Někdy se tomu říká „syndrom žáby v horké vodě“. Když prý hodíte žábu do vařící vody, vyskočí; když ji vložíte do studené vody, kterou ohříváte, žábě horko začne vadit až v okamžiku, kdy nemá sílu vyskočit. A uvaří se. Takhle nějak se do Evropy vplížila 1. světová válka: dodnes se historici přou, proč a jak odstartovala, když ji vlastně nikdo příliš nechtěl.
Ono se přece nic neděje, když se NATO v několika vlnách roztáhne na východ a s ním i infrastruktura Pentagonu; o nic nejde, když si vojáci z armád Aliance odskočí tu do Jugoslávie nebo do Libye, jindy zase do Afghánistánu či Iráku. Až najednou voda začne vřít. Na Ukrajině. A teď na druhé frontě: nic se přece neděje, to jen spojenec za Atlantikem před více než dekádou změnil strategii a chce se zaměřit víc na Čínu než na Evropu; nic se zdánlivě nestalo, to jenom summit Aliance letos v červnu přijal nový Strategický koncept, v němž obviňuje Čínu, že „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. Podepsány Spojené státy, Česká republika, Slovenská republika… Tak tedy: hurá na Peking! A nemoudrá žába se uvaří v Pacifiku.
Osudy velmocí
Přes veškerou tragickou povahu bojů na Ukrajině je to – vzhledem k velikosti arzenálů Ruska a Spojených států – malá válka. Ač se to v aktuální záplavě emocí nezdá, nejčastěji je možná velká válka spojována s budoucím konfliktem mezi USA a Čínou. Jen pro přiblížení podoby všedních dnů: v současné chvíli probíhá velké vojenské cvičení USA a Jižní Koreje, australský ministr obrany se toulá po Francii, Německu a Velké Británii, lodě US Navy manifestačně proplouvají Tchajwanským průlivem – a na východě Ruska se chystá vojenské cvičení s účastí čínských a indických vojáků. Skvělý čas pro návštěvy „Tchajwanců“ z USA a střední Evropy v Tchaj-pej!
Před necelým rokem John Mearsheimer, profesor z Chicagské univerzity a jeden z nejvlivnějších teoretiků mezinárodní politiky, publikoval v časopise Foreign Affairs varovný článek Nevyhnutelná rivalita. Amerika, Čína a tragédie velmocenské politiky. Píše v něm, že chování Číny je stejné jako chování USA, které zpočátku směřovaly k regionální hegemonii, a poté ke globální dominanci. „Všechny velmoci, ať už jsou to demokracie, nebo ne, nemají příliš na výběr než soupeřit o moc ve hře s nulovým součtem.“
Dnes jsou podle Mearsheimera Spojené státy a Čína uvězněny v nové studené válce: konkurence a konflikt jsou nevyhnutelné, „taková je tragédie velmocenské politiky“. Nová studená válka se však od té staré prý liší, a to hned v několika směrech. Především na rozdíl od Sovětského svazu má Čína mnohem větší populaci než USA a disponuje dynamičtější ekonomikou. Zároveň čínská politika postrádá ideologický rozměr původní studené války, protože v Číně prý komunistickou ideologii nahrazuje nacionalismus. A pak je tu podle Mearsheimera ještě jeden velký rozdíl, a to v geografii případného vojenského konfliktu.
Konfrontace USA versus SSSR měla zřetelnou geografickou lokalizaci: její jádro bylo přesně vymezeno železnou oponou v Evropě, kde by válka měla především pozemní charakter. Mearsheimer se domnívá, že dnešní konfliktní pás mezi Čínou a USA se táhne od ostrovů Tiao-jü-tao/Senkaku přes Tchaj-wan a Jihočínské moře až po Perský záliv; je mnohem neurčitější. To znamená, že případná eskalace konfliktu do podoby „horké války“ je vzhledem k povaze bojů odehrávajících se hlavně ve vzduchu a na vodě pravděpodobnější. A dodává: „V nové studené válce není pouze pravděpodobnější válka velmocí, pravděpodobnější je také použití jaderných zbraní.“
Válka bez vítěze
Poslední citovaná věta z Mearsheimerova článku dodává představě války mezi USA a Čínou jiný geografický rozměr než uvedený pás od ostrovů ve Východočínském moři po ropné prameny na Blízkém východě. Skutečná velká válka by nezahrnula pouze čínské pobřeží – týkala by se i území USA. Ač na to někteří politici a propagandisté často zapomínají, už se zrodem sovětských strategických zbraní ztratily Spojené státy svoji geografickou výlučnost. V případné velké válce nikdo nebude nedotknutelný. Ani nesmrtelný.
Představy o důsledcích jaderné války se mnohdy liší. I nukleární válka může být „malá“. Například klimatologové z Rutgersovy univerzity v USA zveřejnili tento měsíc propočty, podle kterých by malá jaderná válka s použitím pouze stovky jaderných náloží znamenala okamžitou smrt 27 milionů lidí a 255 milionů by zabila za přispění hladomoru do konce druhého roku po válce. Pak jsou jejich propočty odstupňovány, nikoli však až do vyprázdnění globálního jaderného arzenálu. Jak ukazuje tabulka, nukleární konfrontace s použitím 4,4 tisíce jaderných náloží – což předpokládá velkou válku mezi Ruskem a Spojenými státy – by podle tohoto výpočtu okamžitě zabila 360 milionů a na konci druhého roku by už hladomor způsobený válkou navýšil počet mrtvých na pět miliard lidí.
tabulka
Marnost nad marnost
Vlastně je to vše prosté, stačí se jen podívat do zrcadla. Nedávno Jeffrey Sachs, ekonom, profesor na Kolumbijské univerzitě, v článku nazvaném Falešný příběh Západu o Rusku a Číně připomněl: od roku 1980 se Spojené státy účastnily v nejméně 15 válkách dle vlastního výběru, zatímco Čína nebyla v žádné a Rusko, které už není Sovětský svaz, do bojů na Ukrajině pouze v jedné. USA mají vojenské základny v 85 zemích, Čína ve třech a Rusko v jedné.
V čem Peking ohrožuje „zájmy, bezpečnost a hodnoty“ Prahy či Bratislavy? Po celou dobu proměny vojenské strategie USA zdůrazňuje Čína, že neusiluje o pozici hegemona a mluví o přirozeném přechodu od hegemonie k multipolárnímu světu. Že se Říši středu nedá věřit? Právě ten, kdo jí nevěří, by měl – vzhledem k neudržitelnosti americké hegemonie – usilovat o přechod k multipolárnímu upořádání světového politického systému. Hra s nulovým součtem není povinná.
Bránit se nevyhnutelným změnám přípravou na válku znamená chystat změnu v podobě války. Tupé přizpůsobování se spojencům podpisováním útočných strategií škodí i těmto spojencům. Když se česká vláda podepsala pod rozhodnutí NATO bombardovat Jugoslávii, její ministr zahraničí Jan Kavan dokázal převzít iniciativu a výrazným způsobem pomohl nalézt cestu z války. Také dnes by slušelo Česku, či dokonce Evropské unii přijít s iniciativou, jak zastavit válku na Ukrajině, a upozornit na nesmyslnost vyvolávání konfliktu s Čínou. Jenže to by si Evropskou unii nesměli zprivatizovat byrokrati a české ministerstvo zahraničí by se nesmělo změnit na institucionalizovanou servilitu.
