Blíží se 22. duben – významný sekulární svátek – Den Země. V kontextu globálních ekologických výzev na svém významu tento den každoročně nabývá. Jeho vznik je spojen s lokální ekologickou katastrofou v podobě úniku ropy u pobřeží Santa Barbary v Kalifornii (1969) a následným ekologickým a ekonomickým kolapsem oblasti. Poprvé byl Den Země vyhlášen v roce 1970 a jeho cílem bylo podporovat aktivity související s ochranou životního prostředí. V roce 1990 překročil Den Země území Spojených států a byl akceptován mezinárodně.
Původní poselství, spočívající ve zvýšení ekologického povědomí, dnes vystupuje do popředí mnohem naléhavěji a palčivěji. Tváří v tvář bezprecedentní ekologické krizi si začínáme uvědomovat, že „zdravá“ Země je předpokladem stávající i budoucí existence člověka a celého biotického společenství.
Již několik dekád bezpečně víme, že svojí činností Zemi natolik devastujeme, že tím ohrožujeme sami sebe. Klimatická změna vyvolaná lidmi může mít fatální důsledky. V ekologických otázkách už dávno nejde o „věc názoru“ ale o neúprosná fakta, podložená rozsáhlým vědeckým výzkumem, před nimiž nelze zavírat oči.
Na plytké sebeobviňování nebo sebelitování však nemáme čas. Dospěli jsme do stádia, kdy musíme začít jednat ve prospěch Země a života.
Dosavadní dílčí snahy o řešení ekologických problémů připomínají spíše symptomatickou léčbu nemocných, která sice dočasně zmírní příznaky nemoci, ale nemoc jako takovou neléčí, nesoustředí se na odstranění její příčiny, protože ji nezná.
Chceme-li zabránit dalšímu ničení ekosystémů a podmínek života na Zemi, potřebujeme teoretický nástroj, který jasně pojmenuje příčinu dnešní ekologické krize a nabídne postupy k jejímu překonání. Uvedená kritéria splňuje filosofická koncepce evoluční ontologie[1] autora Josefa Šmajse, která se již několik desetiletí rozvíjí v Brně.
Evoluční ontologie odmítá iluzorní antropocentrickou představu nadřazenosti člověka nad přírodou. Člověk není mírou všech věcí, je bytostně sourodý s přírodou a existenčně na ní závisí. Jeho specifikum spočívá v tom, že se mu jako jedinému biologickému druhu podařilo zapálit na Zemi druhý evoluční proces – kulturu – vše, co vytvořili a vytvářejí lidé, technosféru. Zatímco starší a svébytnější evoluce přírody je orientovaná na podporu života, umělá kulturní evoluce je nastavená na využívání zdrojů vytvořených přírodou. Příčinou ekologické krize je tedy opozice kultury a přírody. Kultura se vyvíjí a expanduje na úkor přírody, rozbíjí přirozené struktury, rozvrací dynamickou rovnováhu přirozených ekosystémů. Souhrnně řečeno, nevratně poškozuje hostitelské prostředí Země. Člověk se tak prostřednictvím svého díla poprvé v historii stává faktorem své potenciální zkázy.
V této souvislosti by proto Den Země měl být dnem s jasným edukativním a osvětovým rozměrem. Pokud chceme zachovat podmínky života na naší jedinečné planetě, musíme se společně pokusit transformovat kulturu vůči přírodě agresivní na kulturu přírodu respektující. K chybnému nastavení kultury nedošlo ze strany člověka záměrně. Dlouho jsme byli přesvědčeni o tom, že kultura je pokračováním a dokonce zlepšováním – humanizací – přírody. Teprve dnes se ukazuje, jak mylné toto přesvědčení bylo a jak zničující důsledky může mít jeho další obhajoba.
Uznejme férově primát Země a přestaňme se považovat za vrchol evoluce. Ne, nebude to náš ústup ze slávy, náš pád, bude to naše vítězství.
[1] 22. 4. 2025 v 15:35 odvysílá Česká televize na ČT2 dokumentární snímek Válka se Zemí, který, jako první filmové zpracování filosofické koncepce evoluční ontologie, nabízí divákům komplexní pohled na konflikt kultury a přírody – podstatu ekologické krize.
