Co mají společného pandemický zákon v Česku, dohoda o obranné spolupráci s USA na Slovensku a Green Deal na úrovni EU? Ani o jednom z těchto aktů nebyli voliči jeho předkladateli v předchozích volbách do dotyčných zastupitelských sborů informováni. Ačkoli jde o zásadní zásahy do života občanů, ani náznak pandemického zákona nenalezneme v předvolebních programech české vládní koalice, to samé platí o stranách slovenské vládní koalice a jejich snaze pronajmout vojenské základny Američanům, stejně tak neprozradila CDU – tedy strana předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové – před volbami do Evropského parlamentu svým voličům nic o chystaném Zeleném údělu.
Jinými slovy, voliči byli v těchto záležitostech obelháni a zmíněné politické síly nemají demokratický mandát je prosazovat.
Zároveň nyní máme v České republice situaci, kdy v ani jednom ze zde volených zákonodárných sborů (jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu PČR, ve všech krajských zastupitelstvech i mezi českými poslanci Evropského parlamentu) nebyla většina zastupitelů zvolena většinou voličů – ať už kvůli mizivé volební účasti nebo tzv. propadlým hlasům. Tyto zastupitelské sbory tedy nejsou zrcadlem názorů a nálad ve společnosti.
Postdemokracie a postpolitika
To není náhoda a stejně tak nejde o nic nového. Již delší dobu se ukazuje, že zastupitelská demokracie není demokratická a občan v ní není zastoupen.
Podle průzkumů belgického sociologa Marka Elcharda z roku 1999 se polovina až dvě třetiny voličů v jeho zemi cítí bezmocná. Stejný podíl občanů se takto cítí i ve Velké Británii. Výzkum společnosti SOFRES ve Francii v roce 2003 ukázal, že 90 % obyvatel země se domnívá, že nemá žádný vliv na celostátní politické rozhodování.
Situace z pozdějších období ilustrují výzkumy vedené Arminem Schaefferem či studie společnosti Edelman. Podle Richarda Edelmana, majitele této společnosti, klesla od roku 2020 důvěra ve vlády v 28 zkoumaných zemích o 15 %, mluví o „kolapsu důvěry“. Pro zajímavost, procento obyvatel, podle nichž vládní činitelé lžou, narostlo od roku 2021 o 9 % na celkem 66 %.[1]
To, že situace u nás je obdobná, dokládají výzkumy Sociologického ústavu Akademie věd. Podle toho z roku 2016 si jen 18 % obyvatel myslí, že „lidé jako já mají možnost ovlivnit to, co dělají zvolení politici“. Že „zvolení politici se zajímají o to, co si myslí lidé jako já,“ se domnívá 14 % populace. 85 % občanů si myslí, že „politické strany se zajímají pouze o hlasy lidí ve volbách, nikoli o jejich názory“. Podle jiných průzkumů Sociologického ústavu si obyvatelé ČR dlouhodobě myslí, že nejdůležitějším motivem pro rozhodování politiků jsou úplatky a korupce, na druhém místě je vliv zájmových skupin a lobby.
Johanna Klages v souvislosti s těmito trendy mluví o „krizi politické reprezentace“. Jacques Ranciere proto přišel s pojmem „postdemokracie“. Ta podle něj nastává, když je demokracie zničena ve jménu demokracie. K její podstatě podle něj patří, že politika se vyhýbá skutečným politickým střetům a volby se soustřeďují na pouhý image. Chantal Mouffeová k tomu podotýká, že v postdemokracii nám zůstala jen volba mezi Coca-Colou a Pepsi. Colin Crouch tvrdí, že politika se proměnila v šarádu, zatímco ta nejdůležitější rozhodnutí se odehrávají za zavřenými dveřmi.
Tuto myšlenku rozvíjejí Dagmar Comtesse a Katrin Meyer, podle nichž dnes kvůli přesunu reálné moci do sféry justice nejsou společenské konflikty řešeny veřejně. Střet společenských nerovností pak je individualizován a privatizován. Už v roce 1973 hovořil Jürgen Habermas o „státně-občanském“ privatismu, který spočívá v minimální politické participaci. O generaci později píše Bernard Manin o proměně stranické demokracie v „demokracii přihlížejících“. Maurice Allais, držitel Nobelovy ceny za ekonomii (1988), současnou krizi porovnává se stavem Francie před rokem 1789 (Shields, 2006: 12).
Armin Schaeffer uvádí, že „skoro ve všech státech roste od 70. let 20. století společenská nerovnost a občané nedůvěřují politice, stranám a parlamentům. Tyto trendy však nevedou k zesílení politické účasti nebo protestu. Namísto toho se z politiky stahují právě ti, kdo jsou nejvíc odkázáni na kolektivní jednání. Sociální nerovnost jde ruku v ruce s politickým vyloučením.“
Reálná politická moc se „postpoliticky“ přesunuje ze zastupitelských sborů do moci výkonné a odtud mezi lobbisty, poradce, soudy, nadnárodní instituce a neziskové organizace, tedy mimo dosah občana. Dirk Jörke tento proces pojmenovává postparlamentarismem. Peter Mair hovoří o „vytunelování demokracie“ (Aushöhlung).[2]
Claus Offe to popisuje jako „plíživý, nedramatický proces, postupnou ztrátu podstaty demokracie, přičemž institucionální struktury zůstávají nedotknuty“.
Wendy Brown uvádí šest bodů oddemokratizování současné liberální demokracie: 1) Setřesení nižších vrstev prostřednictvím sociálně-ekonomických mocenských poměrů. 2) Ztržnění demokratické volby. 3) Privatizace veřejných služeb. 4) Přesun řešení politických konfliktů do justice. 5) Odstátnění prostřednictvím globalizace. 6) Osamostatnění exekutivy prostřednictvím tzv. protiteroristických zákonů. Důležité přitom je, že body 3 a 6 řeší zdánlivý paradox „slábnoucího“ státu v éře neoliberálních škrtů a současně sílících represí ze strany téhož státu, na který poukázali už Nikos Poulantzas a jeho žák John Kannankulam. Stát totiž slábne jen tam, kde jde o ochranu občanů a jejich práv. Jeho represivní moc naopak roste (pod záminkou „boje proti terorismu“, karanténokratických opatření či současné války na Ukrajině) a jak uvádějí Pierre Dardot a Christian Laval, neoliberální stát je všechno, jen ne „slabý“, přestože v rámci prosazování trhu ničí všechny překážející – tedy i vlastní – instituce. O tom svědčí stále sílící cenzura.
Digitální tyranie
V souvislosti s rozvojem informačních technologií přišla tzv. cancel culture. Je cenzurována debata na sociálních sítích i v reálném světě, jsou organizovány bojkoty politicky nepohodlných, jsou mazány profily na sociálních sítích, je manipulováno internetovými vyhledavači, pro své názory už jsou lidé vyhazováni z práce, chystá se také kriminalizace odlišných názorů. Německá vláda chce dokonce zakázat celou platformu Telegram, tedy shodou okolností právě tu sociální síť, kterou nelze šmírovat.
Jestliže až donedávna vedly věda a justice celé roky (a mnohdy i déle) fundované diskuse o tom, co je pravda, nyní může devatenáctiletý factchecker z ministerstva pravdy spor rozhodnout během několika minut.
Nejenže tedy dnes o zásadních otázkách nemůžeme rozhodovat ve volbách, teď už o nich ani nemůžeme svobodně diskutovat. Pojem „alternativlos“ (není alternativy), se kterým přišla Angela Merkelová, je do nové dimenze posunut stávajícím českým premiérem, který o Zeleném údělu prohlásil, že „je to realita a nemá smysl o ní spekulovat“.
Tento trend byl v Česku institucionalizován, když při ministerstvu vnitra vzniklo Centrum pro boj s dezinformacemi. Byrokratické instituce tíhnou k tomu, že si velmi intenzivně hledají zdůvodnění své existence, takže lze očekávat, že tento orgán „odhalí“ spoustu „dezinformací“. A aby toho nebylo málo, i u nás již vznikají soukromé firmy zaměřené na „boj s dezinformacemi“, jinými slovy – v souladu s privatizací práva tu stejně jako u soukromých exekutorů vzniká byznys s represemi.
Přitom výše zmíněné (a snadno doložitelné) předvolební lži o pandemickém zákonu, obranné dohodě Slovenska a USA a Green Dealu ukazují, že těmi největšími dezinformátory jsou právě ti, kdo chtějí cenzurovat ostatní.
Radikální změna politických institucí jako řešení
Za této situace tedy máme jednak velkou část obyvatel, která se necítí být zastoupena v orgánech zastupitelské demokracie, jednak postupné omezování svobody projevu. Sven Jochem už před deseti lety poznamenal, že „stav současného postdemokratického státu nelze označit za legitimní. Proto je legitimní revoluční čin proti takovému státu“.[3]
V této konstelaci se podle mého názoru skrývá šance pro vytvoření společného jmenovatele všech, kdo jsou vyloučeni jak z rozhodování, tak ze samotného politického dialogu. Tím společným jmenovatelem by měla být radikální změna politických institucí, a to ze tří důvodů.
1) Jak již bylo zmíněno výše, přestaly plnit svůj účel, totiž zastupovat občana a přenášet názorové rozložení ve společnosti do parlamentu. Takový vývoj není žádnou historickou zvláštností. Je běžné, že člověkem stvořené instituce časem degenerují. V případě postdemokracie pak nejde jen o samovolný vývoj, nýbrž také o výsledek snahy mocenské elity znemožnit občanům zasahovat do politického rozhodování. Ty samé elity pak svůj postup brání tvrzením, že k němu „není alternativa“ a že žijeme v nejlepším ze všech světů, jinými slovy, že dějiny skončily.
2) Politické instituce České republiky – včetně České republiky samotné – nám byly vnuceny v Evropě bezprecedentním, nedemokratickým způsobem, za zády občanů, politiky, kteří k tomu neměli mandát. Proto máme právo – pokud ne přímo povinnost – je svrhnout.
3) Institucionální změna jakožto základní společný jmenovatel je také výhodná takticky, protože umožňuje spojenectví co nejširší škále politických sil, jelikož není nutná shoda v ostatních otázkách. Institucionální revoluce je sama o sobě mimořádně náročným počinem, takže bude vyžadovat co nejširší podporu. Musí mít co nejužší programovou platformu, aby se zamezilo štěpení na jednotlivých tématech. Politická institucionální změna tak může být programovou platformou konzervativního spojenectví, které navrhuje Petr Drulák. To by mělo být usnadněno i ideovým charakterem takového cíle. Soustředění na politické instituce je slučitelné jak s pravicovým důrazem na kulturu, tak s levicovým důrazem na ekonomiku. Ostatně sicilský myslitel Luigi Sturzo kdysi prohlásil, že svoboda musí být ukotvena v institucích.
Jak by taková institucionální revoluce měla vypadat?
Řešení naznačilo francouzské hnutí žlutých vest (Paříž byla kdysi označována za hlavní město revoluce), které žádalo zavedení institucí přímé demokracie a losovaných orgánů. Tato kombinace přitom neznamená žádné sci-fi, není to nic neznámého, naopak jde o návrat k osvědčeným vzorům, které byly kdysi v Evropě normální.[4]
Pokud jde o přímou demokracii, v Německu (bez švýcarských zemí) můžeme zmínit 120 říšských vesnic, nebo císařem uznané selské republiky, některé o rozloze až 3500 km čtverečních, v nichž se ve středověku a raném novověku rozhodovalo přímou demokracií. Výrazná byla role referend také v polsko-litevské unii, kde se každý šlechtic mohl účastnit zasedání provinciálních sněmů – tzv. sejmíků – z jejichž zástupců byl vytvořen celopolský a celolitevský stavovský sněm, přičemž tito zástupci se museli držet instrukcí svých voličů, kteří jejich rozhodnutí – v případě nedodržení těchto instrukcí – mohli zvrátit. Obdobně to fungovalo v Uhrách, kde voliči mohli na župním sněmu nehodného zástupce na sněmu uherském odvolat. Jinými slovy, v Uhrách už ve středověku známe „odvolatelnost politiků“. A nezapomeňme na tzv. svobodné okrsky, v nichž žilo 15 % obyvatel Uher a kde mohli v referendech rozhodovat všichni dospělí muži – tedy nejen šlechta.
Přímá demokracie má tedy ve střední Evropě hluboké kořeny.
Je evidentní, že po přímé demokracii je v Evropě poptávka. Pro rozhodování prostřednictvím referend je 77 % Britů, 85 % Němců, 82 % Francouzů, 81 % Nizozemců. Pro referendum o ústavě Evropské unie bylo 83 % obyvatel EU (Verhulst-Nijeboer, 2007: 10). Přitom, jak ukazují americké zkušenosti, s narůstajícím počtem referend se podpora přímé demokracie zvyšuje, jinak řečeno, kde už instituty přímé demokracie jsou, občané je hodnotí pozitivně.
Švýcarští badatelé Bruno Frey a Alois Stutzer empirickým výzkumem prokázali, že plebiscity zvyšují spokojenost občanů s demokracií a činí je také osobně šťastnějšími. 80 % Švýcarů si myslí, že přímá demokracie je dobrá věc.
Připomeňme, že již v 19. století se francouzský myslitel Alexis de Tocqueville na základě vlastního pozorování kolektivního rozhodování v městských radách domníval, že přímé rozhodování v politických otázkách občany vzdělává, kultivuje a činí je společensky a politicky odpovědnějšími (Mikeš-Rytíř:b.r.: 17).
Pokud jde o los jako mechanismus politického rozhodování, první zmínky máme už v antické mytologii. Zeus, Hádés a Poseidon si rozdělili svět prostřednictvím losu. Obdobně je losování uvedeno i v Bibli, a to celkem sedmačtyřicetkrát – např. Samuel 10, 20, Ezechiel, 47, 22. O tom, že po Jidáši se stane apoštolem Matěj, rozhodl los. (Skutky apoštolů 1, 26). Podle Tacita si Germáni rozdělovali půdu losováním. V Athénách se od roku 487 př. n. l. losovali archonti i členové Rady pěti set a tzv. prytanie. V antickém Římě se losem vybírala tzv. nejvyšší panna v prestižním sboru vestálek. Využití losu u Židů dokládají Josephus Flavius i Maimonides. V roce 411 nebo 412 n. l. si Germáni losem rozdělili římskou Hispánii a stejně se rozhodovalo i u Germánů skandinávských nebo u Skythů. Los se uplatnil v katolické i pravoslavné církvi, takto se např. volili biskupové v Tours či Kexholmu a Ladoze, představení mnohých klášterů, novgorodský arcibiskup (který de facto řídil zahraniční politiku novgorodské republiky), ale i někteří moskevští pravoslavní patriarchové či patriarchové tzv. staroobřadníků. Dodnes se los používá při výběru srbského pravoslavného patriarchy. Losem zjišťovali vůli Boží němečtí pietističtí luteráni.
Stejně tak byl los využíván při výběru benátského dóžete či při správě Janovské republiky. Jedna z nejdemokratičtějších zemí evropského středověku – aragonské soustátí – vybírala losem úředníky veřejné správy nebo příslušníky stavovského sněmu. V Kastilii se los využíval ke stejnému účelu jako ve Florentské republice – když bylo nutné otupit ostří rivality jednotlivých mocných rodin. V Navaře byl uplatňován stejný mechanismus až do 19. století. Připomeňme také, že přístup Florentské republiky byl v Itálii kopírován v Orvietu, Sieně, Pistoii, Perugii a Lucce, zatímco benátský model losování byl přejat v Parmě, Bologni, Brescii a Ivrey. Bernard Manin tvrdí, že právě instituce losu přispěla k dlouhověkosti benátské republiky, protože omezila intriky tamní elity.[5] Připomeňme také, že Florentská republika, kterou Jacob Burckhardt a Hans Kelsen považují za první moderní stát světa, přešla v roce 1328 od volené zastupitelské demokracie, kterou považovala za zdegenerovanou, k losování do nejvyšších orgánů.
Losováním se v raném novověku přidělovaly některé úřady ve švýcarských kantonech Bern, Fribourg, Ženeva, Glaris, Schwytz a Vaud. Cílem bylo omezit korupci, klientelismus a obohacování se ze strany politiků. V 19. století byl los používán při odvodech do vojska ve Francii, Nizozemsku a Belgii.
Los ve veřejné sféře však není jen záležitostí minulosti. Dodnes se losují porotci do soudů v Itálii, Francii a Velké Británii. Losované občanské orgány jsou využívány v polském Gdaňsku a Olsztynu, v nizozemském Utrechtu, ve finském Turku a Korsholmu nebo v norských městech Oslo, Bergen, Trondheim, Stavanger, Roeros a Holmestrand, na regionální úrovni pak v německy hovořící části Belgie, v Porýní-Falci či v Madridu. Losem vybrané sbory ale najdeme i na celostátní úrovni, ať už jde o v reakci na hnutí žlutých vest vzniklé Občanské shromáždění pro klima ve Francii, dále obdobný orgán v Dánsku, německé Bürgerforum 2011 a Klimatické shromáždění Spojeného království. Specificky ústavodárnou rolí byla pověřena losovaná občanská shromáždění v Irsku, na Islandu, ve Finsku, v Nizozemí a ve Skotsku.
Losovaný zastupitelský sbor znamená to nejpřesnější zobrazení názorů ve společnosti, což volby nedokážou – ať už kvůli nejrůznějším uzavíracím klauzulím nebo proto, že poslanci hned po zvolení zapomenou na své předvolební sliby.
Proto se pro los jako metodu politického rozhodování vyslovovali učenci jako Hérodotos, Platón, Aristoteles, svatý Tomáš Akvinský, Leonardo Bruni, Lodovico Guicciardini, kardinál Gasparo Contarini, Mikolaj Rej, Jean-Jacques Rousseau, James Harrington, Charles Montesquieu, Nicolas de Condorcet a Francois Lanthenas.
Není bez zajímavosti, že kombinace losu a přímé demokracie existovala ve dvou republikách, které byly svého času označovány za nejsvobodomyslnější státy v Evropě, tedy v Benátkách a Novgorodě.[6]
Nutnost resortních sborů
Přitom je třeba si uvědomit, že není možné po někom chtít, aby zvládl všechny oblasti, kterými se veřejná moc zabývá. Původně byly zákonodárné sbory zaměřeny na mnohem užší škálu problémů, což se však změnilo s nástupem průmyslové revoluce a sociálního státu. Dnes tak Parlament České republiky ročně schvaluje na 500 novel zákonů a mezinárodních smluv. Jistě si dovedete představit, kolik času má takový poslanec na prostudování a posouzení jednoho zákonodárného aktu.
Proto je nutné, aby losovaných zákonodárných orgánů bylo víc a byly rozděleny podle rezortů. Každý takový losovaný orgán by kontroloval dotyčný rezort a ministerstvo (ministerstva by byla výkonnými orgány losovaných rezortních sborů) a jmenoval a odvolával příslušné ministry. Všechny by pak byly paritně zastoupeny v rozpočtovém shromáždění, jehož úkolem by byl výběr daní, rozdělení státních příjmů a kontrola ministerstva financí.
Trend ke specializaci losovaných orgánů tu ostatně už je. Ty, které byly vytvořeny, se měly vyslovovat k úzce vymezeným problémům – ať už jde o ústavní otázky nebo klima. Resortní specializaci doporučuje také bývalý člen Sněmovny reprezentantů amerického státu Vermont a velký zastánce losovaných institucí Terrill Bouricius.[7]
Je možný kompromis s establishmentem?
Dohoda s mocenským kartelem není možná už jen proto, že jeho exkluzivistická, sektářská ideologie nepřipouští alternativy – jen si opět připomeňme Merkelové oblíbený pojem „není alternativy“. Kritikové jsou pak jako „extrémisté“ a „populisté“ postaveni mimo politický prostor, příslušníci liberální věrchušky se považují za „slušné“ a „demokraty“, ti ostatní jsou neslušní a nedemokratičtí. Tuto nenávist v případě České republiky výstižně popisuje Václav Bělohradský, který také říká: „Antibabiš legitimizuje cokoli.“ Slovenskou zkušenost nám zprostředkovává Eduard Chmelár, který k článku Arpáda Soltésze s názvem „Slovensko sa musí zbaviť zradcov“ podotýká: „Oni sa už rozhodli, že vás z dialógu vylúčia a že vaše závery nebudú brať do úvahy ani za predpokladu, že by sa ukázali ako pravdivé. Ich totiž nezaujíma pravda, ich zaujíma iba vaše zničenie.“
Navíc jsou tu i praktické příklady toho, jak to dopadne, když se pokusíte o kompromis s establishmentem. Připomeňme jen, jak islandské politické strany sabotovaly a nakonec zmařily ústavní výsledky tamních protestů, reforem a referenda v letech 2010-2013. Dalším příkladem je italské Hnutí 5 hvězd, jehož zakladatel Beppe Grillo byl zastáncem losovaných zákonodárných orgánů. Koalice s establishmentovou Demokratickou stranou a výprodej mnoha programových bodů vedou k zaslouženému pádu tohoto hnutí. A zmínit můžeme i bývalého brazilského prezidenta Lula da Silvu, kterému se elita za jeho úsilí o kompromis odměnila vězením. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Ale jsou tu i věcné ohledy. Z povahy věci plyne, že není žádoucí prosazovat zavedení celostátního referenda prostřednictvím nějakého kompromisu s mocenským establishmentem, protože výsledkem by byl plebiscit s neuskutečnitelnými parametry, tak jako u krajského referenda u nás nebo u celostátního referenda na Slovensku, což by se obrátilo proti myšlence přímé demokracie.
Je to i pro liberály?
Politické instituce nejsou hodnotově neutrální, protože jsou zakládány v určité situaci, za určitým účelem, často proto, aby udržely u moci toho, kdo je zakládá. Takto bychom měli číst pojem „liberální demokracie“ – nejde totiž o „svobodnou demokracii“ nebo „demokracii svobod“, nýbrž o „demokracii jen pro liberály“. Naráží na to Adam Votruba, když říká: „Většinový volič, příslušník nižší nebo nižší střední třídy, je svými obvyklými názory sociálně levicový i kulturně konzervativní zároveň. Takový mix však dnešní pravice a levice nenabízejí. Na jedné straně je tu progresivní levice s alespoň trochu sociálním programem, na druhé straně konzervativní pravice s podporou neregulovaného trhu. Obě strany však nakonec vždy prosadí jen liberální část svého programu – levice progresivismus, pravice tržní deregulaci. Celkově to však působí dojmem, jako by mainstreamová levice a pravice byly nakombinovány právě tak, aby znemožnily prostým lidem obhájit své zájmy. Je pravděpodobné, že toto nastavení, diktované zájmy elit, je alespoň zčásti záměrné“.
Ano, tento systém je nastaven právě tak, aby znemožnil prostým lidem obhájení jejich zájmů. Obyčejný člověk v něm nemůže vyhrát – nebo si to aspoň většina Evropanů a občanů České republiky myslí.
Něco podobného bezděky připouští i Miroslav Topolánek, podle kterého má zastupitelská demokracie znevýhodnit antisystémové strany – tedy všechny, kdo nepatří mezi vyvolené.
Jestliže zastupitelská demokracie je jen pro úzkou skupinu těch nahoře, losované orgány a přímá demokracie jsou pro všechny – dokonce i pro liberály. Pokud v nějaké otázce ve společnosti převládne touha po liberálním řešení, nechť (jsem si vědom, že zde mohou někteří konzervativci nesouhlasit). Nelze však připustit monopolizaci moci v rukou elitářské kasty, jak je tomu v současné liberální demokracii.
Hodnotový podklad
Pokud politické instituce nejsou hodnotově neutrální, jakou hlavní hodnotu má tedy mít výše navrhovaná institucionální revoluce?
Je jí spravedlnost.
To je hodnota, o jejíž nalezení usilovaly i ty nejstarší politické systémy, a je mnohem hlubší a pro obyčejného člověka srozumitelnější, jak v diskusi o knize Budoucnost levice bez liberalismu správně upozorňuje Matěj Stropnický, než solidarita – kterou by si možná jako hlavní hodnotu přáli někteří levičáci, a svoboda – kterou by zase jako hlavní hodnotu chtěli někteří pravičáci. Má tedy potenciál hodnotově podepřít pravolevé spojenectví proti liberálnímu establishmentu. Navíc má další výhodu. Je základním stavebním kamenem tisíciletého práva poddaných (a občanů) na odpor – latinsky ius resistendi – které bylo už v hlubokém středověku uznáváno císaři, papeži, králi, patriarchy i kardinály, které Saské zrcadlo, možná nejvýznamnější zákoník středoevropských dějin, interpretuje jako povinnost odporu vůči tyranii a které podpořili ti nejvýznamnější evropští učenci jako sv. Augustin, sv. Isidor ze Sevilly, Manegold z Lautenbachu, Jan ze Salisbury, sv. Tomáš Akvinský, Vilém z Ockhamu, Bartolus de Sassoferrato, Marsilius z Padovy, Dante Alighieri, Niccolo Machiavelli, István Verböczy, Huldrych Zwingli, Andrzej Frycz Modrzewski, Philip Melanchthon, Jan Kalvín, Giordano Bruno, Miguel de Cervantes, John Knox, Francisco Suárez, Juan de Mariana, William Shakespeare, Hugo Grotius, Jan Jesenský, Roberto Bellarmino, Jan Amos Komenský, David Hume, Gottfried Leibnitz, Charles de Montesquieu, John Locke, Samuel Pufendorf, Jean-Jacques Rousseau či Friedrich Schiller,[8] přičemž historik Orest Subtelny naznačuje, že existence či neexistence práva na odpor je jedním ze základních znaků, které definují, kde ještě je a kde už není Evropa. Simon Tormey k tomu říká: „Jedním z nejpozoruhodnějších rysů současnosti je ochota a schopnost obyčejných lidí zmobilizovat se (…) proti nespravedlnosti.“ (Torney, 2015: 6). Podle něj jsou současná hnutí motivována mnohem více sdíleným pocitem nespravedlnosti než ideologií, ať už jakkoli definovanou (Torney, 2015: 6).
Bez politických stran
Kouzlem kombinace přímé demokracie a losovaných orgánů je to, že díky odbourání voleb by došlo k vyřazení politických stran, tedy jednoho z nejkritizovanějších prvků zastupitelské demokracie.
Peter Mair ve svém článku „Čas stranické demokracie je minulostí“ říká: „Současný stav politických stran je ústředním (…) rysem postdemokratického vzdálení se zastupitelské demokracie od občanů.“ Mair uvádí výzkumy Eurobarometru v zemích Evropské unie, podle nichž politickým stranám nedůvěřuje v průměru 80 % Evropanů.[9]
Podle něj už voliči nevěří, že strany zastupují jejich zájmy, tak jako Kannankulam říká, že politické strany už nejsou převodovou pákou mezi obyvatelstvem a vládou.
Situace v ČR je v tomto ohledu stejná jako ve zbytku EU, politickým stranám u nás důvěřuje pouhých 19 % obyvatel. Podle průzkumu Sociologického ústavu z roku 2008 odmítá do jakékoli politické strany vstoupit 89 % obyvatel.
Z téhož výzkumu také plyne, že 79 % obyvatel si myslí, že lidé vstupují do politických stran kvůli finančnímu zisku, podle 82 % respondentů tak činí kvůli získání výhodné pozice a funkce. V roce 2016 si 89 % obyvatel myslelo, že důvodem, proč se někdo zapojuje do politického života, je získání majetku.
Tomu odpovídá i počet členů politických stran. U ČSSD za loňský rok klesl počet členů o 2 000 na 9 403, u ODS o tisíc na 12 500. ANO, TOP 09 a STAN mají kolem 2 000 členů. Jen komunisté a lidovci mají poněkud větší členskou základnu – kolem 20 tisíc – ale to jen proto, že převzali organizační strukturu z dob reálného socialismu. Ani ty největší české politické strany tedy ve svých řadách nemají víc než 0,24 % voličů.
Jinými slovy – naše společnost politické strany odmítla. Jejich zakotvení v občanské společnosti je nulové a establishment je vůči občanské společnosti neprodyšný – ani jednou se od vzniku samostatné ČR nestalo, že by se do vlády dostala politická strana, která by už předtím nepatřila k establishmentu.
Všechny české politické strany vznikly seshora – rozhodnutím vládnoucích politiků (ODS, ODA), nebo jsou pokračováním předtím vládnoucích stran (KDU-ČSL, KSČM, ČSSD, US) či marketingovým projektem oligarchů (TOP 09, VV, ANO). I Strana zelených se do vlády dostala až a jedině po tom, co ji ovládl Martin Bursík, člen jedné z nejelitnějších pražských rodin, navázaný na oligarchu Soukupa. STAN se dostal do vlády, až když fúzoval s TOP 09. Piráti se dostali do vlády, až když se spojili se STAN.
Je třeba připomenout, že politické strany jsou tu nanejvýš sto padesát let a předtím se bez nich Evropa obešla.
Lze být v postdemokracii dobrým občanem?
Předestřené řešení si nečiní nárok na to, že by bylo všelékem. Nedotýká se ani moci velkého byznysu, ani manipulací ze strany masmédií, která splynula s mocenskou věrchuškou. Může však být základem spolupráce různých politických směrů, z níž by mohly vzejít odpovědi i na jiné problémy. Uvědomuji si, že i nabízené mechanismy v praxi trpí problémy – ty jsou však řešitelné. Někteří lidé vylosovaní do zastupitelského sboru mohou tuto funkci odmítnout, to lze ale řešit dolosováním.
I tento částečný posun, kdy se establishmentu odejme (zatím pouze politická) moc, by ve srovnání se současným stavem znamenal obrovskou změnu.
Stejně tak jsem ponechal stranou otázku, jak toto řešení prosadit. Podle mého názoru má naději pouze revoluční cesta. Revoluce mají tu vlastnost, že se většinou nedá předem odhadnout, kdy a jakým způsobem přijdou. Předtím však musíme vědět nejen to, co nechceme, ale i to, co chceme. Proto jsem se pokusil takový cíl načrtnout.
Zkušenosti španělských „indignados“, hnutí „žlutých vest“ z Francie i amerického „Occupy Wall Street“ napovídají, že dialog, výzvy, či nátlak na mocné nestačí. Kapři si rybník nevypustí. Proto je nutné mocenský establishment svrhnout. Jistě, někomu to může připadat jako příliš radikální, mohou být vznášeny pochybnosti, zda se dobrý občan může zúčastnit vzpoury. Ale máme za sebou právo na odpor, které ve středoevropském prostoru bylo dokonce povinností. A jak říká Dante Alighieri, „v nespravedlivém státě musí být dobrý člověk nevyhnutelně špatným občanem“.
Za zmínku stojí i to, že nabízené řešení má nezanedbatelný moravský aspekt, a tedy domácí kořeny. Mimořádně velkou roli měl totiž los u takzvaných Moravských bratří, kteří jeho prostřednictvím vybírali místa chrámů, misionáře nebo biskupy. Odbourání voleb a jejich nahrazení losem má také obdobu v takzvaném Moravském vyrovnání z roku 1905, kdy se přestalo soutěžit o etnické rozložení sil v Moravském zemském sněmu, které bylo stanoveno jiným klíčem. Připomeňme, že Moravské vyrovnání bylo velmi brzy hodnoceno jako úspěšné, a proto bylo jen ve střední Evropě do první světové války okopírováno v Bukovině, Štýrsku, na Haliči, v Korutanech a Bosně a Hercegovině.
V našem případě by se přestalo soutěžit ve volbách o rozložení sil v jednotlivých zákonodárných orgánech, které by bylo dáno losem. Opuštěním „fetišismu voleb“, což je pojem prosazovaný Davidem van Reybrouckem, bychom vyřešili problém „redukce demokracie na volby“, jak o něm mluví Eva Kreiski.
Nabízené řešení není žádným experimentem, nýbrž návratem k hluboce křesťanským a evropským institucím, navíc ještě s moravskými kořeny. Už Aristoteles prohlásil, že „když se úřady přidělují losem, je to demokracie, když se přidělují volbou, je to oligarchie“. Pokračování současného stavu by znamenalo pouze pokračování bezmoci občana v demokracii “přihlížejících”, kdy je nám ponechána jen volba mezi Coca-colou a Pepsi.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
Poznámky a vysvětlivky:
[1] U novinářů jde o nárůst o 8 % na 67 %
[2] Mair, P., Ruling the Void. The Hollowing of Western Democracy. London – New York 2013.
[3] Jochem, S., Entzauberung der Demokratie – Theorien der Postdemokratie im Vergleich. In: Armingeon, K., ed., Staatstätigkeiten, Parteien und Demokratie. Wiesbaden:Springer Fachmedien Wiesbaden 2013, s. 455.
[4] Zaměřil jsem se pouze na evropské příklady. Stejně tak v tomto článku není řešena otázka vertikální decentralizace, tedy regionů a místní správy, na které je navržené řešení též aplikovatelné.
[5] Manin, B., Principes du gouvernement représentatif. Flammarion:Paris, 1995, s. 92.
[6] Benátské a novgorodské zřízení už v 15. století porovnával polský kronikář Jan Dlugosz. Benátské občanské shromáždění arengo a novgorodské věče v současnosti porovnává například Pavel Lukin,
[7] Bouricius, T. G. ,Democracy through Multi-Body Sortition: Athenian Lessons for the Modern Day. in Journal of Public Deliberation 9/2013.
[8] Nástup liberálů v 19. století možná neznamená konec dějin, rozhodně ale znamená konec práva na odpor. Liberálové toto právo sami využili, aby se dostali k moci – načež ho (vedeni přístupem Immanuela Kanta) všem ostatním upřeli. Zřejmě také není náhoda, že ke zneškodnění práva na odpor dochází ve stejné době, kdy se objevují politické strany.
[9] Mair, P., Ruling the Void? The Hollowing of Western Democracy, in: New Left Review, 42/2006, s. 25-51. Mair, Peter/Biezen, Ingrid van, Party Membership in Twenty European Democracies, 1980-2000, in: Party Politics, 7/2001, s. 17.
