Nemá smysl očekávat, že poli, tici najdou recept na krize, které způsobují, varuje ve svém příspěvku 8. 10. 2022 na ParlmentníListy,cz Ivan Hoffman. Tím spíše ne dnes, kdy se do vysokých ústavních funkcí dostali lidé, kterých si neváží nejen občané, ale ani jejich kolegové.
Pan primář Jiří Koskuba se zde nedávno nechal slyšet, že „v současné době máme politiky páté, šesté výkonnostní třídy… kteří se jinde neuživí a na jiné zaměstnání nemají… drtivá většina z nich nemá žádné životní zkušenosti.“ Koskuba připomíná, že „v devadesátých letech, přes všechna negativa, se snažily vést tuto společnost osobnosti a teď tu máme jenom osoby, ba dokonce občas jenom bytosti.“
Politici se obecně netěší velkému respektu občanů, ale zajímavé je, že si politiků neváží ani bývalí politici (Jiří Koskuba byl v letech 2010 až 2017 poslancem za sociální demokracii), kteří znají politické prostředí důvěrně, z osobní zkušenosti. Přestože se volební systém v posledních desetiletích příliš nemnění, určitě ne dramaticky, mandát ve volbách získávají lidé stále nekompetentnější, kteří jsou současně stále arogantnější. Je tomu tak proto, že si volič vybírá z horší nabídky? Anebo si ze stejné nabídky vybírá jiný, méně kompetentní volič?
Jisté je, že politika je nelicencovaná živnost, takže rozhodování o naší prosperitě, bezpečnosti, o zákonech, kterými se musíme řídit, anebo o zahraničněpolitické orientaci svěřujeme lidem, kteří k tomu nemusí mít žádnou kvalifikaci, odbornost a dokonce ani morální či mravní předpoklady. Protože je politické prostředí toxické, odrazuje lidi, kteří by v politice byli pro společnost prospěšní, tedy lidi, kteří by chápali politiku jako službu veřejnosti, a ne jako seberealizaci, respektive příležitost, jak zbohatnout.
Politici žijí v ideologických bublinách. Reálný svět, ve kterém občan řeší praktické, přízemní problémy, se politikům objeví na radaru až ve chvíli, kdy se ve společnosti naakumulují problémy, ohrožující systém. Ani tehdy ale politik necítí potřebu řešit konkrétní problémy (v ekonomice, zdravotnictví, školství…), ale řeší ochranu systému před „nesystémovou“ opozicí, tedy před lidmi, kteří se dožadují změn, na které politici rezignovali ve svých ideologických bublinách.
Nemá smysl očekávat, že politici najdou recept na krize, které způsobují, anebo že vyřeší problémy zaviněné jejich nečinností. V demokracii bývá politik chráněn imunitou, takže za svou činnost, respektive nečinnost nenese trestní odpovědnost. Je komplikované neschopného politika vyměnit a výměna není zárukou, že náhradník bude kompetentnější. Jestliže ale od politiků nemůžeme očekávat řešení problémů, znamená to, že našim vážným problémem jsou politici.
Bloger Laďa Větvička po ostravsku a politicky nekorektně, čili po pravdě, říká: „Je zvlaštni, že lidi furt drži hubu a krok. Asi fakt musime padnout na držku, abyzme pochopili, v jakem zme pruseru a vyhazali ty kurvy z oken.“ Je to zoufalá reakce na vládu, které nešéfuje nějaký politický diletant, ale bývalý rektor univerzity, politolog s hromadou titulů před a za jménem. Politolog věřící poučkám, které nefungují, obklopený lidmi, kteří se v hrůze z toho, co se děje, bojí cokoli rozhodnout. Je jasné, že to nemůže dobře dopadnout.
