Právě v okamžiku, kdy se zdá, že technika může prostřednictvím televize a připojených samočinných počítačů zanést všechno vědění do všech domácností, ničí logika spotřeby kulturu.
Alain Finkielkraut, Destrukce myšlení
Petře, dáte mi za pravdu, že u nás chybí deník jako Le Monde nebo Libération? Čeští novináři do omrzení opakují, že jsou strážní psi demokracie, ale často pěstují jen politický kýč. Není to bolestné, zvláště pro bývalého diplomata?
Přiznám se, že právě tyto dva deníky mi tu nechybí. Vyrostl jsem na Le Mondu, rád jsem ho četl v nultých letech a oceňoval kvalitu jeho žurnalistiky. Dnes je z něj progresivistický, propagandistický plátek pařížské elity. O Libération raději ani nemluvím, tam to platí dvojnásob. Neskutečný úpadek žurnalistiky, toho tu máme sami ažaž. Něco podobného pozoruji na německém FAZ. Co mi tu chybí, je kanál jako CNews, jdou tvrdě do věcí, které mainstream zakazuje a pak ještě odvážnější TV Liberté nebo Sud Radio. Ale i u nás máme různá alternativní média, která s mnohem menšími rozpočty než jejich francouzští kolegové dělají skvělou práci.
Na obranu Le Monde musím přece jen uvést, že na jeho stránkách, např. v rubrice Idées (dříve Débat) se setkávají nejrůznější názory, publikuje zde i významný francouzský myslitel Alain Finkielkraut, nemluvě o kvalitní literární příloze Le Monde des livres; nezatracovala bych ani deník Le Figaro, kde publikuje Emmanuel Todd, stejně jako Alain Finkielkraut, a vychází v něm také zajímavá příloha Le Figaro littéraire; zvláštní místo pak zaujímá levicový měsíčník Le Monde diplomatique. A pokud jde o deník Libération, jeho čtvrteční literární přílohy také stojí za pozornost… Stejně tak, kromě těch, které jste uvedl, stojí alespoň za občasné přečtení alternativní Mediapart Edwy Plenela… Nabídka je přece jen mnohem pestřejší než u nás, ne?
Nabídka je pestřejší, ale i proto, že je to šestkrát větší země, nemluvě o mezinárodním společenství frankofonních zemí. Ta jejich média neposuzuji z hlediska kvality literárních příloh, ale z toho, jak píší o politice a to je dost hrůza. Ale i tak Alain Finkielkraut opatrně balancuje na hraně přijatelnosti a to je přitom členem Francouzské akademie, kterým se jinak říká „nesmrtelní“. Nevím, jak často píše do Le Mondu, řekl bych, že v posledních letech moc ne. Le Figaro je něco jiného, to snad ještě má smysl číst. Neříkám, že Plenel občas nemůže mít dobrou investigativu, zejména pokud bude chtít likvidovat veřejnou figuru, která se mu ideologicky nelíbí. Ale jinak on představuje přesně to, co ničí slušnou žurnalistiku, je plný ideologické nenávisti vůči všemu, co odporuje jeho progresivistickému vidění světa. Tenhle trockista je přeborník v moralizování a démonizaci.
Nemáte někdy dojem, že ti, co potírají dezinformace, sami je produkují a šíří? Odlišný názor je podle nich dezinformace, vyvraždění je vyčištění, neznalost je autenticita, vyzbrojování je obrana míru, a populista je ten, kdo prosazuje změnu ve prospěch života běžného člověka. Myslíte, že se to může změnit?
Boj elity proti dezinformacím je jednou z hlavních hrozeb pro budoucnost naší demokracie. Služebníci mediálně-politické oligarchie, která nás krmí lžemi od rána do večera, se bojem proti údajným dezinformacím, tedy informacím, které se jim nehodí, snaží systematicky eliminovat názorové oponenty, na které argumentačně nestačí. Je víc věcí, které musíme změnit, pokud nechceme skončit v liberální totalitě. Ale k tomu bude třeba změnit režim, od liberálně progresivistické oligarchie ke skutečné demokracii. Čas ještě nenazrál.
Ale jak změnit režim? Mohl byste to přesněji definovat?
Pro mne je velkou inspirací původní ústava francouzské páté republiky a způsob jakým ji naplňoval de Gaulle. Stručně řečeno silná postava přímo voleného prezidenta s rozsáhlými pravomocemi a rovněž silná kontrola ze strany voličů, a to nejen volbami, ale hlavně referendy. Pro mne to je příkladné propojení odpovědnosti, akceschopnosti a demokracie. Jaký rozdíl oproti té naší maškarádě loutek na jevišti a loutkovodičů v přítmí!
V okolí Filozofické fakulty Karlovy univerzity zmizelo mnoho knihkupectví, ve Valentýnské ulici přežil ještě jeden antikvariát a v Celetné velké knihkupectví Karolinum, ale ta další se proměnila v kavárny a masážní salony… ČT zrušila literární a kritické pořady. Je to záměr?
Knihkupectví, v nichž se studenti a intelektuálové přehrabují v zajímavých knihách, úplně nezapadají do reality globalizovaného a digitalizovaného kapitalismu, každopádně mnohem méně než různé etnické bio-kavárny. Ani to nemusí být záměr, ale každý systém má určitá pravidla, která něco podporují a jiné odstraňují. Takže knihkupectví jdou pryč. ČT je služkou moci. To neznamená nutně služkou vlády, ale slouží ideologii, která ovládá současný Západ a žene ho k čím dál větším extrémům. Poněvadž současná vláda jí slouží se stejnou věrností, jsou v dokonalém souladu. Oni nepotřebují, aby jim to někdo kriticky rozebíral.
Války opět vtrhly do našich životů. Známý francouzský sociolog a demograf Emmanuel Todd kdysi ve svém eseji Apres l‘Empire předpověděl rozpad americké hegemonie a vznik multipolárního světa a v televizním rozhovoru z letošního ledna na TV 5 Monde řekl při příležitosti vydání své knihy Defaite de l‘Occident, Porážka Západu, že Západ trpí mylnými představami zejména o své ekonomice… Odpovídá to vaší zkušenosti?
Samozřejmě. Todd je hluboký myslitel. Západ žije v zámku z iluzí o své vlastní nadřazenosti a výjimečnosti. Jejími největšími zastánci jsou lidé, kteří nevytáhli paty z Evropy a ani Evropu moc neznají. Evropská ekonomika se hroutí. Vedle objektivních faktorů souvisejících s přirozeným nástupem konkurentů v Asii či Latinské Americe se hroutí i svojí vlastní sebedestrukcí. Zelenou tranzici a sankce proti Rusku považuji za největší ekonomické zločiny posledních padesáti let.
Ve stejné knize Todd zdůrazňuje, že Američané si pořádně naběhli, když povzbuzovali Ukrajince k válečnému konfliktu s Ruskem. Pro Američany je válčit snadné, zvláště když bojují Ukrajinci… Todd je přesvědčen, že je to jeden z důvodů, kterým chtěli Američané zabránit, aby se Německo a Rusko hospodářsky i kulturně sblížily… Souhlasíte? Je to uspokojivé vysvětlení?
Pro Anglosasy, nejde jen o Američany, neblahou roli v tom všem hrají i Britové, je ta situace ve srovnání s Evropou poměrně výhodná. Relativně levně zaměstnávají Rusko a současně rozbili rusko-německé vztahy, které jim vždy byly trnem v oku. Jednou ranou trefili dvě mouchy. Přiznejme si, že ve střední Evropě našli dost užitečných idiotů, kteří v tom aktivně pomáhají.
Říká se, že o míru na Ukrajině rozhoduje Washington. Jen? Anebo hlavně?
Washington a Moskva. Určitou roli ale mají i sami Ukrajinci. Je na nich, jak dlouho se nechají naprosto zbytečně masakrovat.
Nedávno skončilo fórum v Davosu. Na pořadu jednání nebylo příměří mezi Ruskem a Ukrajinou. Reprezentant Švýcarska konstatoval, že mírové rozhovory nejsou bez Ruska myslitelné, jenže Rusko nebylo pozváno. Nepostihl diplomacii v Davosu lednový holomráz?
Jednat o míru bez Ruska? Nesmyslná PR akce. Předvedli jednu z komnat toho zámku iluzí.
Vypukla další válka. Izrael versus Gaza. Konflikt hrozí přerůst v další válečná ohniska na Blízkém východě. Odpovídá odveta za masakr Izraelců svým rozsahem nutnosti a účelnosti? Ověřené zprávy oznamují cca osmadvacet tisíc zabitých Palestinců. Na Gazu dopadlo cca tři tisíce bomb. Zahynula rukojmí, děti, zástupci OSN, kameramani, novináři… Izraelská armáda nečiní podstatný rozdíl mezi teroristy a civilním obyvatelstvem. Bývalý francouzský premiér Dominique de Villepin v rozhovoru pro TV 5 Monde nedávno prohlásil, že „Izrael vede válku jak v minulém století, izraelská armáda by měla mířit na útočné složky Hamásu, bojovat s teroristy, nikoliv s běžnými Gazany…“ Postačí to?
Izraelská odveta daleko přesahuje jakoukoliv proporcionalitu. Počet palestinských obětí, z větší části žen a dětí, už přesahuje dvacetinásobek těch izraelských. To vyvolává zděšení v celém světě, tedy v Africe, Asii a Latinské Americe. Tomu odpovídají i reakce OSN, která v žádném konfliktu neutrpělo tak velké ztráty svých civilních pracovníků. Pak je zde stále izolovanější skupina států včele s USA, které rády mluví o lidských právech a demokracii a které dnes jen blekotají, že Izrael má právo na sebeobranu. Pokud jsou brány vážně, tak pouze pro svoji vojenskou a ekonomickou sílu, ale obojí jim rapidně ubývá. Přitom dobře vědí, že teroristy nemůžete zničit tanky a raketami, nýbrž pouze cílenými policejními akcemi. A samozřejmě je třeba odstranit to, co terorismus dlouhodobě živí. V tomto případě fakt, že Palestincům je upíráno právo na vlastní stát.
Do Izraele zajela i předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Adamová-Pekarová a předseda Senátu Miloš Vystrčil. Ani jeden z nich se nezmínil o humanitární katastrofě v Gaze. Vydal se tam i prezident Petr Pavel a o Palestincích se zmínil jen vlažně, zato pochválil izraelskou armádu, jak velkoryse pomáhá Gazanům… Zahraniční média však hlásí něco jiného, v Gaze je zničena infrastruktura, celé čtvrtě jsou v ruinách a každých deset minut umírá jedno dítě… Co výrokům našich představitelů říkáte?
Jednají přesně tak, jak bych čekal a především tak, jak očekávají ti, kteří je dosadili do těch funkcí.
Mnozí Izraelci mohutně proti vládě demonstrují. Netanjahu ale nemíní válku ukončit ani přistoupit na příměří. Nejde mu jen o jeho mocenský post? Ve vyhýbání se soudnímu řízení byl vždy obratný…
Netanjahu už přežil lecjakou krizi. Obratnost mu nelze upřít. Bylo by zajímavé, pokud bychom se někdy dostali k informacím vyjasňujícím jeho roli v té válce.
V poslední době se čím dál více hovoří o vzniku Palestinského státu, ale není to jen diskuse pro televizní debaty? Kdo by mohl za Palestinu taková jednání vést? Vždyť chybí příslušné autority. A Netanjahu a jeho vláda říká „NIKDY“… Viděl byste nějaké východisko z té slepé uličky?
Volba je mezi samostatným palestinským státem a režimem apartheidu v rámci velkého Izraele. Palestinské obyvatelstvo roste rychleji než izraelské; pokud budou mít stejná práva v jednom státě, Izraelce nakonec přehlasují. Palestinci na Západním břehu položili základy své státnosti; pokud je Izrael přestane podkopávat, může mít partnera. Ale pokud každého rýsujícího se partnera bude ničit, jako to dělal Arafatovi a Mahmúdu Abbásovi, nemůže se divit, že mu pak jako partneři na jednání zbývají už jen teroristé. Jediné východisko je jednání směřující k životaschopnému palestinskému státu. Pokus o silové řešení v podobě masového vystěhovávání Palestinců či jejich likvidace, o němž sní izraelští radikálové, by nutně vedl k zániku samotného Izraele. Nicméně totéž Izrael čeká, pokud se bude snažit udržet stávající uspořádání.
Ale zpět do Čech. Ústavní soud zamítl návrh opozice na zrušení zákona, který zkrátil mimořádnou valorizaci penzí. Jeden z důvodů byl, aby státu nevznikla velká ekonomická škoda!? Šlo – pokud se nemýlím – o zvýšení cca 30 Kč na den… Někdo, jehož jméno si nyní nevybavuji, k tomu vtipně poznamenal, že pokud jsou soudci Ústavního soudu skutečně nezávislí, pak hlavně na zákonech… Překvapil vás ústavní verdikt?
Verdikt mne moc nepřekvapil. Náš ústavní soud rozhoduje v sociálních otázkách poměrně koherentně asociálním způsobem (důchodová nerovnost, nájmy atd.). Proč by měl být nějakou výjimkou právě tento soud vycházející z ideového a zájmové prostředí Fialovy pětikoalice? Potěšilo mne, že původní soudce zpravodaj Svatoň měl zcela odlišný názor. Museli ho vystřídat, našli se ještě dva další, kteří nehlasovali s většinou. To stanovisko, jemuž ideologická spřízněnost čouhala z bot, nakonec sepsal osvědčený muž na špinavou práci lidskoprávník Šimíček. Trvale se zapsal, když před lety dal za pravdu ostravskému hoteliérovi, že smí po ruských hostech vyžadovat odsouzení ruského záboru Krymu. Když si čtete jeho zdůvodnění verdiktu o valorizaci, najdete tam skutečné perly. Například: „konsolidované veřejné finance jsou v zájmu především sociálně slabších a zranitelných osob: právě ty jsou totiž do značné míry závislé na pomoci ze státního rozpočtu“. Jinými slovy, krátíme důchodce, protože především oni musejí mít zájem na vyrovnaném rozpočtu. Že by se dalo krátit na amerických stíhačkách, ho asi nenapadlo.
Nemohu se nezmínit také o hrůzném činu na Filosofické fakultě UK z konce minulého roku. Dříve, když se člověku vše zhnusilo a rozhodl se dobrovolně opustit svět, učinil tak většinou sám. V posledních letech vidíme, že (sebe)vrah s sebou bere i zcela nevinné oběti. Vraždí. Zabíjí – a tedy existuje. Bude v médiích. Bude celebritou… Není to globalizace v té nejhorší podobě? Opatřit si vražednou zbraň je snadné i tady, zbrojařská lobby jsou mocná…
Pokud by neměl pušku, vraždil by nožem. Ve Francii, kde střelné zbraně nejsou příliš dostupné, se to docela rozmohlo. Byl bych rád, kdybychom se konečně dozvěděli, co toho vraha vedlo k jeho činu. Při podobných událostech ve světě je v této otázce většinou rychle jasno. Nechápu, proč nám dodnes tají, co bylo v jeho dopise na rozloučenou. Tohle zatajování je těžko pochopitelné. Nezbývá, než se dohadovat, že profilem neodpovídal ideologické poptávce vládnoucí oligarchie. Pokud by se jednalo o xenofoba či nacionalistu, okamžitě bychom to věděli a Rakušanova smečka už by rušila weby a možná i zatýkala nevinné aktivisty.
Nepodporuje kult ozbrojeného násilí i braní spravedlnost do vlastních rukou také mnoho filmů, televizních seriálů a počítačových her? A co ministr vnitra Vít Rakušan, který na svém ministerstvu vyvěsil Putina ve vaku na mrtvoly? Nebo fotografie ministryně Černochová s vražednou zbraní v ruce? Jaký z toho máte pocit?
Ačkoliv Rakušan a Černochové představují politicky něco naprosto děsivého, odpovědnost za toho střelce bych jim nedával a to ani nepřímo. Ale samozřejmě Rakušan nese politickou odpovědnost za podivnosti při policejním zásahu a za to utajování. Jinak bych nehledal příčiny ani v násilí v populární kultuře, přiznejme si, že čas od času jsme konfrontováni s temnými stránkami lidské přirozenosti, které se nějakým způsobem budou projevovat vždy.
Rakušan ani Černochová přímou odpovědnost nenesou, ale příliš horlivě jednají v duchu známé pravdy, že zájem publika lze vyvolávat jen neustálým stupňováním překvapivosti a ostrostí všelijakých apelů a podivností (sic). A nepřispívá právě toto k neblahé atmosféře ve společnosti? Nemluvě o Jurečkovi, který v době střelby na FF UK ani nepřerušil veselí na předvánočním večírku? Nikdy – ani z doslechu – jsem neslyšela, že by se takto choval představitel jiného evropského států. Není to až příliš vysoká míra cynismu u všech jmenovaných?
V tom, že se chovají nehorázně a nenesou žádnou odpovědnost, máte určitě pravdu. Ale je na občanech, zda si to všechno nechají líbit.
Neprohlubuje se atomizace společnosti a odosobněný způsob života?
O tom už psal Durkheim v druhé polovině 19. století, od té doby se to určitě nezlepšilo.
Osvícenství prosazovalo svobodu a rozum. Naplnit tyto požadavky měla demokracie. Mám však dojem, že žijeme v podivné době, svoboda, kterou jsme si tak přáli, jsou jen peníze, peníze a peníze… Kam se poděla osvícenská dialektika, naše přání a naděje?
Demokracie má ještě starší tradici, ala já demokracii s osvícenstvím nespojuji. Kombinace, o které se zmiňujete, je pro mne spíš počátek evropské technokracie. A technokracie je svým způsobem popření demokracie, protože technokratický rozum dokáže vždy najít dokonalé řešení ke každému společenskému problému, takže ani svobodu a demokracii nepotřebuje. Od samého počátku se však ukazuje, že ten rozum nedokáže nabídnout žádné dokonalé řešení, zato si ale vždy dokáže dobře spočítat, které řešení nejvíce vynese, a tím jsme u peněz, a toť také odpověď na vaši otázku.
A nežijme tedy v horší době, než jsme si s to si uvědomit?
Technologický pokrok nás často vede k iluzi, že s tím, jak se zlepšuje materiální pohodlí života, doprava, komunikace, tak se zlepšuje i morální stránka našich životů. Tedy nejen že jsme oproti našim předkům pokročili technicky a materiálně, nýbrž i morálně. A čas od času nám něco připomene, že tomu tak není, že jsme na tom morálně pořád stejně, ne-li hůře. Pak se naše iluze střetne s realitou.
Neplatí stále Kunderův výrok, že tragédie je tragédií jen do té míry, než si lidé zvyknou? Myslím, že i o tom je kniha Svrchovanost (Dauphin, 2022), na které jste se podílel autorsky i edičně.
To, že si lidé asi umí zvyknout téměř na všechno, je obdivuhodné i děsivé. Za určitých okolností to může znamenat nutnost předefinovat, co vlastně znamená být člověkem.
Možná je to otázka, kterou by si měl položit každý sám sobě…
A tím už, Petře, děkuji za rozhovor.
V pražské kavárně Nona, únor 2024
(Rozhovor vyšiel v českom týždenníku Literatura – Umění – Kultura č. 9/2024)
