Pravidelný týdenní příspěvek (číslo 44) A World Where Our Grandchildren Have to Go to a Museum to See What a Gun Looked Like vyšel na webu Tricontinental dne 31. 11. 2024. Slovo ho preberá z webu Disput.blog.
Svět touží po „aktivním“ míru a je unaven přístupem nadřazenosti, který určuje vztahy Severu s Jihem. To znamená, že bohatství, které vytváří společnost, nesmí prohlubovat kapsy bohatých a pohánět motory války, ale naplnit hladové krky mnoha lidí.
V roce 1919 Winston Churchill napsalČesky: „Jsem rozhodně pro použití bojového plynu proti necivilizovaným kmenům.“ Churchill, který se v té době jako britský státní tajemník pro válku a letectví potýkal s kurdským povstáním v severním Iráku, tvrdil, že takové použití plynu „by šířilo živelnou hrůzu a přitom by nezanechalo žádné vážné trvalé následky na většině postižených“.
Plynové zbraněČesky poprvé použila Francie v srpnu 1914 (během první světové války) s použitím slzného plynu, Německo pak v dubnu 1915 použilo chlór a v prosinci 1915 fosgen (který se dostává do plic a způsobuje udušení). V roce 1918 získal Nobelovu cenu za chemiiČesky doktor Fritz Haber (1868-1934), který vyvinul použití chloru a fosgenu jako zbraně. Je smutnou skutečností, že Dr. Haber vyvinulČesky také kyanovodíkové insekticidyČesky Cyklon A a Cyklon BČesky, z nichž druhý byl použit k vyvraždění šesti milionů Židů v rámci holocaustu – včetně některých členů jeho rodiny. V roce 1925 zakázalČesky Ženevský protokol „použití dusivých, jedovatých nebo jiných plynů a bakteriologických metod vedení války“, čímž vyvrátil Churchillovo tvrzení, že tyto zbraně „nezanechávají na většině zasažených žádné vážné trvalé následky“. Toto jeho hodnocení nebylo ničím jiným než válečnou propagandou, která nebere ohled na životy lidí, jako jsou „necivilizované kmeny“, proti nimž byly tyto plyny nasazeny. Jak napsalČesky anonymní indický voják v dopise domů kolem roku 1915, když se prodíral bahnem a plynem v evropských zákopech: „Nemyslete si, že je to válka. Tohle není válka. Je to konec světa.
Po válce napsala Virginia Woolfová ve svém románu Mrs. Dalloway / Paní Dallowayová o bývalém vojákovi, který, přemožený strachem, pronesl: „Svět se chvěl a třásl a hrozil, že vzplane.“ Tento pocit se netýká jen posttraumatické stresové poruchy onoho bývalého vojáka: tak se cítí téměř každý člověk, kterého sužují obavy ze světa pohlceného plameny a který není schopen udělat nic, aby tomu zabránil.
Tato slova rezonují i dnes, kdy se kvůli provokacím NATO na Ukrajině rýsuje možnost jaderné zimy a kdy USA a Izrael páchají genocidu na palestinském lidu a svět tomu s hrůzou přihlíží. Při vzpomínce na tato slova se dnes člověk ptá: můžeme se z této staleté noční můry probudit, protřít si oči a uvědomit si, že život může pokračovat i bez války? Takový údiv pramení z návalu naděje, nikoli z reálných důkazů. Jsme unaveni krveprolitím a smrtí. Chceme trvalý konec války.
Na svém šestnáctém říjnovém summitu vydalo devět členů BRICS Kazaňskou deklaraciČesky, v níž vyjádřili znepokojení nad „nárůstem násilí“ a „pokračujícími ozbrojenými konflikty v různých částech světa“. Došli k závěru, že dialog je lepší než válka. Znění této deklarace je ozvěnou jednání mezi Johnem McCloyem, poradcem amerického prezidenta Johna F. Kennedyho pro kontrolu zbrojení, a Valeriánem A. Zorinem, sovětským velvyslancem při OSN, z roku 1961. McCloy-Zorinovy dohody o zásadách všeobecného a úplného odzbrojení obsahovaly dva důležité body: zaprvé, že by mělo dojít ke „všeobecnému a úplnému odzbrojení“, a zadruhé, že válka by již neměla být „nástrojem řešení mezinárodních problémů“. Nic z toho dnes není na pořadu dne, protože globální Sever v čele s USA chrlí oheň jako rozzuřený drak a není ochoten jednat se svým protivníkem v dobré víře. Arogance, která se projevila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, přetrvává. Ruský prezident Vladimir Putin na tiskové konferenci v Kazani řekl Stevu Rosenbergovi z BBC, že lídři globálního Severu se na svých setkáních „vždy snaží odkázat [Rusy] na jejich místo“ a snížit „Rusko na úroveň druhořadého státu“. Právě tento postoj nadřazenosti určuje vztahy Severu s Jihem. Svět si přeje mír a pro mír je třeba jednat v dobré víře a za rovných podmínek.
Mír lze chápat dvěma různými způsoby: jako pasivní mír nebo jako aktivní mír. Pasivní mír je mír, který existuje, když relativně chybí probíhající válečné konflikty, ale země na celém světě svůj vojenský arzenál nadále budují. Vojenské výdaje v současnosti převyšují rozpočty mnoha zemí: i když se nestřílí, zbraně se stále nakupují. To je pasivní mír.
Aktivní mír je mír, v němž cenné bohatství společnosti směřuje k řešení dilemat, kterým lidstvo čelí. Aktivní mír neznamená jen ukončení střelby a vojenských výdajů, ale také dramatické zvýšení sociálních výdajů na řešení problémů, jako je chudoba, hlad, negramotnost a zoufalství. Rozvoj – jinými slovy překonání sociálních problémů, které lidstvo zdědilo z minulosti a reprodukuje je v současnosti – závisí na stavu aktivního míru. Bohatství, které vytváří společnost, nesmí prohlubovat kapsy bohatých a pohánět motory války, ale naplnit hladové krky mnoha lidí.
Chceme jistě příměří, ale chceme víc než to. Chceme svět aktivního míru a rozvoje.
Chceme svět, kde naši vnuci budou muset jít do muzea, aby viděli, jak vypadala zbraň.
V roce 1968 napsala americká komunistická básnířka Muriel Rukeyserová „Poem (I Lived in the First Century of World Wars)Česky“ / „Báseň (Žila jsem v prvním století světových válek)“. Často si vzpomínám na verš o novinách, které zveřejňují „bezstarostné příběhy“, a na úvahy Rukeyserové o tom, zda se dokážeme probudit z amnézie:
Žil jsem v prvním století světových válek.
Většinu rán jsem byl více či méně nepříčetný,
Noviny přicházely se svými lehkovážnými příběhy,
Zprávy se linuly z nejrůznějších přístrojů
Přerušované pokusy o prodej výrobků pro nevidoucí.
Volal bych svým přátelům na dalších přístrojích;
Byli by více či méně šílení z podobných důvodů.
Pomalu bych se dostal k tužce a papíru,
a psal básně pro ostatní, neviditelné a nenarozené.
Ve dne bych si na ty muže a ženy vzpomněl,
Odvážní, navazující signály přes obrovské vzdálenosti,
Uvažujíce o nejmenovaném způsobu života, o téměř nepředstavitelných hodnotách.
Když světla potemněla, když světla noci se rozjasnila,
snažili jsme se představit si je, snažili jsme se najít jeden druhého,
Budovat mír, milovat se, usmiřovat se.
Bdění se s usínáním, my sami navzájem,
sami se sebou. Snažili bychom se všemi prostředky
Dosáhnout hranic sebe sama, dostat se za hranice sebe samých,
Nechat odejít ty věci, probudit se.Žil jsem v prvním století těchto válek.
Dokážete přesáhnout své hranice?
Vijay PrashadČesky (*1967) je indický historik, redaktor a novinář. Je spisovatelem a hlavním korespondentem společnosti GlobetrotterČesky. Je editorem LeftWord BooksČesky a ředitelem TricontinentalČesky: Institute for Social Research. Je vedoucím nerezidentem na Chongyang Institute for Financial StudiesČesky, Renmin University of China. Napsal více než 20 knih, včetně The Darker NationsČesky a The Poorer NationsČesky. Jeho posledními knihami jsou Struggle Makes Us HumanČesky: Poučení z hnutí za socialismus a (s Noamem Chomskym) The Withdrawal: Iraq, Libya, Afghanistan, and the Fragility of U.S. PowerČesky (Stažení: Irák, Libye, Afghánistán a křehkost moci USA, 2022).
