Jsem ostře proti této válce, která nemá vojenské řešení

Vážení přátelé, dámy a pánové,

minulou sobotu jsem vystoupil v Praze na Václavském náměstí na demonstraci, kterou svolala KSČM. Jsem sice bývalý disident, který strávil 20 let v emigraci bojem proti komunistickému režimu, ale dnes si vážím skutečnosti, že KSČM prosazuje na Ukrajině mírové řešení a jasně vystupuje proti válce. Shromážděné demonstranty jsem informoval, že tu dnes budu hovořit a zeptal jsem se, zda vás mohu jejich jménem pozdravovat. Odpovědí bylo bouřlivé ANO!

Nedaleko našich hranic zuří válka a umírají lidé. Jsem ostře proti této válce. Nechci ovšem riskovat 3 roky ve vězení a tak nejdříve zdůrazňuji, že odsuzuji invazi na Ukrajinu jako porušení mezinárodního práva a nejsem stoupencem prezidenta Putina. (To říkám pro benefit těch, kteří sem byli posláni si dělat poznámky či natáčet.) I ti by ovšem měli pochopit, že je nutné odmítat tresty za vyjádření názoru. Ty naši bezpečnost neohrozí. Demokracie by tím však mohla utrpět.

Jan Kavan, bývalý minister zahraničných vecí ČR a niekdajší predseda Valného zhromaždenia OSN pri prejave v Bratislave.

Opakuji znovu, že jsem vášnivě proti válce. Už za mých studentských let jsme tvrdli, že Válka je vůl! Na tom stále trvám. Moje podpora míru není nic nového. Už v 70. a 80. letech v emigraci jsem podporoval tu část mírového hnutí, která prosazovala jak demilitarizaci, tak i demokratizaci Evropy. Jako český ministr zahraničí jsem byl proti bombardování bývalé Jugoslávie a spolu s řeckými přáteli jsem se snažil prosadit příměří a diplomatickou dohodu o Stabilitě Balkánu. To se nakonec povedlo. Jako předseda Valného shromáždění OSN jsem se snažil zabránit americké invazi do Iráku a zabránit, aby USA nedostaly k této válce mandát Rady bezpečnosti OSN. To se povedlo, ale válce jsme nezabránili. V zajateckých táborech v Iráku se pak narodil tzv. Islámský stát, který rozpoutal krvavou válku v celém regionu.

Dnešní válku na Ukrajině nelze vyřešit vojensky. Je nesmírně naivní se domnívat, že míru lze dosáhnout tím, že jedna strana porazí tu druhou. Vznikl by tak jen dočasný klid zbraní na hřbitově a poté by se poražení vzbouřili a došlo by k další válce. I to už známe.

Milan Daniel: Nebýt zticha – o to běží

Řekl jsem, že odsuzuji invazi na Ukrajinu. Jsem však přesvědčen, že je třeba si uvědomit, co vedlo Putina k tomuto rozhodnutí. Rusko se díky své historii tradičně obává obklíčení. V letech 1990–1991 ujistili západní politici, včetně prezidenta Bushe a kancléře Kohla, Michaila Gorbačova, že když stáhne sovětské jednotky z NDR a umožní sjednocení Německa, tak se NATO neposune na východ „ani o píď“ (podle záznamů řekl tehdejší americký ministr zahraničí USA James Baker). Uznávám, že bylo poněkud pošetilé od Gorbačova – který byl vždy odpůrcem války – uvěřit těmto ujištěním a nenechat si to podepsat v závazné smlouvě. Na tomto prokázaném faktu (viděl jsem víc než 300 stran záznamů ze setkání a z rozhovorů, a také jsem s Gorbačevem hovořil) to však vůbec nic nemění. NATO se začalo přibližovat k ruským hranicím, a když o členství v NATO požádala i Ukrajina, tak prezident Putin jasně zdůraznil, že přítomnost vojsk Aliance u ruských hranic je zcela nepřijatelná.

Před dalším rozšiřováním NATO Putin zcela jednoznačně varoval již 10. února 2007 na mnichovské bezpečnostní konferenci. O rok později, v březnu 2008 na summitu NATO Putin toto varování opakoval a prohlásil, že přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO bude považováno za přímé ohrožení bezpečnosti Ruska. Překvapivě USA tato varování ignorovaly a o dva měsíce později na Bukurešťské konferenci NATO byl oznámen záměr rozšířit Alianci o Gruzii a Ukrajinu. Prezident USA Joe Biden kupodivu Ukrajině sliboval členství v NATO dokonce i loni v prosinci. To bylo nezodpovědné. Pravdu prozradil až generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který letos v březnu oznámil, že „přijetí Ukrajiny do NATO nikdy nebylo na programu“. Škoda, že to neřekl o 3 týdny dříve. Možná tím mohl zabránit válce.

Přiznám se, že jsem se v únoru domníval, že se ruská vojska zastaví na tzv. linii dotyku, tedy na hranicích Luhanské a Doněcké republiky, jejichž samostatnost Rusko uznalo o den dříve, a že pak dojde k vyjednávání. Nestalo se. A začalo zabíjení.

Někteří američtí generálové a politici přesvědčují ukrajinské vedení, že musí bojovat až do vítězství a obnovit předválečný status quo. Po nich opakuje prezident Zelensky, že Ukrajina neuzná anexi Krymu, ani suverenitu Doněcké a Luhanské republiky. Stoupenci této teorie rovněž věří, že kombinace úspěchů na bojišti s dopadem ekonomických sankcí by mohla přesvědčit Putina, aby ukončil válku nebo někoho z jeho okolí, aby jej násilně svrhl a vystřídal. Barry Posen, spisovatel, novinář a profesor na známé americké univerzitě MIT, argumentuje, že jde o zcela falešnou iluzi. Podle Posena musí obě strany pochopit, že budou muset učinit jisté bolestné ústupky. To je však důležitější než investovat stále více peněz a zbraní do války, která povede jen k většímu počtu mrtvých a k větší destrukci.

Posen připomíná, že diplomacie je laciná. Kromě času, letenek a kávy, je hlavní cena zcela politická. Posen, stejně jako Henry Kissinger, vidí jisté základní kontury možné mírové dohody. Ukrajina se bude muset vzdát kontroly nad částí svého území. Rusko se bude muset vzdát části území, které nyní okupuje.  Ukrajina bude potřebovat silné bezpečnostní garance od USA i Evropy, které kromě států jako je Francie a Německo, pravděpodobně potvrdí i Turecko, a bezesporu i OSN. Mezi signatáře bude muset patřit i Rusko. Západ bude muset značně omezit současné protiruské sankce. Ukrajině bude moci dodávat zbraně jen pro její obranu, a ne pro jakoukoliv ofenzívu. Ukrajina se svými oligarchy a obrovskou zkorumpovaností zůstane součástí Západu, ale nebude v NATOa na jejímúzemí nebudou ofenzivnízbraně. Žádná strana tuto válku neprohraje, ale ani nevyhraje. Válka nesmí být pokračování politiky jinými prostředky.

Už římský státník Cicero argumentoval, že nespravedlivý mír je lepší než spravedlivá válka. Pro Zelenského bude nalezení kompromisu mezi zachováním suverenity a ukončením spravedlivé, ale kruté a zničující války nesmírně složité.

Zľava: Nina Potarska, koordinátorka Medzinárodnej ligy žien za mier a slobodu na Ukrajine, už uvedený Jan Kavan a Eduard Chmelár, predseda o. z. Zjednotení za mier.

Domnívám se, že při tom hledání kompromisu by mohlo být vhodné oprášit aspoň základní principy tzv. minských dohod z roku 2015. Ukrajina by byla součástí Západu, ale neutrální, tedy nečlenem NATO (jako Rakousko). Její východní část by se těšila velké a rozsáhlé autonomii, pokud by si ovšem separatistické republiky nenechaly tu samostatnost, kterou jim zatím uznalo jen Rusko. Ukrajina by musela odsouhlasit začlenění Krymu do Ruska, čemuž nelze zabránit. Putin by mohl prezentovat neutralitu Ukrajiny jako své vítězství. Ukrajina by musela zrušit zákon z ledna 2018 o reintegraci Luhanska a Doněcka, stejně jako diskriminační jazykové zákony. Emocionálně by pro Ukrajince mohlo být složité se smířit s odtržením části svého území, které ovšem od roku 2014 stejně nekontrolují. To by mohlo evokovat osamostatnění Kosova, které schválila i vláda ČR a s výjimkou pěti států včetně Slovenska, i zbytek EU.

Mírová dohoda musí vzít v úvahu, jak právo Ukrajinců na svobodný život v zemi, kde si budou moci demokraticky zvolit vlastní vládu, tak i bezpečnostní obavy Ruska. Uznávám, že se tím na pořad dne znovu dostávají sféry vlivu a blokové uspořádání. Sny z doby hned po skončení poslední studené války budeme muset na čas odložit. Čeká nás nová studená válka. Realita sfér vlivu a nárazových zón vlastně nikdy nezmizela. V roce 1962 naštěstí Fidela Castra ani nenapadlo chtít začlenit Kubu do Varšavské smlouvy a Nikita Chruščov prozřetelně zamezil jaderné válce stažením sovětských raket z blízkosti amerických hranic.

A zde přítomný historik a vysokoškolský učitel Eduard Chmelár připomněl, že nedávno pohrozily Spojené státy, že pokud by Šalamounovy ostrovy umožnily Číně vybudovat na jejich území vojenskou základnu, tak proti nim podniknou ozbrojený útok. A to jde o souostroví, které je od americké pevniny vzdálené tisíce kilometrů.

Americký profesor politologie John J. Mearsheimer nedávno znovu zdůraznil, že v mezinárodním systému moc vytváří právo. A zdůraznil, že „Spojené státy by nikdy nedovolily, pokud by Kanada nebo Mexiko pozvaly čínské jednotky do Toronta nebo do Mexico City“. Mearsheimer přiznal, že „tlačili jsme na Ukrajinu, aby se chtěla stát členem NATO… tlačili jsme, aby se z ní stala západní výspa na ruských hranicích… My za Ukrajince nebudeme bojovat, budeme bojovat do posledního Ukrajince. … Ale dodáme jim zbraně a budeme je cvičit,“ popsal profesor americkou strategii. Všimněte si, že americký ministr obrany Lloyd Austin prohlásil, že smyslem politiky USA je „takové oslabení Ruska, aby již nebylo schopné žádné další podobné invaze“. Opomněl zmínit obranu ukrajinské demokracie.

Prohra nebo výhra by mohly vytvořit situaci, kterou by po čase některá strana chtěla zvrátit. Janis Varoufakis, bývalý řecký ministr financí, nedávno odkázal na čínského filozofa a vojenského stratéga Sun Tzu, který jednou poznamenal, že pokud čelíme silnému nepříteli, jehož porážka bude znamenat, že zahyne mnoho našich vlastních lidí, pak je nejvhodnější postavit v týlu nepřítele zlatý most a umožnit mu po něm ustoupit a prohlásit, že dosáhl jistého úspěchu. Janis Varoufakis rovněž došel k závěru, že mírová dohoda nikoho zcela neuspokojí, ale jejím výsledkem bude aspoň ukončení zabíjení lidí a nezávislá demokratická Ukrajina.

Západní zbraně posilují ukrajinskou obranu, ale současně prodlužují válku a nevytváří podmínky pro mírovou dohodu. Heslo „boj za mír“ nevede k míru, ale k většímu krveprolití.

Mierový pochod v Bratislave 21. septembra 2022

Vlna solidarity s Ukrajinou je nebývalá a obdivuhodná. Předpokládám, že si lidé do ní promítají i svůj vztek na ruskou invazi ze srpna 1968. Kompenzují si tak i své pocity bezmocnosti, že jsme se tenkrát nemohli bránit. Uznávám, že jisté události mohou být podobné, ale nikdy se zcela neopakují. Brežněvovým terčem byli komunisté vedení Alexandrem Dubčekem, kteří se snažili poněkud uvolnit pouta, jimiž nás Sovětský svaz svazoval. Z toho měl Brežněv velkou obavu. Ta však není totožná s Putinovou obavou z přítomnosti NATO na ruských hranicích.

Opakuji, že tento konflikt nemá vojenské řešení. Lze ho vyřešit jen diplomatickým jednáním. Bohužel USA, Evropa včetně naší vlády, prodlužují válku poskytováním Ukrajině velkého množství zbraní. Už dnes dostala Ukrajina větší takovouto pomoc než Afghánistán, Izrael a Egypt dohromady. Naše ministryně obrany je hrdá na to, že patříme k největším dodavatelům zbraní na Ukrajinu. Ukrajinci bojují za svou vlast, a tak mají pochopitelně daleko vyšší morálku než ruští vojáci. Představovat si však, že mohou porazit jadernou velmoc, je ovšem nebezpečný vrchol naivity. (Použití jaderné zbraně si jistě nepřeje žádný soudný člověk. Ze současného vzájemného vyhrožování těmito zbraněmi jde mráz po zádech).

Tuto válku je nutné zastavit. Západ musí přestat s dodávkami zbraní a zatlačit na obě strany, aby si sedly k diplomatickému stolu. Musí se jednat a hledat kompromis, který bude bolestný pro obě strany. Každý den války umírají další lidé včetně tisíců nevinných civilistů, žen a dětí. Na Ukrajině již zahynulo několik stovek dětí. (Mimochodem, v Jemenu bylo zabito více než 150 000 lidí a mezi nimi více než 10 000 dětí, ale o tom se u nás nepsalo). Mimochodem, v Jemenu jeden z nejbohatších států světa Saudská Arábie (náš spojenec) bombardoval jeden z nejchudších států světa.

Běhá mi mráz po zádech, když si čtu o vraždách, k nimž v této válce dochází a přemýšlím, proč si ti velitelé a politici myslí, že to nebude prošetřeno a že jim to může projít. A napadá mě, že se nechali ovlivnit faktem, že velká zvěrstva prošla Američanům třeba v irácké věznici Abu Ghraíb a že potrestáni byli spíše práskači (whistleblowers) jako vojákyně Chelsea Manning. A ještě vyšší trest (175 let) hrozí třeba novináři Julianu Assangemu.

Veronika Sušová-Salminen v Argumentu nedávno upozornila, že v Rusku zakázali slovo „válka“, a my si pomalu zakazujeme slovo „mír“. Dokonce pokud někdo hlásá, že chce mír, tak je vnímán jako agent Putina a chce nás vrátit před rok 1989. A dodala, že válka je často popřením hodnot, za které se schovává a že bojem proti nepříteli se mu začínáme podobat.

Věřte mi, že válka je vůl a proxy válka mezi bloky je mnohonásobný vůl. Války, invaze, okupace, agrese nejsou v zájmu lidí, kteří chtějí žít v míru, vzájemné solidaritě a užívat si prosperity vytvořené vlastní prací.

Foto: o. z. Zjednotení za mier

(Celkovo 244 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter