Když se řekne sport, mělo by nám přijít na mysl „v zdravém těle zdravý duch“. Jenomže sport má daleko širší potenciál než pouhé sportování pro zdraví. Především je jednou z nejvyhledávanějších forem masové zábavy.
Na sledování sportu stojí mediální byznys, kdy vysoká sledovanost generuje vysoké zisky z reklamy. Sportovní celebrity prodávají nejen fotbalové míče, tenisové rakety a sportovní oblečení. Sportovní show sponzoruje kdokoli, kdo vyhodnotí konkrétní sportovní publikum jako svou cílovou skupinu, potenciální zákazníky.
Sport je fenoménem, který umí tmelit společnost. Lidé různého věku, různé politické orientace, příslušníci různých sociálních skupin běžně společně slaví vítězství národního sportovního týmu, společně jsou pyšní na úspěch svého atleta, když vyhraje v mezinárodní konkurenci. Právě na identifikaci s národními sportovními modlami se redukuje vlastenectví v dobách míru a v éře otevřeného globalizovaného světa. Výhra v hokeji bývá vzácnou příležitostí zamávat si praporem.
Odvrácenou stranou stejné mince je schopnost sportu lidi rozdělovat, probouzet v nich rivalitu, která umí přerůst ve fanatické nepřátelství. Agresivní fankluby sdružující lidi se sklonem k násilí najdeme všude, kde se chodí na fotbal. Fotbaloví chuligáni se nejčastěji servou mezi sebou na stadionech, anebo někde v soukromí. Ochotně se ale také připletou k demonstracím, kde je příležitost vymlátit výlohy, zapalovat auta a napadat policisty. A nějaký pravý sektor přijde vhod, když je třeba provést státní převrat.
Sport má i silný potenciál politický. Umí na sebe vzít podobu vlastenectví i nacionalismu. Státy upřednostňují podporu profesionálního sportu před podporou sportování občanů. Důvodem je prestiž, kterou státu přinášejí rekordy, medaile a tituly jeho reprezentantů. Těžko lze oddělit sport od politiky, jestliže nesportovní úspěchy prezentují jako reklama na politický režim.
Politizace sportu je nejzřetelnější tam, kde si politici berou sportovce jako rukojmí v mezinárodních konfliktech. Ať už jde o to, komu povolit anebo nepovolit zorganizování mezinárodní sportovní akce, anebo komu na takové akci povolit či zakázat účast, automaticky se předpokládá, že sportovec je vyslancem konkrétního státu či režimu a jeho případný úspěch by znamenal politické body pro nepřítele.
Tak tomu je u sporu o olympijské hry, u kterých se běžně řeší, zda sportovce některé země preventivně vyloučit, anebo kvůli jejich účasti hry bojkotovat. Protože jednotný politický metr, za co vylučovat, neexistuje a vylučuje se na základě pofiderního práva silnějšího, stává se diskriminace sportovců testem síly.
Nyní Západ testuje, zda svede prosadit vyloučení Rusů a Bělorusů z olympiády v Paříži. Je to riskantní test. Jestliže Západ neuspěje, nepůjde o vítězství sportu nad politikou, ale o vítězství Ruska, proti kterému se Západu nepodařilo utvořit většinovou koalici. Případný západní bojkot pak bude znamenat, že více medailí zbude na sportovce, jejichž vlády dají sportu přednost před politikou. Ke kompletnímu západnímu bojkotu ale určitě nedojde. Je totiž nepředstavitelné, že by se ze solidarity s Ukrajinou odhlásili z Paříže Francouzi.
Úvodné foto: Archív I. H.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 8. apríla pod titulkom „Ivan Hoffman: Politizace sportu. Sportovci jako rukojmí v mezinárodních konfliktech“)
