První kolo pokusů o konkretizaci cesty k míru na Ukrajině mají ukrajinští, američtí a ruští vyjednávači za sebou. Podle informací, které o výsledcích jednání expertních skupin USA a Ruska přinesl Bílý dům, Spojené státy a Rusko se mimo jiné dohodly na „zajištění bezpečné plavby, eliminaci použití síly a zabránění použití obchodních plavidel pro vojenské účely v Černém moři“. Zároveň Spojené státy slíbily, že „pomohou obnovit přístup Ruska na světový trh pro vývoz zemědělských produktů a hnojiv, snížit náklady na námořní pojištění a zlepšit přístup k přístavům a platebním systémům pro takové transakce“.
Něco za něco
Snad každý, kdo při hledání informací o tragické válce na Ukrajině nespoléhá jen na veřejnoprávní sdělovací prostředky, ví, že něco podobného tady už bylo – a selhalo. Především to byla dohoda Iniciativa pro bezpečnou přepravu obilí a potravinářských výrobků z ukrajinských přístavů mezi Ruskem a Ukrajinou zprostředkovaná Tureckem. Souběžně bylo podepsané Memorandum o porozumění mezi OSN a Ruskou federací, ve kterém Moskva potvrdila, že nebude zasahovat do vývozu ukrajinského obilí, a OSN slíbila, že pomůže odstranit překážky pro vývoz ruských potravin a hnojiv k uvolnění ruského obchodu s obilím a hnojivy. Rusko opakovaně požadovalo připojení Ruské zemědělské banky ke SWIFTu, obnovení dodávek zemědělských strojů, odblokování aktiv ruských zemědělských společností, zrušení omezení na pojištění a zajištění ruských lodí a obnovení práce čpavkového potrubí z Toljatti do Oděsy – což se nestalo či se stalo jen částečně. Tato takzvaná obilná dohoda platila od července 2022 do července 2023. Pak ji Moskva vypověděla, protože Západ odmítal omezit sankce vůči Rusku.
I když se dnes přístup Washingtonu změnil, jeho evropští spojenci zůstali věrni představě sankcí jako trestu, který lze zmírnit jen po odchodu posledního ruského vojáka z Ukrajiny za hranici z roku 1991. Není jasné, jak chce Washington „přesvědčit“ své bouřící se spojence, aby přijali dohody o Černém moři, které USA zprostředkovaly. Washington se obrací na Evropu – myšleno většinu EU/NATO –, tedy státy, jež ještě neprošly bolestným kataklyzmatem sebepoznání, které přinesly do Spojených států loňské listopadové volby. Bojechtiví evropští představitelé strany války odmítají dnes převládající model ukončení bojů, jenž předpokládá tři hlavní kroky: příměří ® volby ukrajinského prezidenta ® mírová dohoda.
Mnozí politici z Bruselu, Paříže, Londýna i Berlína dávají najevo, že možnost ztráty tváře je pro ně mnohem horší než pokračování ve válečném zabíjení. Tím se ovšem stávají zbytečnými na diplomatických jednáních, kde se hledá kompromis. Zatím se dá pozice koalice ke všemu ochotných států charakterizovat jako přeskakování od ničeho k dočasným plánům, které v neděli odpoledne bylo možné charakterizovat jako (a) pokračování ve válce, (b) větší zbrojení, (c) další sankce, (d) pomoc Kyjevu vojáky z koalice ochotných, nikoliv však jejich rozmístěním na Ukrajině, ale na leteckých a námořních základnách kolem Ukrajiny a případná společná cvičení. Jaké budou názory koalice ochotných zítra, není jasné. Jednou z pravděpodobných variant vývoje je proto zintenzivnění bojů, které by mohly přispět k vyjasnění politických možností. Nebo se prosadí nátlak USA na málo chápavé spojence. Nic by se nemělo uspěchat, ovšem proslýchá se, že další kolo „technických rozhovorů“ o ukončení války na Ukrajině by se mohlo konat v polovině dubna.
Americká zrada
Od Kyjeva přes Prahu po Londýn se ozývají hlasy, že Washington zradil Ukrajinu a přijal „ruský narativ“, podlehl kremelské propagandě. To je ovšem pouze „strategická komunikace“ přívrženců strany války. V pozadí změny politiky USA jsou věcné argumenty, jež byly před několika dny shrnuty v Každoročním vyhodnocení hrozeb – oficiální analýze, kterou připravuje zpravodajská komunita USA. Uvedený dokument představuje zajímavou informaci nejen o situaci ve světě, ale i o hodnotové orientaci a znalostech významné části politické elity v USA. Nelze přece ignorovat, že zpravodajská komunita Spojených států se skládá z 18 institucí – a v tomto fiskálním roce činí souhrnný rozpočetcivilních a vojenských zpravodajských služeb USA 106,3 miliardy dolarů.
Podle Každoročního vyhodnocení hrozeb válka a zahraniční sankce sice přinesly Rusku problémy, jeho ekonomika ale zůstává čtvrtá největší na světě (HDP podle parity kupní síly). Zároveň „konflikt na Ukrajině vedl ke zlepšení některých ruských vojenských schopností“. Asi nejzávažnější závěr týkající se situace na bojišti říká, že „tato ničivá opotřebovávací válka povede k postupné, ale trvalé erozi pozice Kyjeva na bojišti, bez ohledu na jakékoli pokusy USA nebo spojenců uvalit na Moskvu nové a vyšší náklady“. Výsledkem není jen rostoucí důvěra Ruska ve svoji vojenskou převahu i v obrannou průmyslovou základnu, ale také zvýšené a dlouhotrvající politicko-vojenské napětí mezi Moskvou a Washingtonem, což je spojeno se „zvýšeným rizikem jaderné války“. To ve svém souhrnu „vytváří jak naléhavost, tak komplikace pro americké úsilí dovést válku k přijatelnému konci“.
Podle tohto dokumentu „bez ohledu na to jak a kdy válka na Ukrajině skončí, současné geopolitické, ekonomické, vojenské a domácí politické trendy Ruska zvyšují jeho odolnost a trvalou potenciální hrozbu pro moc, přítomnost a globální zájmy USA“. Ruské vzdušné a námořní síly si přes všechny ztráty zachovaly schopnost poskytovat Moskvě regionální a globální projekci síly, přičemž ruské jaderné a antikosmické síly jí umožňují strategické odstrašování. To v souhrnu znamená, že pokračování rusko-ukrajinské války představuje pro Spojené státy „strategická rizika nezamýšlené eskalace do rozsáhlé války, potenciálního použití jaderných zbraní, zvýšené nejistoty mezi spojenci NATO, zejména ve střední, východní a severní Evropě, a povzbuzení Číny a Severní Koreje“.
Chvála sankcím
Současný Washington se od svých partnerů z koalice ochotných liší v několika směrech. Předně je z dokumentu Každoroční hodnocení hrozeb zřejmé, že USA ani nezradily spojence, ani nepodlehly ruské propagandě – prostě upravily svoji představu o vlastním státním zájmu. Z analýz zpravodajských služeb USA vyplývá, že tlak na ukrajinské frontě nemůže vést k porážce Ruska, přičemž další eskalace může znamenat tragédii i pro samotné Spojené státy, tedy i pro celý Západ – což si válkychtivá koalice ochotných nedokáže připustit. Navíc je patrné, že pro politiky z koalice ochotných, jejichž vidění má úzký regionální rozměr, je válka na Ukrajině středobod světa a snad i dějin, zatímco pro USA je to dočasný dílčí aspekt globálních problémů. Politici z koalice ochotných nevnímají potřebu kompromisu. Naopak, kompromis pro ně znamená diktát Moskvy. Podvědomě cítí, že na konci řady kompromisů, které vedou k míru, je s největší pravděpodobností úprava ukrajinsko-ruské hranice. Což ovšem pro Washington i mnohé evropské přívržence strany míru představuje menší tragédii než možné trvání či přímo eskalace války.
Před Washingtonem teď stojí mimořádně obtížný úkol: přesvědčit partnery z NATO, že odvolání některých sankcí vůči Rusku je krok správným směrem, krok, který otevírá okno příležitosti dál jednat o míru. Jenže pokračování války, zbrojení a sankce jsou to jediné, co dnes mnozí státníci s EU/NATO vnímají jako politický nástroj. Odmítají vidět jak realitu na bojišti, tak i fakt, že pod tlakem sankcí se ruská ekonomika nezbortila. Podle Mezinárodního měnového fondu Evropská unie a Spojené státy nevykázaly za loňský rok tak velký růst hrubého domácího produktu jako Rusko. Sankce jsou hůl o dvou koncích. A dlužno říci, že sankcí nebylo proti Rusku použito málo.
Podle nejčastěji citovaných analýz, které zpracovává Castellum.AI – pozoruhodné analytické a poradenské centrum se sídlem v New Yorku –, bylo na Rusko uvaleno nejvíce sankcí ze všech států: 4,5krát více než na Írán. Od roku 2014 proti Rusku míří více než 24,3 tisíce sankcí, přičemž nejvíce z USA: téměř 7,4 tisíce. Pozoruhodná je iniciativa Francie (2,4 tisíce sankcí), která zaváděla sankce i mimo společné akce Evropské unie (2,5 tisíce sankcí). Zvláštní je vysoký počet sankcí ze Švýcarska (3,3 tisíce sankcí), což pravděpodobně přispělo k vyřazení Ženevy ze seznamu míst, kde by bylo možné zahájit americko-ruské rozhovory.
To, že dnešní Washington nevidí možnost porazit Rusko pomocí sankcí, neznamená, že nevidí v sankcích nástroj politického nátlaku. Ve dnech, kdy probíhala v Saúdské Arábii jednání mezi delegacemi z Kyjeva, Washingtonu a Moskvy, podepsal Donald Trump prezidentský dekret o uvalení cel ve výši 25 % na veškeré zboží ze zemí dovážejících venezuelskou ropu ať už přímo z Venezuely, nebo nepřímo prostřednictvím třetích stran. Ve vysvětlení tohoto dekretu Bílý dům uvedl, že „cla jsou mocným a osvědčeným zdrojem finanční síly pro ochranu národních zájmů“, přičemž se prý jedná o vyslání jasné zprávy, že přístup k ekonomice USA „je privilegiem, nikoli právem“.
Washington se pod Trumpovým vedením příliš nezměnil: pouze upravil styl, priority a volbu nástrojů. Udělal to s ohledem jak na měnící se globální prostředí, tak i na domácí situaci. To většina představitelů EU/NATO neumí, a vlastně ani nechápe. Obecně ovšem platí, že ve válce, v níž se vaše postavení zhoršuje, je dobré vyjednat co nejrychleji co nejlepší kompromis. Co je na tom tak složité, že to politici z koalice ke všemu ochotných nedokážou pochopit?
Jedna odpoveď
Teraz sa Donald trump vyfarbil. Ide uvalit tariff na rusku ropu, ak nebudu suhlasit z jeho podmienkami na mier na Ukrajine. Avsak neni schopny dotlacit spojencov v EU a NATO, aby aj oni prijali jeho mierove podmienky. Ale bez toho aby aj EU aj NATO suhlasili z jeho podmienkami predsa mier nie je mozny. Tolko filipa by mal mat v hlave aj Donald Trump. Alebo si mysli ze Rusko z nim uzavrie dohodu o miery na Ukrajine a Ukrajina EU a europske staty NATo budu nadalej utocit na Rusko?