Pane profesore, jak víme, slovenské prezidentské volby vyhrál Peter Pellegrini, přestože průzkumy i mezi lidmi opouštějícími volební místnosti tvrdily opak. Z Prahy znějí místy velmi ostré hlasy, že se ze Slovenska stane proputinovská země. Jak celé ty volby vnímáte?
Osobně vnímám jako pozitivní, že vyhrál Peter Pellegrini. Představuje sice středového liberála, není žádnou velkou nadějí pro vlastenecky orientované kruhy, ale z druhé strany při srovnání s Ivanem Korčokem představoval menší zlo. Předvolební kampaň Pellegriniho přinutila si ujasnit, kde jsou jeho voliči a možná i kde on sám stojí. Vidím naději, že bude pokračovat v linii, díky níž porazil Korčoka.
Druhá věc je reakce liberálně-progresivistických kruhů v Praze a Bratislavě, kterou nelze označit jinak než jako masovou hysterii. Ztratily soudnost a chovají se, jako by se jim hroutil svět. Přitom Pellegrini je člověk, který byl premiérem, a i kdyby se jakkoli posunul, nemůžeme od něho očekávat nic moc radikálního. Bude pokračovat v umírněné politice. Je paradoxní, že ti progresivisté mu ještě loni na podzim nabízeli premiérství, koalici s Progresivním Slovenskem a viděli v tom záchranu slovenské demokracie. O několik měsíců později se Pellegrini stává prezidentem a oni to vidí jako armageddon. Reakce těchto lidí nejsou otázkou pro politologa, ale pro psychiatra.
Premiér Robert Fico po volbách řekl, že Západ bude chtít za zvolení Pellegriniho Slovensko potrestat. Pokud by tomu tak bylo, jaké páky může použít?
Existuje řada možností, ale týká se to hlavně Evropské unie. Nečekal bych, že se volba slovenských občanů promítne do jakýchkoli bilaterálních vztahů. Ani s evropskými státy, ani s USA. Nezapomeňme, že jedna z prvních cest ministra obrany Kaliňáka vedla do USA, kde se setkal s ministrem obrany, aby potvrdil atlantické směřování Slovenska.
Zato Evropská komise má spoustu možností, jak škodit. Jedna se týká blokování různých evropských fondů. Budou hledat každou záminku, aby řekli, že je ohrožena slovenská demokracie. Brutální čistky a porušování zásadních pravidel právního státu, které předvádí v Polsku Tuskova vláda, nezanechává v Bruselu jedinou odezvu, ale kdyby si Slováci dovolili jen desetinu toho co Tusk, mají dávno zablokované všechny evropské fondy.
Druhá věc je, že členské státy EU potřebují čas od času vyjednat nějakou výjimku nebo vstřícnost od bruselské vrchnosti. Pokud je to od vlády, která jde Bruselu na ruku a odpovídá jejich krevní skupině, jsou vstřícní, a pokud je tam vláda jiná, vstřícní nejsou. Bruselské elity se chovají jako imperiální vrchnost, kdy si tito nevolení úředníci osobují pravomoci, jaké nikdy neměli mít, a systém jim je poskytl. Slovensko může očekávat nejrůznější obstrukce ve chvíli, kdy bude v Bruselu něco chtít.
Italský deník La Repubblica píše o západním plánu na ukončení války, podle kterého se Ukrajina vzdá části území, které už neovládá, a výměnou za to se „zbytková“ Ukrajina stane členem NATO. Podle italského deníku by šlo o způsob, jak vyrazit z rukávu trumf Trumpovi, který takové řešení sám nastínil. Jak reálné to celé je?
Ukončení bojů a nastolení míru bude doprovázeno tím, že Ukrajina ztratí část svého území. To už je téměř jisté. Otázka je, jak velkou část území ztratí, a to trochu záleží na tom, jak dlouho se ještě bude bojovat. Jak nasvědčuje současná situace, čím déle se bude bojovat, tím bude část území, která připadne Rusku, patrně větší. Toto si uvědomuje každý, kdo se nenechal úplně zaslepit ideologií. Je dobře, že i ve vysokých kruzích NATO jsou lidé, kteří si tohle uvědomují.
Otázka je, jaký bude statut zbytkové Ukrajiny. Vnímám jako velmi optimistické ze strany plánovačů NATO očekávat, že by zbývající Ukrajina byla členem NATO. Nejsem si jist, že je pro Rusko přijatelné o něčem takovém vůbec uvažovat. Může se to samozřejmě stát součástí jednání a širších dohod mezi Ruskem a Spojenými státy, nicméně si nejsem jistý, že si většina evropských států NATO přeje mít zbytkovou Ukrajinu v Alianci. Bude hrozit, že část Ukrajinců nebude s dohodou spokojena a budou se v určité chvíli snažit vyprovokovat nový konflikt s Ruskem, což by ve chvíli, kdy Ukrajina bude v NATO, znamenalo konfrontaci Ruska se zeměmi Aliance včetně Spojených států. Podle mého soudu je myšlenka, že by část Ukrajiny měla být členem NATO, poměrně nebezpečná a pro Rusko též nepřijatelná.
Takže by se případná dohoda mohla zaseknout na členství „zbytkové“ či „nové“ Ukrajiny v NATO?
Nevím přesně, co ten západní plán obsahuje, co všechno chtějí Rusku nabídnout. Pokud se to ale podá stroze, že si Rusko nechá, co už dobylo, a zbytek Ukrajiny vstoupí do NATO, nepřijde mi to realistické. Nedokážu si představit, že by na to Rusko při jednáních přistoupilo.
Když jsme u Ukrajiny a Ruska, lidovci vyzvali svého bývalého šéfa Cyrila Svobodu, aby zvážil odchod ze strany, anebo se přestal vyjadřovat způsobem, který podle nich KDU-ČSL poškozuje. Předsednictvo strany tím reagovalo na výzvu ministra Hladíka, který navrhoval Svobodovo vyloučení za údajně proruské názory. Sám máte s vyhazovy za svá veřejná vystoupení zkušenosti. Je toto podle vás srovnatelný případ?
Tento příběh mi přijde skutečně zábavný, protože nepovažuji Cyrila Svobodu za přesvědčeného obránce svobody projevu. Je to člověk velmi konformní a v posledních letech se jako komentátor CNN Prima NEWS pouští do výroků, které se jemně odchylují od mainstreamu, a tím možná vzbuzuje určitou nevoli. Lidová strana se také posunula, a to neuvěřitelným směrem. Byla to strana, která tradičně sdružovala pragmatiky s komunální zkušeností, něco jako STAN. A lidovci podobně jako STAN získali přesvědčení, že potřebují nějakou ideologickou vzpruhu, a stali se z nich naprosto dogmatičtí obhájci bruselské ideologie, a to ve všem. Boha a katolickou církev, se kterou byli spojeni, nahradili EU a NATO. Cyril Svoboda zachoval původní pragmatismus a z tohoto hlediska do té strany asi opravdu už nepatří, protože se z ní stala zvláštní sekta.
Chci dodat, že je něco jiného, pokud je někdo vyloučen ze zájmového sdružení či z politické strany a když někoho vyhodí z práce. I kdyby ho nakonec vyloučili, nebude to pro Cyrila Svobodu představovat existenční ohrožení jako například pro paní učitelku Bednářovou a řadu dalších. V tom je zřejmý rozdíl.
Článok bol publikovaný na www.parlamentnilisty.cz 9. apríla 2024
