Úvodem
Polemika mezi Petrem Drulákem (a dále zde), Michaelem Hauserem (a dále zde) a dalšími znovu otevřela velmi aktuální otázku vztahu levice k liberalismu a konzervatismu. Nechceme přímo vstupovat do vzájemné polemiky mezi jednotlivými autory, nicméně jejich diskuse a zejména výzva Michaela Hausera k „ukončení kulturních válek na levici“ byla přímým impulsem pro sepsání tohoto textu. Vzhledem k tomu, že není na levici sám, kdo tento požadavek klade, rozhodli jsme se prozkoumat podmínky možnosti ukončení těchto kulturních válek, což pro nás ale předpokládá zevrubněji analyzovat proměnu levice ve 20. století a možnosti vztahu levice a liberalismu za současné společenské situace.
Text vzhledem k jeho délce dělíme na dvě části: první část se zabývá historickým vývojem levice a její proměnou přibližně od 70. let 20. století, druhá se věnuje podobě kulturních válek v českém prostředí, vztahu liberálního a socialistického proudu, třídnímu charakteru nové levice a možným východiskům z dané situace. Na závěr shrnujeme pět bodů, které formulujeme průběžně na základě jednotlivých částí textu a které by měl podle našeho názoru přijmout každý, kdo to s možností obnovy podstaty levice v praxi myslí vážně.
Naše východiska
Michael Hauser svůj text „Konzervativní revize socialismu“ uzavírá výzvou: „ukončeme kulturní války na levici, ať už je vede ‚konzervativní levice‘ proti liberálům nebo ‚liberální levice‘ proti konzervativcům.“ To by mělo údajně vést ke sjednocení levice a obnovení její síly. Jedná se na první pohled o nepochybně sympatickou a smysluplnou výzvu, zdá se logické, že sjednocená levice by byla politicky silnější a společensky relevantnější než levice roztříštěná do několika takřka bezvýznamných politických subjektů.
Při bližším pohledu se nám však toto zdání poněkud komplikuje. Tříštění a úpadek levice není specificky český problém, naopak se jedná o tendenci, kterou můžeme pozorovat v různých státech Evropy. Je zřejmé, že příčiny tohoto rozpadu nejsou způsobeny psychologickými předpoklady, přáními a ambicemi představitelů jednotlivých levicových proudů, ale naopak mají hlubší sociální důvody. V našem textu chceme ukázat, že jsou výrazem reálně existujících třídních protikladů a jejich víceméně nutným projevem.
Hauserův text výše zmíněnou výzvou končí. Pokusíme se tedy naším textem navázat právě tam, kde Michael Hauser skončil, abychom ukázali, že volání po prostém odstranění kulturních válek na levici jakožto receptu k jejímu sjednocení nebere ohled na současné společensko-ekonomické podmínky, ve kterých se tyto boje odehrávají.
Spolu s Hauserem se i my domníváme, že pro orientaci v současné politické teorii je rozdělení hlavních politických ideologií do trojúhelníku liberalismus, konzervatismus, socialismus v zásadě stále smysluplné (byť je pochopitelně jen orientační a realita je mnohem bohatší), přestože ukážeme jeho úskalí v současné praxi. Levici spojujeme s třetím z výše jmenovaných proudů. Socialismus sám má samozřejmě mnoho subvariant, ale vždy stál samostatně v opozici vůči oběma zbylým hlavním směrům současnosti.
Co činí levici levicí?
Co je ale podstatou levice, jejím původním programovým základem, hlavním posláním? Historicky jím byl především boj proti ekonomickým nerovnostem, který se odehrával zejména na ose práce-kapitál. Levice byla levicí právě proto, že chtěla transformovat ekonomiku (rovinu produkce a distribuce společenského bohatství) tak, aby přinášela co největší prospěch řadovým pracujícím (ať již pracujícím fyzicky či duševně). Reformistické proudy levice prosazovaly rozšíření práv zaměstnanců, zvýšení jejich participace na správě podniků, demokratizaci ekonomiky, silné zdanění kapitálu a přerozdělení společenského bohatství směrem ke středním a chudým vrstvám. Snažily se o rozvoj veřejného sektoru a sociálního státu, který měl těmto vrstvám zajistit důstojný život ‒ sociální zabezpečení v nemoci a ve stáří, bezplatné školství, zdravotnictví apod.
Snímka www.pixabay.com
Radikální (revoluční) proudy levice, zejména marxismus, pak (kromě výše uvedeného) vycházely z předpokladu, že možnosti společenského přerozdělování naráží v kapitalismu na určité meze dané potřebami kapitalistické akumulace, a bojovaly z toho důvodu za samotné odstranění příčiny ekonomických nerovností. Tu spatřovaly především v tom, že jen malé procento populace ovládá produkční prostředky (zejm. průmyslový a finanční kapitál, pozemkové vlastnictví a vlastnictví umožňující dobývat rentu), což této společenské skupině umožňuje ovládat celkovou produkci společnosti. Proto chtěly radikální proudy prosadit změnu vlastnické struktury a odstranit vykořisťování práce.
Oba proudy (revoluční a reformistický) měly pak společné to, že usilovaly o celkové systémové změny, především v ekonomické a vlastnické struktuře. Chtěly dosáhnout postkapitalistické společnosti a lišily se „pouze“ v taktice, tedy politické praxi, která k tomuto cíli měla vést: buď parlamentní cestou postupných změn, nebo revolucí. Bojovaly-li v historii za politická práva (např. všeobecné rovné hlasovací právo prosadili v našem kulturním prostředí zejména socialisté, z velké části právě proti liberálům a konzervativcům), nikdy neredukovaly emancipační boj na pouhé dosažení politických práv. Jejich zavedení mělo především umožnit snazší prosazování hospodářských a sociálních požadavků. U liberálních práv se tedy toto hnutí nezastavovalo, ale směřovalo přes ně dále k hlavnímu cíli, kterým bylo odstranění třídních (nikoli individuálních) nerovností a ekonomického útlaku.
Ztráta podstaty levice v 70. letech 20. století a její důvody
Zlom v této politice nastává přibližně v sedmdesátých letech, kdy dochází na levici na Západě (ale i v disentním prostředí na Východě) k myšlenkovému odklonu od socialismu (včetně marxismu) a levice se přiklání k liberalismu. Vznikla představa, že k liberální demokracii a kapitalismu neexistuje alternativa a že jediné, co lze dělat „tady a teď“, je měnit nejrůznější partikularity v rámci tohoto systému samého a systém sám ponechat nedotčený. Velké emancipační projekty, s nimiž byla socialistická levice historicky spjata, byly označeny za pouhá „velká vyprávění“, došlo ke zrodu představ o postmoderní a postindustriální společnosti. Třídní smír panující v předchozích desetiletích a relativně vysoká sociální mobilita vedly k vzestupu středních tříd a napomohly tomu, že jedinec se již nezdál být svazován příslušností k nějakým kolektivním, třídním identitám. (Pro střední třídy je toto myšlení koneckonců typické. Příslušníkovi střední třídy, „tedy mezitřídy (…), se vždy zdá, že je vůbec povznesen nad třídní protiklad.“ (Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, in: Spisy, sv. 18, s. 172).
S rozvojem středních tříd se tento způsob uvažování pochopitelně značně rozšířil. Dochází k větší individualizaci společnosti a tzv. „velká vyprávění“ jsou nahrazena jinými mýty: „robinsonádami“ ‒ mýty o nezávislém, nespoutaném a nadtřídním individuu. Celostní společenská perspektiva (hledisko totality) byla nahrazena zmnožením vzájemně zaměnitelných perspektiv jednotlivců, a tak společnost začala být chápána nikoli jako struktura společenských vztahů, ale v souladu s dominantní liberální ideologií především jako soubor individuí.
Díky této ideologii se začalo zdát, že tato individua nejsou utlačována především ekonomickým systémem ‒ který v logice svého fungování udržuje panství určité třídy, postupně generuje stále větší ekonomické nerovnosti a podkopová možnosti demokracie ‒ a útlak byl ztotožněn s mocí, která nemá centrum, ale má být údajně stejnou měrou roztroušena ve všech oblastech společenského i soukromého života v podobě nejrůznějších forem diskurzů, jejichž (mnohdy neviditelné) působení pak jedince zbavuje jeho „pravé“ autenticity. A tak byl levicí pod vlivem této perspektivy vyhlášen boj proti všem formám tohoto neviditelného útlaku. Lítý boj proti diskurzu a v rámci diskurzu. Z omezení se na diskurz vyplývá mj. důraz na korektní vyjadřování, neboť i jazyk samozřejmě představuje utlačovatelskou strukturu; to implikuje nutnost zápasu proti utlačovatelským pravidlům gramatiky, vymýšlení nejrůznějších jazykových zkomolenin, které mají údajně osvobodit ženy, předělávání dopravních značek, jelikož byly příliš patriarchální (případ Finska), boj proti závadné literatuře, filmům apod.
V základu těchto představ figuruje postulát liberálních teoretiků společenské smlouvy o původně nezávislých svobodných jedincích, kteří teprve sekundárně ‒ společenskou smlouvou ‒ zakládají společnost. Představitelům progresivní levice bohužel uniká ta skutečnost, že ony společenské struktury, které považují za utlačovatelské, patriarchální, autoritářské, disciplinační atd., mají rovněž tu funkci, že udržují společnost pohromadě. Vytvářejí předivo či tmel společnosti. Bez oné disciplinace a represe není možná socializace, a přestože ji mohou jedinci mnohdy chápat úkorně, vede k překonání infantilního narcismu a k přijetí principu reality. Překonání „všech forem útlaku“ není radikální heslo, je to infantilní heslo.
Zásadní je ovšem fakt, že s rozpadem těchto „utlačovatelských struktur“ nevznikne společnost svobodných autentických jednotlivců. Pomineme-li, že by se vnitřně, psychicky „rozpadla“ i individua jako taková, došlo by naopak ke vzniku „společnosti“ osamocených Robinsonů. Ta by místo proponované „říše svobody“ spíše připomínala hobbsovskou „válku všech proti všem“, kdy je homo homini lupus. Takováto atomizovaná společnost by byla samozřejmě tím nejlepším dárkem pro ekonomicky nejsilnější jedince, kteří disponují největší mírou moci. Dovedeno do extrému, s rozpadem společnosti by se rozpadly i podmínky, které umožňují garantovat jakákoli práva. Liberalismus utržený ze řetězu tak ve formě progresivismu vede k přesnému opaku původní liberální ideje. Vede do stavu, z něhož ‒ přijmeme-li liberální mytologii přirozeného stavu ‒ původně vzešel. Domníváme se, že by nebylo žádoucí vracet se do onoho mýtického stavu před zavedením společenské smlouvy. Liberalismus má být překonán pozitivně ve směru společenského pokroku demokratickým socialismem, nikoli krokem nazpět tak, že sám sebe prostě zneguje.
Vzhledem k tomu, že výše zmíněné formy útlaku jsou většinou často tak dobře skryté, že si jich údajné oběti ani mnohdy nedokáží všimnout, musí jejich existenci odkrývat adekvátně vzdělaná sociální vrstva, speciálně k tomu vyškolená, která z odkrývání těchto diskurzivních forem útlaku a z následného navrhování nápravy mnohdy ekonomicky dobře profituje. Jsou to problémy, které se zcela míjí s problémy obyčejných lidí, kteří nejsou v očích liberálních kulturních elit dostatečně osvícení, „probuzení“, „woke“ (tj. liberální), aby je dokázali bez jejich pomoci „správně“ chápat.
Ekonomická problematika vykořisťovaných pracujících byla podřazena na stejnou úroveň jako jedna z mnoha forem diskurzivního útlaku, a nakonec téměř úplně vytěsněna ze zorného pole levice, která tak opustila svou vlastní podstatu – tedy to, co dělalo levici levicí. Věříme však, že toto opuštění nemusí být definitivní.
Od té doby je třídní útlak, pokud je vůbec zmiňován, jen jedním z mnoha ‒ vedle útlaku genderového, rasového, etnického a jiných útlaků. Takto proměněné levicové myšlení vedlo k postupnému rozchodu mezi novým typem levice a obyčejnými pracujícími. Právě zde vzniká levice, pro kterou se dnes používá celá řada přívlastků: nová, liberální, progresivistická, postmoderní nebo „wokeness“.
Zatímco se nová levice přeorientovala na tyto nově objevené formy útlaku, v rovině ekonomické docházelo ve stejné době k úplně jinému pohybu. Sílí moc korporací a jejich nadnárodní charakter, díky kterému jsou schopny se snáze vyhýbat placení daní, zvyšuje se jejich vyjednávací pozice vůči státům, jež mezi sebou soupeří v tzv. „závodě ke dnu“ o to, kdo poskytne korporacím nižší daně, zatímco možnosti pracujících vynutit si důstojnější mzdy se ztenčují. Dochází k přesunu průmyslu, který do té doby tvořil páteř ekonomiky, do chudších zemí, což na jednu stranu dále snižuje sociální pozici pracujících v průmyslových odvětvích, která zde zůstala, neboť hrozba přesunu výroby je silnou vyjednávací pákou, a zároveň si větší počet průmyslových dělníků vzájemně konkuruje v zápasu o zbylá místa. V rovině ideologické pak tento přesun vyvolává blouznění o postindustriální společnosti. Na úrovni finančního kapitálu dochází ke zrušení brettonwoodských dohod, které vedlo k tomu, že se finanční kapitál a spekulace odpoutaly od reálné ekonomiky, tudíž lze dosahovat zisků, aniž by byly tyto zisky neseny reálným pohybem ekonomiky. A bylo by možno dlouze pokračovat.
Liberalismus se zde otevřeně štěpí, aby lépe ovládl celek společnosti. Ta část liberalismu zaměřující se na ekonomické otázky zde přechází do své extrémnější formy v podobě ideologie neoliberalismu a splývá s politickou pravicí. Druhá část liberalismu zaměřující se na kulturní otázky pohlcuje levici a připravuje ji o její podstatu.
V těchto podmínkách se pak západní nová levice, jak jsme řekli, zaměřuje na sérii pseudoproblémů a zcela se odcizuje běžným ekonomicky neprivilegovaným lidem. Odvrhuje svoje jádro, a stává se tak pouhým vyprázdněným nástrojem vládnoucí neoliberální ideologie, jež zrazuje ty, kvůli kterým historicky vznikla. Její původní levicový či socialistický obsah je nahrazen obsahem liberálním, což se projevuje tím, že namísto osvobozování práce od kapitálu se jejím programem stává osvobozování touhy od zákazů a represí, které symbolizují instituce jako stát, škola, rodina atd. Tento liberální obsah v oblasti kultury jde ruku v ruce s potřebami neoliberálního kapitalismu. Stačí připomenout „revoluční“ heslo Května ’68: „Je zakázáno zakazovat!“ – Čím se koneckonců obsahově liší od neoliberálního hesla: „Laissez faire, laissez passer“?
Jen výjimečně se od té doby objevují na levici vážné politicky životaschopné pokusy o systémovou protiofenzívu: Mitterand ve Francii, Chávez ve Venezuele, Morales v Bolívii. Rozvoj levicových hnutí a jejich úspěchy na poli kulturním naopak úzce koreluje s rozvojem neoliberalismu a zvyšováním ekonomických nerovností. Je stále patrnější, že tato korelace není náhodná. Objektivní funkcí (byť třeba nezáměrnou) kulturních válek je odvádět pozornost od ekonomických témat, rozmělňovat třídní konflikty, a tím fakticky oslabovat jedinou sílu, která může ofenzivu kapitálu alespoň zbrzdit.
Symbióza kapitalismu a nové levice
Přestože se to stále ještě může někomu jevit na první pohled paradoxně, nová kulturně-liberální levice a ekonomicky liberální pravice nejsou vůči sobě nijak protikladné, ale naopak komplementární ‒ funkčně se doplňují a vzájemně (byť nerovnoměrně) podmiňují.
Nemělo by nás přitom vůbec mást, že na nominální úrovni mohou představitelé nové levice často deklarovat antikapitalistické postoje, nebo dokonce přejímat i marxistickou rétoriku. Ta však slouží většinou pouze jako přitažlivé pozlátko předstírané nonkonformity, spíše jako určitý druh životního stylu než jako vážně míněný pokus o změnu. Jak jsme řekli, jejich heslem je „boj proti všem formám útlaku“, v němž ekonomický útlak představuje jen jeden z mnoha. Po více než šedesáti letech aplikace tohoto hesla v západní Evropě již každý ví, co tato politika znamená reálně: příklon k liberalizaci společnosti jak v rovině kulturní a politické, tak v rovině ekonomické, která usnadňuje panství kapitálu, otevírá mu nové možnosti a zároveň odvádí pozornost od ekonomických nerovností a problémů většinové společnosti. Vzdaluje sociálně slabé vrstvy levici, což podvazuje její možnosti, a mizí tak síla, která by se mohla proti ekonomickým nerovnostem účinně, nikoli pouze rétoricky, postavit.
Symbiotické spojení kulturního a ekonomického liberalismu přitom není nic nového. Jak víme již z Komunistického manifestu, podstatou kapitálu je rozbíjet všechny tradiční vztahy a neponechat „mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ‚placení hotovými‘“, kdy „vše ustálené mizí jako pára, všechno posvátné je znesvěcováno“ a zůstává jen „na nic se neohlížející svoboda obchodu“. Rozbíjení všech vazeb, oblastí společenského života, všech institucí, které nepodléhaly dosud nadvládě zbožně-peněžních vztahů, je vlastní povahou kapitálu, který tato místa obsazuje svoji zbožně-peněžní logikou. Začíná být zcela evidentní, že politický program nové levice je pravou ideologií současného kapitalismu par excellence. Instituce, které se snaží nová levice rozbíjet na jednotlivé atomy, jako např. stát nebo rodina, stále ještě slouží jako hráze, které se neomezené destruktivní síle kapitálu stavějí do cesty.
První krok, který tak musí učinit každý, kdo to s obnovou levice myslí vážně, je přiznat si, že dominantní část levice proměněná kulturními revoltami je od 70. let v dokonale symbiotickém vztahu s cíli kapitálu a s jeho potřebou přechodu na flexibilnější formy vykořisťování pracující síly.
Liberálně levicová servisní elita
Odstraňování tradičních vazeb, hranic, strhávání „sentimentálního závoje z rodinných vztahů“, aby do nich mohl vnikat kapitál, se samozřejmě neděje samo sebou. Je třeba určité servisní elity, která na poli kultury a v politice tuto práci vykoná. Tuto servisní elitu kapitál nalezl právě ve vzdělaných městských vrstvách tehdejší pseudoradikální mládeže 60. a 70. let, jak jsme o nich již mluvili. Z ní se později vyvinula nová progresivní levice. Kořen (radix) systému, kterým je ekonomické vykořisťování, spolehlivě míjí. V publicistickém prostředí na Západě se pro příslušníky těchto vrstev začal používat termín „bobos“, tedy „bohémská buržoazie“, jehož autorem je David Brooks. Jedná se o bytostně rozporuplné jedince, kombinující na jedné straně hodnotové postoje nové levice, na straně druhé to jsou ambiciózní kariéristé neoliberálního střihu. Její radikálnost spočívala v tom, že postuláty vládnoucí ideologie, tedy liberalismu, nabírající podoby narcistního individualismu, dovedla do ještě většího extrému.
Nejvýznamnější marxističtí teoretici si byli tohoto aspektu a role těchto tříd a jejich pseudorevolt vědomi již tehdy. Louis Althusser hovořil o tom, že ve studentské revoltě roku 1968 se střetávalo mnoho ideologických vlivů, ale že jejich společným zdrojem byla „maloburžoazní ideologie“, která byla dominantní (Viz zejm. dopis M. A. Macciocchi z 15. března 1969 či text „A propos de l’article de Michel Verret sur ‚Mai étudiant‘“). Při četbě jeho rozboru roku 1968 si nelze nevybavit dřívější Adornův výrok o „infantilismu povýšeném na normu“. Régis Debray, který bojoval po boku Che Guevary v Bolívii, dokonce o studentské revoltě roku 1968 přímo píše (jak zní část názvu jeho knihy) jako o „úspěšné kontrarevoluci“, která jen otevřela kapitálu do té doby netušené možnosti. (Viz Mai 68: une contre-révolution réussie.) Tento seznam bychom mohli dále rozšiřovat. To samozřejmě neznamená, že by se v západních revoltách neprojevovaly i jiné ideové vlivy. Ty ale nepředstavovaly hlavní proud.
Důsledky obratu levice, který jsme výše popsali, popisuje také ve své knize Návrat do Remeše velmi výstižně Didier Eribon. Citujme jednu delší pasáž: „Socialistická levice se vydala cestou hluboké transformace … a pod rouškou obrody levicového myšlení dělal[a] vše pro to, aby z ní odboural[a] vše, co dělá levici levicí. (…) Cíl vcelku nebyl skrýván: vzýváním ‚autonomního subjektu‘ a voláním po umlčení všech názorových proudů, které zohledňovaly jakýkoli historický a sociální determinismus, se měly zbořit dosavadní představy o sociálních skupinách – ‚třídách‘ – a ospravedlnit tak postupnou destrukci welfare state a sociálního zabezpečení ve jménu nezbytné individualizace (či dekolektivizace, respektive desocializace) pracovního práva a systému solidarity a přerozdělování. (…) Toto upřednostňování individuální zodpovědnosti před ‚kolektivismem‘ se tak stalo krédem i velké části levice. V zásadě bychom tuto situaci mohli shrnout do konstatování, že část levice a jejích intelektuálů z řad strany i státu začala myslet i hovořit jazykem vládnoucí třídy, a nikoliv již jazykem ovládaných, a vystupovat jménem vládnoucí třídy a společně s nimi, a nikoli již jménem ovládaných (a společně s nimi). Nanejvýše se (…) uráčila nahradit včerejší utlačované – a jejich boj – dnešními ‚vyloučenými‘ – a presumpcí jejich pasivity – a chovat se k nim jako k potenciálním, avšak mlčícím příjemcům čistě technokratických opatření, jejichž cílem je pomoci ‚chudým‘ a ‚obětem‘ postupné prekarizace‘ a ‚dezafiliace‘. Což nebylo nic jiného než intelektuální, pokrytecky vychytralá strategie, použitá k eliminaci všech myšlenkových směrů uznávajících útlak a boj, reprodukci a transformaci sociálních struktur, setrvačnost a dynamiku třídních rozporů.“
Třídy se vrací na scénu
Didier Eribon ‒ stejně jako mnozí další ‒ má podle nás jistě pravdu. Je čím dál zjevnější, že současná západní levice již vůbec nereprezentuje původní levicový, tedy v širokém významu toho slova socialistický proud, ale reprezentuje proud liberální. Co to ovšem znamená z třídního hlediska?
Jednoduše to znamená, že nereprezentuje třídu řadových pracujících (řekněme pracujících s podprůměrným či průměrným příjmem či drobné OSVČ). Koho tedy ale západní levice od 70. let vlastně reprezentuje? Především vzdělané ekonomicky dobře zaopatřené vrstvy z velkých měst, které disponují poměrně rozsáhlými možnostmi, jsou jazykově kvalitně vybavené a disponují relativně vysokým kulturním a sociálním kapitálem. Tyto vrstvy těžily od 70. let z liberalizace trhu a globalizace, vyhovuje jim stále větší individualizace, odstraňování všech hranic, globalizace a odstraňování překážek pro pohyb zboží a pracovní síly. Jejich příslušníci obsazují od 70. let výhodné řídící pozice jak v korporacích, tak ve státních institucích a zažívají společenský vzestup.
Pokud bychom využili model sociálních tříd Daniela Prokopa (k jehož pojmovému rozdělení do šesti tříd i chápání pojmu „třída“ máme jinak výhrady), můžeme tvrdit, že současná progresivní levice zastupuje zájmy těch tříd, které jsou společensky a ekonomicky nejúspěšnější. Jsou to „nastupující kosmopolitní třídy“ či „zajištěné střední třídy“. Zájmům kapitalistické oligarchie, tedy třídy nejmocnější a nejbohatší, která ale v tomto modelu záhadně chybí, potom velmi dobře slouží jako servisní elita. Se zájmy „tradiční pracující třídy“, „třídy místních vazeb“, „ohrožené třídy“ a „strádající třídy“ se naopak prosazovaní agendy nové levice nejen zásadně míjí, ale dokonce se s nimi dostává do konfliktu, jako například s požadavkem progresivní levice zbavit se všech fosilních paliv, tedy nejen uhlí, ale i plynu, benzínu, nafty a v některých úvahách dokonce i jádra, a nutně tak zásadně zvýšit ceny elektřiny. (Hnutí žlutých vest přitom ukázalo jasně, co si myslí, byť jen o pouhém větším zdanění benzínu a nafty.)
To má důležité taktické konsekvence. Jelikož ideologie nové levice je fakticky ideologií dobře situovaných vrstev (a to i přesto, že další generace již zdaleka nejsou tak dobře situované a zajištěné jako ti, kterým bylo okolo roku 1968 dvacet let), nelze předpokládat, že by tyto vrstvy ‒ a je reprezentující nová levice ‒ měly jakýkoliv zájem na zásadnějších změnách současného ekonomického systému.
„Levicová“ reprezentace, která se opírá o tyto vrstvy, může sice používat radikálně levicové pojmosloví, ale pouze povrchně jako fetiš, iluzorní nonkonformismus, jako zboží ze samoobsluhy, které je opět odhozeno, když mu projde datum spotřeby. Pokud by se někdy skutečně rozhodla prosazovat zásadní ekonomická opatření (byť v mezích sociálnědemokratického přístupu), vždy bude v praxi narážet na reálné třídní zájmy těchto vrstev. Z toho nutně vyplývá, že nakonec pokaždé znemožní opravdovou levicovou politiku prosadit. V praxi tak bude skutečná levicová politika zas a znovu obětována výměnou za ústupky v ekologické, genderové či jiné progresivistické agendě, což bude tato politická reprezentace nové progresivní levice před svým elektorátem vždy moci nakonec prezentovat jako své vítězství. Není koneckonců nutné používat budoucí čas. Při pohledu na západní levici můžeme klidně použít čas minulý či přítomný. V přímém přenosu tam pozorujeme to, co zde popisujeme, už více než půl století. (Vzpomenout ostatně můžeme i na angažmá Strany zelených v Topolánkově vládě, kdy pomáhala ODS prosadit ty nejasociálnější reformy, které by bez nich ODS nemohla prohlasovat. Výměnou za to dosáhla takových ústupku, jako například schválení dotací na kotle na biomasu. Tehdejší místopředsedkyně strany, Kateřina Jacques, sice až do vystoupení v pořadu Uvolněte se, prosím netušila, co to ta biomasa vlastně je, ale podstatné zřejmě bylo, že obsahovala kouzelnou předponu „bio“.)
Na druhou stranu je potřeba připomenout, že sociální třídy nejsou rigidně stojaté zóny s pevně vytyčenými hranicemi, ale spíše pulsující struktury, které se směrem ke svému jádru stávají pevnější a jasnější; směrem ke svým hranicím jsou naopak stále více rozmlžené a prostupné. Jistě se najde významný počet levicově smýšlejících jedinců, kteří se pohybují na rozhraní progresivistické a skutečné levice a u nichž v důsledku zhoršující se socio-ekonomické pozice začne dominovat příklonnost ke skutečné levici. A jistě naopak také existuje i nemalý počet těch, u kterých navzdory jejich dobré sociální pozici dochází k převrácení (revolucionizaci) jejich třídního vědomí. Zaujetí určité třídní pozice v politickém boji není nic fatalisticky předurčeného, byť sociální determinaci vědomí objektivní sociální pozicí nelze v žádném případě ignorovat. Je ovšem zřejmé, že jádra obou tříd jsou v rozporu a jako dva magnety otočené k sobě stejnými póly se odpuzují a čím dál více od sebe vzdalují. Tato skutečnost se bude stále rychleji a zřetelněji vyjevovat většímu a většímu počtu lidí a těm, kteří budou nadále snít o symbióze těchto za současného stavu společnosti odpuzujících se protikladů, hrozí, že skončí v lepším případě v „hrdinné“ donkichotské bezvýznamnosti, v horším se z nich stanou moralizující hlídací psi progresivistického kapitalismu.
Ideologie západní nové levice v podmínkách střední a východní Evropy
Přeci jen ale můžeme novou progresivistickou levici na Západě v jednom bodě ocenit. Ve změněných podmínkách byla schopna vytvořit a prosadit ideologii, která je výrazem jejích třídních zájmů, posiluje její třídní prerogativy a odstraňuje kulturní překážky bránící jejímu třídnímu vzestupu. Jak jsme již naznačili, tento třídní vzestup se z velké části odehrával v protikladu k zájmům a hodnotám běžných ‒ nejen manuálně ‒ pracujících, na jejich úkor a na pozadí jejich společenského sestupu. Není důvod předpokládat, že by ideologie, která všude na Západě vedla ke ztrátám výdobytků pracující třídy, měla vést ve střední a východní Evropě k něčemu jinému. Instinkty pracující třídy, která se této ideologii brání, jsou proto v zásadě zdravé.
Zatímco si však nová levice 70. let na Západě byla vědoma svých třídních zájmů a vytvořila vzhledem k těmto zájmům odpovídající ideologii ‒ jež byla výrazem relativně dobře situovaných městských vrstev, jež zažívaly ekonomický vzestup, a mohly tudíž řešit nejrůznější „postmateriální hodnoty“ ‒, přebírání této ideologie novou levicí ve střední a východní Evropě je už jen fraškou. Zdejší „nastupující kosmopolitní elita“ (koneckonců stejně jako západní, ale oproti osmašedesátníkům o generaci či více mladší levice) si už o svém sociálním vzestupu (jako třída) muže nechat jen zdát. Trapně ‒ ale zajisté zcela autenticky a neodcizeně ‒ bojuje za úplně jiné zájmy, než jsou ty její, aby se alespoň symbolicky zařadila k vrstvě morálně „lepších lidí“, jimiž jsou bohaté liberální elity. Zájmy obyčejných pracujících už tato levice ani reprezentovat nechce, neboť k nim chová opovržení právě kvůli jejich odlišnému pohledu na svoji liberální kulturní agendu.
Druhým krokem, pokud to s praktickou obnovou skutečné levice myslíme vážně, je tedy naplno si přiznat, že hodnoty a postoje liberální levice jsou dokonalou ideologií současné západní globálně kapitalistické společnosti a se zájmy pracujících jsou v rozporu.
Z tohoto důvodu je jejím nejpřesnějším přívlastkem „buržoazní“ levice, neboť pojem „buržoazní“ zřetelně demaskuje její třídní charakter, který je protilidový a zároveň úslužný vůči vládnoucí třídě a její ideologii. Zároveň vyjadřuje ukotvení této levice ve vzdělaných městských vrstvách. Rozumíme tímto pojmem každou „levici“, pro kterou nejsou nesouměřitelné ekonomické nerovnosti ve společnosti primárním politickým tématem ‒ nebo jsou pro ni v nejlepším případě na stejné úrovni s ostatními „nerovnostmi“ ‒ a která se v reálné politice zaměřuje primárně na oblasti kulturní, jež u ní dominují.
Ze sociální pozice nové levice také vyplývá charakter její kritiky kapitalismu. Ta nevychází z třídního postoje (nad třídní protiklad je příslušník nové levice „povznesen“) či z třídní analýzy, ale především z tzv. „etických“ pozic. V praxi tak tato kritika ústí v bezzubé moralizování. György Lukács podle nás tuto „levici“ charakterizoval velmi výstižně, když již před sto lety napsal: „Poněvadž však jsou ‒ jako praví maloměšťáci ‒ jen ideologickým a hospodářským přívěskem kapitalismu, poněvadž jejich přání směřuje ke kapitalismu bez ‚špatných stránek‘, bez ‚výstřelků‘, jsou zároveň v ‚opozici‘ ke kapitalismu ‒ opět ryze maloburžoazní, tj. v etické pozici.“ (György Lukács, Dějiny a třídní vědomí, Filosofia/Academia, Praha 2020, s. 199.)
Ve druhé části textu se zaměříme na to, jaké důsledky z výše uvedeného rozboru proměny levice ve dvacátém století vyplývají pro taktiku skutečné levice v dnešních podmínkách.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
