O tom, jak se dělají barevné revoluce, existuje mnoho reportáží, analýz, studií a také manuálů. S barevnými revolucemi, s jejich étosem, nadějemi, ale i s jejich důsledky, s deziluzí, mají osobní zkušenost miliony lidí v mnoha zemích na různých kontinentech. Starým skeptikům je předem jasné, že vzpoura proti totalitě ve jménu svobody a demokracie dovede rozdělenou a rozhádanou společnost nakonec zpátky k totalitě, která se bude hájit potřebou bránit svobodu a demokracii. Jsou to ale mladí nadšenci, kteří si importovanou revoltu osvojí v naději, že z barevné nenávisti vyklíčí lepší svět. A jelikož mladým patří budoucnost, není zdá se před barevnými revolucemi úniku.
V barevných revolucích ve skutečnosti nejde o vznešené ideály. Jejich pravým smyslem je destabilizace společnosti, státní převrat a ovládnutí země kolonizátory v demokratickém převleku. Dnes jsou těmito kolonizátory globální hedgeové fondy, jako například BlackRock anebo Vanguard. A jejich trik se svobodou a demokracií funguje. Úkolem nevládních protivládních organizací není zapojit se do debaty o rozumném, pragmatickém směřování země. Pragmatické je totiž dobře vycházet se sousedy a nevyhledávat konflikty. Takovéto uvažování je ovšem z pohledu zahraničím sponzorovaných bojovníků za svobodu a demokracii přízemní. Svoboda a demokracie v jejich pojetí nefunguje bez nepřítele.
Barevná nenávist, která rozkládá společnost, nevzniká sama od sebe. Musí se kultivovat, živit, podporovat a množit v různých nadacích, ganzích, think tancích. Do barevné nenávisti se v rámci dlouhodobých byznysplánů investují miliony dolarů s vidinou tučného zisku. Než ale dozraje ovoce v podobě státního převratu, občanské války anebo ekonomického kolapsu, jde o běh na dlouhé trati. A jako u každé investice, vidíme i v případě sponzorů barevné svobody, demokracie či „právního státu“, že svou investici chrání, a když je třeba i drsným, nevybíravým způsobem.
Octnout se na mušce globálního predátora, který naslibuje modré z nebe, aby pak oběť nemilosrdně oškubal, je delikátní situace. Z odstupu a ze zkušenosti zemí, které si tím prošly, je pohled na nepoučitelnost těch dalších bolestný a smutný. Těm, co jsou na řadě (aktuálně Gruzínci) a ještě netuší, že je čeká pád do závislosti a chudoby, můžeme držet palce, aby se nenechali zmanipulovat. Dynamika barevné nenávisti je ale neúprosná. Za hezkými hesly se skrývá starý známý ďábel, který všechno slíbí a všechno vezme. Ne proto, že to potřebuje, ale proto, že může. Že mu to dovolíme.
Není svobody ani demokracie tam, kde se tyto hodnoty paktují s nenávistí. Co s lidmi, kteří sami sebe prohlašují za demokraty a z toho titulu si nárokují právo pohrdat lidmi s jiným názorem? Co s aktivisty, vytrénovanými v demokratické nenávisti? Je úkolem politiků bránit občany před těmito zahraničními agenty byznysové demokracie. Jsou to ale naši spoluobčané. Nenávist je nemoc, a nemocným se má pomáhat. Jednoho dne z té demokratické nenávisti vyrostou. Jenom si potřebují rozbít hubu osobně. Poučení z omylů druhých bohužel nefunguje.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 18. 5. 2024)
Úvodné foto: Archív I. H.
2 Responses
„Jednoho dne z té demokratické nenávisti vyrostou. Jenom si potřebují rozbít hubu osobně.“
Pozor, aby tie huby nerozbili oni nám. A recept proti farebným revolúciám a revolucionárom?
Netreba nič objavovať, ale ísť po radu do Číny alebo Ruska. Inak prehráme všetci.
Rozšírme ešte ten obraz: Pred peniazmi a globalizačným veľko-kapitálom niet úniku. Alebo áno ? Demokracia je veľmi pekná a príťažlivá vec pre občanov, ale v reálnej praxi slúži primárne a najviac efektívne v prospech bohatej oligarchie. Či čerstvej (novodobej) domácej oligarchie alebo nadnárodnej oligarchie sformovanej do global plutokracie.
K mládeži patrí pozitívny optimizmus ale aj naivita z neznalosti. Mládeži stačí zopár lákavých hesiel (na prvý pohľad rozumne znejúcich) a už má pocit, že všetkému rozumie a je vystrojená do ideologického a politického boja za „lepší svet“. Ale taká je asi každá mladá generácia. Pozitívny idealizmus je (vždy) príťažlivý. O to viac záleží na prejavoch a nejakej elementárnej komunikačnej aktivite strednej a staršej generácie, aby udržali „rovnováhu“ v občianskej spoločnosti. Najhoršia vec je pasivita a zdanlivosť, že „o nič nejde“.
Je prirodzené a evolučne zákonité, že politická scéna malých krajín asociovaných do Európskej únie je štrukturovaná a rozdelená do dvoch základných formácií: (1.) národne a vlastenecky orientovaných a (2.) nadnárodne orientovaných. Toto rozdelenie je zásadné a za roky vývoja (už) vyeskalovalo do mantinelistických pozícií a vzájomnej (až antagonistickej) vzdialenosti oboch týchto táborov.
Žijeme dobu, kedy umenie udržania spoločnosti na „zlatej strednej ceste“ je zvlášť náročné a zložité (i keď sa chce). Múdrejšie hlavy sa o to snažia. Ale (ani) takéto snaženie ešte negarantuje úspech. Ono stačí ak jedna strana pestuje ortodoxálny radikalizmus a tlačí druhú stranu do pre ňu neprirodzených polôh, situácií a súvsťažností, a nastupuje obranná reakcia voči takýmto útočným tlakom. Vzniká zacyklený konfrontačný kruh.
Na Slovensku už vznikol a pestuje sa konfrontačný ring. Začalo sa to tým, že sa novej vláde neposkytol komfort tolerantného prímeria „100 dní“. Ale zas je tiež pravda, že nová vlády si vykoledovala búrlivé reakcie opozície pre okamžité, temperamentné a radikálne zmeny v oblasti trestného práva a inštitúcií, ktoré trestné právo vykonávajú. To väčšina mládeže „nepochopí“, resp. pochopí to po svojom. Koho presvedčí, že znižujeme efektivitu fungovania trestného právneho systému, keď verejná mienka už roky reflektuje, že na Slovensku sa roky žije inak ako káže zákon (?!?). Ba pod (dlhodobým) vplyvom politiky sa k tomu prispôsobili aj sudcovia, prokurátori a vyšetrovatelia polície. Občania si už medzi sebou voľne hovoria, že na nikoho v štátnom aparáte, na prokuratúre, na polícii, na súdoch, nie je spoľah, že dbajú a fungujú podľa zákona. No a takýto faktický úpadkový stav vecí verejných sa nedá len tak „okecať“.
S úpadkom vecí verejných treba niečo robiť – ale presne opačným smerom, než sa vybrala súčasná reforma trestného práva. „Padni komu padni“, sa tradične hovorí v Čechách a prevzal to a viackrát zmienil v minulosti aj v súčasnosti novo zvolený prezident Peter Pellegriny. Ale na očistu verejného priestoru treba (aj) niečo obetovať. Previnilci vedia, o čo sa hrá, ale túto situáciu (len) chytristika slov (chytrácke rečnenie) nevyrieši, ale ešte viac „zavarí“. No a to sa deje v priamom prenose.