategií. Váhání kancléře Olafa Scholze, které bylo vítané, ale v médiích hodně kritizované, nebylo podpořeno udržitelnou politickou alternativou, a tak začalo sklouzávat.
Z ekonomického a politického hlediska za to platíme vysokou cenu. Německý ministr hospodářství se snaží nahradit staré závislosti na Rusku a Číně novými závislostmi na státech, které se v žádném případě nemohou vydávat za vzorové demokracie. Ministr zahraničí je nejhlasitější hlásnou troubou nové antagonistické strategie NATO.
Její zdůvodnění udivují svou argumentační jednoduchostí. Zároveň nesmírně rostou náklady na zbrojení a vliv zbrojních a energetických korporací. Válka nesmyslně pohlcuje miliardy, které by byly naléhavě potřebné na záchranu planety a boj proti chudobě na globálním Jihu. Vzestupující Čína je však propagandisticky označována za nového geopolitického protivníka a je neustále provokována v otázce Tchaj-wanu. To vše není dobrá vyhlídka.
Mír a přežití celé planety
A přesto: pokud se nemýlím, Evropa se chystá vstoupit do fáze velkého rozčarování, které hluboce otřese jejím vlastním sebevědomím. Pro mě je to však důvod k naději. Tolik sebevědomý Západ se prostě musí naučit, že zbytek světa naše sebevědomí nesdílí a nebude stát při nás. Narychlo vyslaní emisaři nové protičínské aliance v nadcházejícím tažení proti Říši středu se nezdají být příliš úspěšní.
Jak bychom se mohli domnívat, že velká Čína a vyspělé asijské civilizace někdy zapomenou na doby nevybíravého volného obchodu a opiových válek? Jak by mohl dlouho trpící africký kontinent někdy odpustit dvanáct milionů otroků a vykořisťování všech svých nerostných zdrojů? Proč by měly starobylé kultury Latinské Ameriky odpustit španělským a portugalským conquistadorům jejich svévolnou vládu? Proč by měly domorodé národy světa ve své historické paměti jednoduše odsunout stranou nespravedlnost nelegálního osídlování a krádeže půdy?
Doufám, že z toho všeho vznikne nové nezúčastněné hnutí, které po období mnoha porušení mezinárodního práva bude opět pracovat na tom, aby OSN měla výhradní právo sloužit míru a přežití celé planety.
Zelení bývali pacifisty
Posledních několik dní mě bude provázet moje osobní porážka. Zelení, právě moje strana, kdysi drželi všechny klíče ke skutečně novému řádu spravedlivějšího světa. Díky šťastným okolnostem byla tomuto poselství mnohem blíže než kterákoli jiná strana.
Měli jsme skutečný poklad, který jsme museli střežit: nebyli jsme svázáni logikou mocensko-politických bloků studené války. Byli jsme disidenti jako takoví. Byli jsme stejně proti zbrojení na Východě i na Západě, viděli jsme ohrožení planety nekontrolovaným hospodářským růstem a konzumem. Kdo chtěl zachránit svět, musel usilovat o pevné spojenectví mírového a ekologického hnutí, to byla jasná historická nutnost, kterou jsme žili. Toto budoucí spojenectví jsme měli hmatatelně ve svých rukou.
Co svedlo dnešní Zelené k tomu, aby se toho všeho vzdali kvůli pouhému cíli hrát spolu ve velkém geopolitickém mocenském pokeru a přitom znevážili své nejcennější kořeny hlasitých antipacifistů?
Proti nenávisti a válce
Vzpomínám na své velké vzory: Největší představitelé nenásilných strategií museli vždy projít nejtěžšími zkouškami ve vlastních řadách. Gándhí se snažil zastavit recidivu národního šovinismu hinduistů a muslimů dvěma hladovkami, Nelson Mandela měl mimořádné potíže zlomit ochotu svých mladých spolubojovníků použít násilí, Martin Luther King musel být Černými pantery zesměšňován jako bezzubý strýček Tom. Nic jim nebylo dáno. A to platí i dnes pro nás, poslední pacifisty.
Nenávist a připravenost k válce a vytváření obrazů nepřítele jsou v lidstvu hluboce zakořeněny, zejména v dobách velkých krizí a existenčních obav. Dnes však platí, že každý, kdo chce skutečně zachránit svět, tuto vzácnou jedinečnou nádhernou planetu, se musí důkladně odnaučit nenávisti a válce. Pro budoucnost máme jen tuto jedinou možnost.
* * *
Antje Vollmerová se narodila 31. května 1943 v Lübbecku. Mezi její ocenění patří Medaile Carla von Ossietzkého (1989), Cena Hannah Arendtové (1998) a Masarykův řád České republiky za zásluhy o česko-německé usmíření (2002, udělil jí prezident Václav Havel).
Je autorkou řady knih, mj: „… und wehret Euch täglich. Ein grünes Tagebuch“ (1984), „Heißer Frieden. Über Gewalt, Macht und das Geheimnis der Zivilisation“ (1995), „Doppelleben. Heinrich und Gottliebe von Lehndorff im Widerstand gegen Hitler und von Ribbentrop“ (2010), „Stauffenbergs Gefährten“ mit Lars Broder-Keil (2013).
.jpg){kind=link}