Nakladatelství Professional Publishing právě dodalo na trh třetí – aktualizované a rozšířené – vydání útlé knížky politologa Oskara Krejčího Válka. Kniha je věnována památce Milana Kenkuše. Přinášíme drobnou ukázku z této práce (!Argument).
Ničivá síla nukleárních zbraní je okamžitá. Zabíjení a destrukce probíhají pomocí jaderné radiace, teplem a tlakovou vlnou. Tyto zbraně jsou snadno skladovatelné a reaktivně přesné, případně s velkým plošným ničením.
Zatím bylo provedeno 2056 testů jaderných náloží (bez započtení bombardování Hirošimy a Nagasaki), a to v atmosféře, pod vodou a pod zemí – výbuchy v kosmu nebyly odzkoušeny. Více než polovinu z těchto testů provedly Spojené státy. Rekord v množství jaderných testů byl zaznamenán v roce 1962, kdy bylo ve světě provedeno 178 jaderných pokusů. Nejmohutnější zbraň tohoto typu, Car-bombu, odzkoušel Sovětský svaz v roce 1961. Tato termonukleární puma, svržená z letadla, měla ničivou sílu o ekvivalentu 57 až 58,6 megatun TNT. Okamžitě po výbuchu měla ohnivá koule o několika milionech stupňů Celsia průměr 9,2 km. Hřib dosáhl výšky 67 km, jeho „čepice“ na vrcholu 97 km. Zničení či vážné poškození budov se týkalo oblasti o průměru 280 kilometrů. Záření bylo schopné způsobit spáleniny třetího stupně do vzdálenosti 100 kilometrů od epicentra, tlaková vlna obletěla třikrát Zemi.
Argumenty na podporu pokusů s jadernými zbraněmi zněly vždy stejně: (a) Udržet důvěryhodnost politiky odstrašení; (b) Kontrolovat úroveň skladování; (c) Vyzkoušet nové typy zbraní. Překvapení, které způsobily v roce 1998 indické a pákistánské testy, a to včetně způsobu provedení pomocí souběžných explozí, naznačuje, že mohou existovat neznámé jaderné arzenály. Navíc izraelská praxe ukazuje, že jaderný arzenál lze budovat bez testů v podobě výbuchů.
Ke zvláštnostem prvních let po zániku SSSR patří Dohoda mezi vládou Ruské federace a vládou Spojených států týkající se nakládání s vysoce obohaceným uranem získaným z jaderných zbraní podepsaná v únoru 1993. V rámci přijatého Programu megatuny na megawatty pak bylo do prosince 2013, kdy byl tento Program ukončen, z Ruska do USA vyvezeno k dalšímu zpracování 475,2 tuny vysoce obohaceného uranu určeného pro nukleární zbraně a 13 723 tun nízko obohaceného uranu určeného pro jaderné elektrárny. Uvedené množství vysoce obohaceného uranu představuje možnost vyrobit přibližně 20 tisíc nukleárních náloží.
V roce 1982 dosáhl počet jaderných náloží ve světě vrcholu, a to 70 374 kusů, přičemž většina z nich byla ve vlastnictví Spojených států a Sovětského svazu. Pro tento rok existuje odhad, že strategický arzenál USA měl ničivou sílu 4100 a sovětský 7100 megatun TNT. Tabulka, zpracovaná podle údajů Federace amerických vědců, uvádí stav jaderných zásob počátkem roku 2022, kdy bylo ve světě přibližně 12 700 jaderných naloží, z toho asi 3600 strategických. Z této tabulky vyplývá, že více než 90 % nukleárních náloží patří Rusku a Spojeným státům; čínský jaderný arzenál představuje pouze přibližně 6,5 % amerického arzenálu.
Války se ani v budoucnosti nedají vyloučit. Vše nasvědčuje tomu, že ani vznik strategických zbraní, ani hegemonistické postavení Spojených států ve světě nezměnily povahu mezinárodních vztahů. Svět je plný zbraní a plánů na jejich použití. Tabulka, zpracovaná na základě SIPRI, ukazuje, že v roce 2021 vzrostly globální výdaje na zbrojení poprvé nad hladinu dvou bilionů dolarů – konkrétně na 2113 miliard. Průměrné vojenské výdaje jako procento vládních výdajů dosáhly 5,9 %.
První dvě dekády 21. století zároveň naznačily některé nové tendence v přípravě a vedení válek:
- Pokračuje proměna organizace většiny armád směrem k jejich profesionální či žoldnéřské podobě.
- Konvenční i strategické zbraně se modernizují, nabírají hypersonickou rychlost, stávají se autonomní – stále méně závislé na člověku.
- Zbrojení vstoupilo jak do kosmického, tak i do kybernetického prostoru.
Bývaly doby, kdy se dalo říci, že státy, které na sebe nedosáhnou, žijí spolu v přátelství a míru. Pro Kautilju, jehož Arthašástra je z 3. nebo 2. století př. n. l., „král, který sídlí kdekoliv na obvodu dobyvatelova území, se nazývá nepřítel. Král, který sídlí kdekoli v těsné blízkosti nepřítele, ale oddělený od dobyvatele pouze nepřítelem, se nazývá přítel.“ Pro takovýto mír však není v 21. století místo: v důsledku globalizace jsou pro mocnosti všechny státy v dosahu. To by znamenalo, že pravděpodobnost válek stále roste.
…
Současnou situaci může symbolicky charakterizovat osud Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Ta byla podepsána mezi státy Varšavské smlouvy a NATO v roce 1990 a směřovala ke snížení arzenálů v pěti kategoriích: v tancích, obrněných transportérech, dělostřelectvu, letectvu a bojových vrtulnících. Dohoda byla následně upravena v roce 1999 na Istanbulském summitu OBSE, kde byla přijata Smlouva o adaptaci smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Rozpad SSSR a následné několikeré rozšíření NATO na východ však vedlo mimo jiné k tomu, že se pobaltské státy, noví členové Aliance, odmítly k této dohodě připojit – a v roce 2007 Rusko smlouvu o konvenčních silách v Evropě vypovědělo.
Po skončení studené války hegemonistické postavení USA přivedlo Washington k přesvědčení, že údajně zastaralé smlouvy o kontrole zbrojení v oblasti strategických zbraní nepotřebuje. Spojené státy postupně odstoupily od smluv o omezení systémů protiraketové obrany, o likvidaci raket středního a kratšího doletu, ale i od smlouvy o otevřeném nebi; smlouvu Nový START se podařilo prodloužit jen díky změně na postu prezidenta USA.
Je přirozené, že uvedené smlouvy technicky i politicky částečně zastaraly, pravděpodobně byly též porušovány. Objevily se nové typy zbraní, které v dohodách nejsou zohledněny, smlouvy jsou polovičaté a úmluvy o strategických zbraních nepočítají s Čínou. Určitě by ale bylo vhodnější čtyřicet let budovaný systém kontroly jaderného zbrojení vylepšovat, ne jej rozbít bez náhrady. Existuje přece možnost nahradit zastaralé smlouvy modernějšími. Jednostranné vypovídání takto závažných smluv dramaticky snižuje vzájemnou důvěru mezi mocnostmi.
Ze všech poznatků o válečných hrůzách lidstvo zatím neodvodilo závěr, že je válku třeba ze sociálního chování odstranit. Řada údajů přitom naznačuje, že se zvyšuje nebezpečí z důsledků válek a jejich příprav. Zbraně se stávají stále ničivější, a přestože jsou ty nejzhoubnější využívány zatím jen k odstrašení, nelze zaručit, že nebudou použity iracionálně, se sebevražednými důsledky pro celé lidstvo. Také materiální náklady na přípravu válek rostou, přičemž se nepodlamuje pouze státní ekonomika, ale vyčerpávají se i omezené přírodní zdroje.
Aktuální situace na Ukrajině či v Iráku nebo Jemenu ukazuje, že budovat mír je mnohem obtížnější než válčit. Zabránit dalším zničujícím válkám vyžaduje respektovat všechny roviny jejich zdrojů – ať již na úrovni světové politiky, státního režimu či povahy člověka.
Oskar Krejčí: Válka (třetí, rozšířené a aktualizované vydání). Proffesional Publishing: Praha 2022 (190 stran; ISBN ISBN 978-80-88260-61-5)
