Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica znovu připomněl, že násilí z politiky nevymizelo. Je vždy přítomné jako možnost a někdy se projeví jako hrůzný fakt. Je důležité na to nezapomínat nyní, kdy se pokračující štěpení západní společnosti propojuje s narůstajícím chaosem v mezinárodních vztazích. To vyvolává u lidí pocit nejistoty, na jehož prohlubování se podílejí jak politici, tak novináři, ale i rostoucí nevzdělanost. Politici ve svých kampaních přiostřují, protože neumějí uchopit věcná témata a nechají se vést mediálními agenturami. Novináři, které „manažeři lidských zdrojů“ vybírají do sdělovacích prostředků podle striktně vymezených ideových kritérií, se ženou za senzacemi. Epidemie nevzdělanosti zasáhla nejen politiky a novináře, ale i veřejnost.
Nevzdělanost je politický činitel, protože vědění je nejvýznamnější překážkou bujícímu vlivu slepých emocí. Emoce s nadšením přijímají démonizovanou personifikaci politických a ideových rozdílů, situaci dramatizují a odlidšťují jednotlivce i celé národy. Emoce pomáhají uzavírat mysl, znemožňují příjem informací, které by zpochybnily zaujatou pozici, případně tyto informace převyprávějí. Věrohodným se jeví jen ten, kdo kolem sebe pálí všechny mosty a bourá pomníky; znakem oddanosti se stala vulgárnost. Na šíření takovýchto emocí se zásadním způsobem podílejí sdělovací prostředky, přičemž nejen konspirační weby, ale i aktivistická veřejnoprávní média vytvářejí bubliny, v nichž se nekritičtí věřící navzájem nadšeně utvrzují ve svých omylech. V tomto všeobecném zmatku by se mohlo zdát, že není důvod pozastavovat se nad nezodpovědnými výroky ministryně obrany, ministra zahraničí nebo náčelníka generálního štábu z malého státu uprostřed Evropy – jsou to přece pouze málo významné produkty doby. Problém ale je, že tito vládní činitelé živí strach i beznaděj, vyvolávají hysterii a zásadním způsobem se podílejí na rostoucích obavách veřejnosti, že válka ve střední Evropě je na spadnutí.
NATO na Ukrajině
Možnost války ve střední Evropě je dnes především spojována se situací na ukrajinském válčišti. Válka by mohla vstoupit do Česka či na Slovensko v okamžiku, kdy státy Severoatlantické aliance pošlou vojáky do boje proti Rusku. Přítomnost vojáků Aliance na ukrajinském bojišti může ale mít při použití nejaderných zbraní pět základních podob, které mají odlišný vliv na střední Evropu. Předně jsou to poradci. Ti ze zemí NATO se v ukrajinské armádě a zpravodajských službách objevili hned po svržení prezidenta Viktora Janukovyče a po ruské intervenci se jejich počet rozhodně nezmenšil. Druhou podobu zapojení západních vojáků do bojů na Ukrajině přestavují jednotliví dobrovolníci a žoldnéři; i ti již na ukrajinském bojišti působí, ovšem nerekrutují se pouze z členských států NATO. Z ruského oficiálního zpravodajství je patrné, že tito bojovníci, jejich výcvik, shromaždiště i nasazení jsou druhou stranou pečlivě sledováni.
Třetí typ nasazení vojáků ze zemí NATO by mohly tvořit útvary soukromých vojenských společností, jako je americká Academi (dříve Blackwater). Ty sice nepatří do pravidelné armády, ale mohou převzít placenou zakázku od ministerstva obrany; v Afghánistánu zahynulo více kontraktorů z USA než vojáků pravidelné americké armády. Tento postup umožňuje vládě zbavit se odpovědnosti v případě nerespektování válečného práva ze strany žoldnéřů, ale také za ztráty těchto soukromých armád. Jen na okraj: Erik Prince, zakladatel americké společnosti Blackwater, je uváděn mezi možnými kandidáty na post ministra obrany USA v případné vládě Donalda Trumpa.
Čtvrtý stupeň eskalace zapojení konvenčních sil NATO na Ukrajině představuje přímé nasazení vojenských útvarů – pozemních, leteckých, námořních a podobně – jednotlivých států ze Severoatlantické aliance, ovšem nikoliv jako společná akce NATO. Jednalo by se, alespoň formálně, pouze o rozhodnutí vlád států, jako je Česko, Polsko, Velká Británie či Francie. Až jako poslední, tedy vrchol eskalace, si lze představit oficiální akci formálně vyhlášenou a na základě rozhodnutí NATO – tedy akce formálně řízené štábem Aliance. Tento stupeň nasazení vojáků NATO na ukrajinském bojišti by mohl vytvořit situaci, kterou ruská Vojenská doktrína z roku 2014 charakterizuje jako ohrožení životních zájmů – což zakládá důvod k použití jaderných zbraní jako první: „Ruská federace si vyhrazuje právo použít jaderné zbraně… v případě agrese proti Ruské federaci s použitím konvenčních zbraní, kdy je ohrožena samotná existence státu,“ praví se v čl. 27 tohoto dokumentu.
Nukleární zbraně: 1. model
Nasazení konvenčních sil NATO na Ukrajině vytvoří situaci, v níž by se mohla Moskva cítit do té míry ohrožena, že bude zvažovat nutnost použít jaderné zbraně. Proto se o nukleárních zbraních mluví jako o zbraních odstrašujících: nutí politiky a vojáky ke zdrženlivosti, k opatrnému rozhodování o eskalaci, a to i v rámci konvenčních sil. To samozřejmě nevylučuje, ale naopak vyžaduje hru na hodného a zlého policistu: pouze věrohodnost použití nukleárních zbraní vytváří v tomto světě nukleární iracionality rozumný důvod je nepoužít. Nezbývá než doufat, že politici a vojáci, kteří o použití jaderných zbraní rozhodují, mají více rozumu než (ne)zodpovědní čeští vládní činitelé.
Předzvěstí nukleární konfrontace by se mohlo stát odstoupení některé nukleární mocnosti od Smlouvy o zákazu pokusů jaderných zbraní. V případě, že převládnou emoce plus neznalost a jaderná válka vypukne, mohla by probíhat podle jednoho ze dvou hlavních scénářů. Tím prvním a nejčastěji diskutovaným je vize totální války s nasazením strategických zbraní hned na začátku konfliktu. Strategické jaderné zbraně mají schopnost jednorázovým úderem zničit politická, vojenská, ekonomická a kulturní centra protivníka. Zpravidla se uvádí, že nálože s touto funkcí mají sílu nejméně 100 kilotun TNT a dosahují až několika megatun TNT; jaderná bomba svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun TNT. Útok strategickými zbraněmi se může opírat o přesvědčení, že zvítězit může jenom ten, kdo zaútočí první; nebo může být rozkaz vydán proto, že někdo uvěřil ve vlastní převahu, například díky vybudování globálního protiraketového štítu. Někdy se trvání takovéto války odhaduje přibližně na třicet minut – což je čas, který mezikontinentální balistické rakety potřebují na přelet severního pólu z USA do Ruska či naopak.
Realizaci tohoto scénáře brání fakt, že dva státy – USA a Rusko – mají tak velký strategický potenciál, že získaly schopnost druhého, tedy odvetného úderu: i v případě nenadálého napadení protivníka plnou silou v jeho strategické triádě – mezikontinentální rakety, ponorky a bombardéry – zůstane vždy dostatek sil na úplnou devastaci útočníka. Podle Federace amerických vědců má Rusko rozmístěno 1710 a USA 1670 strategických jaderných náloží. Některé výpočty říkají, že stačí sto takovýchto náloží, které zasáhnou ekonomické uzly, aby život v dané zemi ztratil současnou civilizační úroveň. Použití všech náloží je někdy spojováno se zánikem lidstva, nukleární zimou, jaderným hladomorem a podobně.
Nukleární zbraně: 2. model
Eskalace, kdy by se k totální jaderné válce směřovalo postupně, představuje druhý model jaderné války. Základem takové vize je představa možnosti omezeného jaderného úderu s lokálním dosahem – tedy ne proti politickým a vojenským centrům protivníka, možná i manifestačně proti nějakému zástupnému cíli či na vojensky málo významném území. Takový začátek by mohl mít podobu použití taktických jaderných zbraní například na ukrajinském bojišti. Omezená jaderná války je křižovatkou, z níž vedou dvě cesty. Na začátku té první je poznatek, že hodnoty, kvůli kterým je válka vedena, jsou nízké ve srovnání s rizikem vzájemného vyhlazení. Pak by mohl následovat přechod na nižší úroveň konfrontace bez jaderných zbraní, případně jednání a kompromisní dohoda. Druhou cestu představuje další eskalace: zásahy stále cennějších objektů a teritorií, přičemž závěr takového stupňování představuje totální jaderná válka popisovaná v 1. modelu.
V představě omezené jaderné války hrají významnou roli taktické jaderné zbraně. Ty by měly být použity přímo na bojišti, tedy v oblasti působení vlastních či spojeneckých sil, nebo dokonce na území spojence. Uvádí se, že takové nálože mají sílu v rozmezí méně než jedna kilotuna až 50 kilotun TNT. Taktické jaderné zbraně mají ale složitou povahu. Jeden z důvodů, proč USA odstoupily od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu je fakt, že mohou poskytnout Pentagonu zvláštní výhodu: jejich rozmístění v západní Evropě umožňuje rychlý zásah geopolitického jádra Ruska, což jim dává charakter strategické zbraně; tuto vlastnost obdobné ruské rakety rozmístěné na území Ruska či v Bělorusku ve vztahu ke geopolitickému jádru USA nemají. Obdobně rozpornou funkci mají americké řízené termonukleární bomby skladované v Německu, Belgii, Nizozemsku, Itálii a Turecku. Ty mohou plnit taktické, ale i strategické úkoly, a to jak podle zvolené ničivé síly (bomby B61 se údajně vyrábějí s výbušnou kapacitou od 0,3 až po 400 kilotun TNT), tak i podle vybraného cíle. Proto Pentagonu tak záleží na budování infrastruktury pro letadla F-35 v Česku a na Slovensku.
Hledání rozumu
V této chvíli je nasazení vojáků NATO na Ukrajině na druhém stupni konvenčního eskalačního žebříčku – bezprostřední zatažení Česka či Slovenska do války nehrozí. Na tomto žebříčku však lze jednotlivé příčky přeskočit, stačí k tomu jen několik rozhodnutí státníků. Nadějné je, že po schodišti eskalace lze nejen stoupat, ale i sestupovat. To je důležité, neboť velkým problémem se stává, že pokles úrovně západních politických elit doprovází nástup umělé inteligence na bojiště. Vývoj postupuje v přímém protikladu vůči třem zákonům robotiky Isaaca Asimova, podle kterých prvním principem je, že „robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo“.
Lze pokládat za velké štěstí, že v otázkách války na Ukrajině není příliš významné, co říkají členové české vlády či náčelník generálního štábu Armády ČR. Zásadní je postoj Washingtonu. Zdá se, že instinktivní pragmatismus, kdy pravdivé je to, co je aktuálně užitečné, žene politiku USA do všech míst, kde je – byť třeba jen zdánlivá – možnost zisku. Slabost či přímo mocenské vakuum kdekoliv ve světě mají pro Washington nepřekonatelnou přitažlivou sílu. Výsledkem je dvojí vyčerpání. Především je to obrovské zadlužení Spojených států, protože náklady na snahu obnovit hegemonii jsou vyšší než zisk z hegemonie. Vyčerpání je patrné i v rovině rozhodování, přetížení ústící v neadekvátní reakce na konkrétní situaci. To se projevuje například jako ztráta vize původně stanovených priorit. Dílčím projevem této skutečnosti je, že Washington sice několik dekád vyhlašuje za svého hlavního konkurenta Čínu, ale uvízl ve dvacetileté válce v Afghánistánu a sotva z ní utekl, vyčerpává se na Ukrajině a v západní Asii.
V tomto zmatku je nutné neustále opakovat, že válka na Ukrajině musí co nejrychleji skončit. Je zbytečné fňukat nad tím, že hrozí ztráta hranice z roku 1991. Situace je taková, že Kyjev si dnes vybírá jen mezi špatnými rozhodnutími – a tím nejhorším je pokračovat ve vzájemném zabíjení. Stal-li se nějaký ukrajinský politik překážkou na cestě k dohodě o míru, měl by prostě odejít. Toto není hra o zachování prestiže, tohle je válka, která může eskalovat. Válka, v níž umírají lidé.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iných weboch.)
