Přiblížilo se osmdesáté výročí konce 2. světové války a Česko čeká obvyklá záplava legend o tom, kdo a kdy koho osvobodil. Tak třeba stověžatá Praha. Ta se prý osvobodila sama a jestli jí někdo pomohl, byli to vlasovci. V náznacích se tak veřejnoprávní poddaní dozvědí, že vlasovci byli civilizovaní Rusové, kteří pochopili nebezpečí řítící se z východu. Stranou zůstane otázka, proč se tedy Praha neosvobodila například v únoru? – ještě před pádem Berlína a sebevraždou Hitlera? To je ovšem nebezpečné, ba přímo podvratné tázání, protože odpověď by mohla ukázat kontext událostí – napřed někdo musel německé nacisty a jejich evropské spojence porazit, aby se mohla Praha takzvaně sama osvobodit. Nemluvě o tom, že tisíce vojáků wehrmachtu dislokovaných na území Protektorátu Čechy a Morava se nevzdávaly pražským povstalcům, ale Rudé armádě. Když nepadli v bojích, nebo neutekli k Američanům jako jejich velitel polní maršál Ferdinand Schörner.
Nová okupace
Slovní hříčky režimních propagandistů na téma osvobození nejsou jen částí neskrývané snahy minimalizovat zásluhy Rudé armády. Jde také o to co nejvíc zranit city těch, kdo jsou vděčni sovětským vojákům za to, že mohou žít. Součástí tohoto obrazoboreckého proudu byly donedávna i spory, kdy se má v Česku slavit konec války a zda slavit Den vítězství. Tyto diskuse už utichly. Všichni přece vědí, že bezpodmínečná kapitulace Německa byla podepsána v Berlíně před půlnocí 8. května středoevropského času, ovšem 9. května času moskevského – a jakmile se po sametové revoluci Československo politicky posunulo do západního pásma, stalo se samozřejmé, že platí čas před půlnocí.
Obecně akceptované datum kapitulace nacistického Německa ale neobsahuje odpověď na otázku, proč nemůže být státním svátkem výročí osvobození hlavního města Československa, ke kterému došlo 9. května. Jenže za tezí o tom, že se Praha osvobodila sama, se plíží tvrzení, že po onom samoosvobození následovala nová, teď již sovětská okupace. Z jedné nesvobody Češi upadli do nesvobody nové a možná ještě horší. Co na tom, že se Rudá armáda ještě v roce 1945 z Československa stáhla. Možná ale existuje kompromis, který by bylo možné nabídnout režimním umělcům, novinářům a historikům: místo teze „Rudá armáda osvobodila Československo“ by se mohlo říkat „Rudá armáda se svými spojenci zachránila existenci Čechů, Moravanů, Slezanů, ale vlastně i Slováků“. Zachránila je, spolu se svými tehdejšími spojenci, před takzvaným konečným řešením, o kterém mluvil Reinhard Heydrich po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora.
Hledání příčin
Důležitou součástí zvěstování nové „pravdy“ o 2. světové válce je představování jejího údajného počátku jako příčiny: válka prý začala díky spojenectví dvou totalitních režimů, konkrétně jako důsledek paktu Ribbentrop-Molotov z 23. srpna 1939. Tehdy byla mezi Sovětským svazem a Německem podepsána Smlouva o neútočení a spolu s ní tajný protokol týkající se mimo jiné rozdělení Polska. Přibližně týden poté, konkrétně 1. září 1939, přece přepadením Polska začala 2. světová válka. Jenže tato válka nezačala na základě několik dní staré dohody. Ve skutečnosti wehrmacht dostal od Hitlera příkaz připravit plán na invazi do Polska 11. dubna 1939, přičemž politické záměry se zrodily a přípravy začaly mnohem dřív.
Pakt Ribbentrop-Molotov nebyl projevem vzájemné lásky totalitních režimů, ale – tak jak už to v mezinárodní politice bývá – důsledkem řady různě motivovaných tlaků a protitlaků. Byl podepsán až poté, kdy sovětští vojáci zkřížili zbraně s vojáky zemí z Paktu proti Kominterně či Osy Berlín–Řím–Tokio. Během občanské války ve Španělsku v bojích proti sobě stáli mimo jiné sovětští vojenští specialisté a vojáci německé Legie Condor i italského Sboru vojenských dobrovolníků. Zmíněný pakt Ribbentrop-Molotov byl podepsán v době sovětsko-japonské války. A nelze zapomínat, že byl podepsán až poté, kdy se západní mocnosti odmítly dohodnout se Sovětským svazem o vzájemné pomoci proti nacistickému Německu. Nemluvě o tom, že zmíněnému paktu předcházel britský a francouzský podpis Mnichovské dohody, britské uznání italské anexe Etiopie, polské územní požadavky vůči Československu, francouzské a britské uznání frankistického režimu ve Španělsku, právě tak jako německá okupace českých zemí a odtržení Slovenska, útok maďarských vojsk na Slovensko a západní Ukrajinu – tedy řada akcí, které jistě v Moskvě vnímali jako přibližování se velké války k sovětským hranicím.
Boje v Asii
Z uvedených událostí lze zpětně označit za mimořádně významný zmíněný ozbrojený konflikt mezi Sovětským svazem a Japonskem – pakt Ribbentrop-Molotov byl jedním z řady opatření, pomocí kterých se Moskva snažila vyhnout bojům na dvou frontách. To se jí během 2. světové války podařilo díky vítězství Rudé armády v bitvách u jezera Chasan a řeky Chalchyn nad japonskou armádou. A také díky umné diplomacii. Sovětsko-japonský pakt o neutralitě byl podepsán 5. dubna 1941, necelé tři měsíce před útokem Německa na Sovětský svaz, a byl dodržován po celé období Velké vlastenecké války. Ovšem nejen díky tomu se podařilo zabránit, aby byl Sovětský svaz zatažen do bojů na dvou frontách.
Když byla v červnu 1945 zakládána Organizace spojených národů, byli jako první vyzváni k podpisu Charty OSN zástupci státu, který byl jako první v 2. světové válce napaden: reprezentanti Číny. Japonská armáda obsadila Mandžusko už v roce 1931 a v roce 1937 začal útok japonských vojsk na celé pobřeží i geopolitické jádro Číny. Právě čínští bojovníci proti japonským okupantům zásadním způsobem přispěli k tomu, že nebyla na Dálném východě otevřena druhá fronta. I když si historici, politici a veřejnost na Západě začali zvykat, že v září 1939 začala a v květnu 1945 skončila pouze evropská část 2. světové války, západocentrický výklad dějin stále trvá. Jenom v jeho rámci je možné, že si porážku militaristického Japonska přivlastnily Spojené státy. Ovšem zcela v rozporu s hollywoodskými mýty 75 % z padlých japonských vojáků během 2. světové války přišlo o život v Číně. Viděno z druhé strany, ve válce s Japonskem tehdy zahynulo 111,6 tisíc občanů USA a 22 milionů Číňanů. S ohledem na tyto údaje by se dalo říci, že 2. světová válka skončila až 9. září 1945, kdy byla v Nankingu podepsána bezpodmínečná kapitulace japonských vojsk v Číně.
Rozměry válek
Vlastně je to všechno ještě trochu jinak. Světové války byly dítětem i rodičem globalizace. Ta nezačala jen jako spojování původně oddělených kulturních center do jednoho obchodního a komunikačního celku. Prvopočátkem globalizace byla kolonizace. Pro tu nebylo charakteristické pouze to, že si evropské mocnosti podmanily domorodce z jiných světadílů, z periferie světového politického systému. Globalizaci doprovázely také války mezi nově se formujícími říšemi. Světové války byly především války evropských mocností mezi sebou, do kterých byly zataženy téměř všechny kontinenty planety. 2. světová válka byla světovou v tom smyslu, že boje probíhaly v Evropě, Asii, na severu Afriky a v přilehlých oceánech. Ne v Austrálii, ne v Americe – byť se vojáci z těchto kontentů bojů účastnili. O Antarktidě nemluvě. Válka, které se dnes říká 1. světová, měla obdobné zeměpisné charakteristiky.
Světové nebyly tyto dvě války ani tak z geografických důvodů, ale především proto, že se jich zúčastnily všechny tehdejší mocnosti globalizujícího se světa, státy z centra světového politického sytému. Jenže to platí i o tzv. sedmileté válce (1756 až 1763). Během ní se válčilo nejen v Evropě, ale i v Asii (především v dnešní Indii), Africe, ale i v Americe a na mořích. Po jejím skončení se sice hranice v Evropě nehnuly, ale v zámoří zvítězila Velká Británie, která následně ovládla i Světový oceán. Na tři kontenty se roztáhly i napoleonské války (1803 až 1815), do nichž byly také zapojeny všechny tehdejší mocnosti. Snad nejzávažnějším rozdílem mezi válkami dnes označovanými za světové a sedmiletou válkou či napoleonskými válkami je to, že po oněch dvou starších specifická váha Evropy ve světovém politickém a hospodářském systému rostla, zatímco po válkách konvenčně nazývaných „světové“ význam Evropy klesal. A stále klesá. Podle propočtů britského analytického serveru World Economics by měl v roce 2030 tvořit evropský hrubý domácí produkt podle parity kupní síly 15 % světového domácího produktu a severoamerický 13 % – zatímco ten asijský 58 %. To samozřejmě platí jen za předpokladu, že nezačne další velká válka.
***
Každý, kdo chce hodnotit události 2. světové války ať již z vojenského či morálního hlediska, by měl vždy respektovat tři zásady: (A) Německo a Japonsko 2. světovou válku začaly, prohrály ji a přijaly bezpodmínečnou kapitulaci. (B) žádná z vojenských i civilních obětí fašistů, japonských militaristů a jejich spojenců by neměla být zapomenuta; to ve východní a střední Evropě zahrnuje i vděčnost Rudoarmějcům, a to bez ohledu na aktuální politickou situaci. (C) žádný z potomků fašistů, japonských militaristů či jejich spojenců za zločiny svých předků nemůže. Konec 2. světové války nabídl možnost začít znova – a lépe. Přibližně 40 milionů zabitých ve 125 válkách a ozbrojených konfliktech v období eufemisticky nazvaném „studená válka“ [1] ze svých hrobů šeptá, že se to příliš nepovedlo.
A nerozumný homo sapiens dále pokračuje ve svém vnitrodruhovém zabíjení…
Reference:
[1] Viz McNAMARA, Robert S.: The Post-Cold War World: Implications for Military Expenditure in the Developing Countries. In: Proceedings of the World Bank Annual Conference on Development Economics. Washington: World Bank, 1992, s. 97. Viz též Appendix I., s. 108-113.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iných weboch.)
