Je to dva týdny, co jsem na sociální síti napsal, že všechny země, co se v minulosti vyznačovaly tím, že namísto zahraničně politické strategie, kterou po většinu novodobých dějin volí naše země (tj. být ne spojencem, ale otrokem velmoci, po jejímž bloku se právě nacházíme) praktikovaly finlandizaci (tj. mít ve prospěch vlastní nezávislosti nadstandardní vztahy s více velmocemi), se jí v dnešní vládě hesla Kdo nejde s námi, jde proti nám (o jejíž dnešní nesmiřitelné aplikaci si jeho autoři, komunisté, mohli nechat jen zdát i za bývalého dvojpólového světa, mezi jehož póly klidně vegetovaly neutrální země jako třeba Jugoslávie) budou muset vzdát.
První bylo Bělorusko, které jen co před pár lety zkusilo posílit vztahy s EU, vzalo zase zpátečku, protože prezident Lukašenko cestou na západ prožil otřes trůnu, na kterém jej udržel jen Vladimir Putin, a díky eurosankcím padla i jeho dlouholetá strategie „vojensky s Ruskem, obchodně s EU“.
Pak následovala sama země, v níž se zrodil název finlandizační taktiky, Finsko. Ta na tom byla zcela opačně: vojensky se západem, obchodně s Ruskem. Finsko, odstrašené ruským vpádem na Ukrajinu (jež sama strategii dvou stran opustila po Majdanu v roce 2014), nejenže zavedlo sankce, ale po letech typické neutrality, kterou země udržovala od konce druhé světové války i se SSSR, vstoupilo do NATO.
Další zemí, která, zdá se, hodlá následovat tento osud, je Arménie, jíž donedávna poskytovala tradiční dějinnou záštitu před tureckým nebezpečím (které vyvrcholilo za první světové války, kdy Turci a jejich muslimští spojenci vyhladili křesťanské Armény na 95 procentech jejich území a zůstal jen onen zbytek, žijící na území carského Ruska) ruská armáda, která nyní nechala Armény na holičkách ve věci jejich karabašské menšiny, žijící v područí sousedního Ázerbájdžánu. Ta se v těchto dnech pod bombami tureckých letadel v majetku ázerbájdžánské armády musela po 2400 letech definitivně vystěhovat do vlastní Arménie. Stát, který byl po rozpadu Sovětského svazu (jenž se o Armény staral jak po bezpečnostní, tak hospodářské stránce) vojensky zaštiťován Ruskem, zatímco živen byl zahraničními Armény (kteří z celkového počtu Arménů tvoří dvě třetiny) zejména z Francie a USA, je teď tedy na stejném rozcestí. Neví, co od Ruska může čekat v době, kdy Ázerbájdžán Rusku umožnil vybudovat hlavní komunikační tepnu, skrze níž do Ruska z Turecka, Indie a Íránu po zavedení eurosankcí proudí vše, co je Rusku zapotřebí, zatímco Arménie otevřela své dveře pro uprchlíky před Putinovým režimem a její armáda měla s U.S. Army nedávno společné cvičení. Karabach, který Arménii de iure nepatřil, padl, nyní přichází na řadu jih samotné Arménie při hranici s Íránem: tak zvaný Zangezurský koridor, který Ázerbájdžán pozemně spojuje s jeho exteritorální oblastí: Nachičevanskou autonomní republikou…
Když jsem před 14 dny na Facebooku dokončil tento výklad, zeptal jsem se řečnicky, jak to asi dopadne s poslední zemí, která byla tradičním virtuózem finlandizační taktiky, s Izraelem. Jak se dnes ukazuje, byla to otázka na místě…
Izraelizace
Laskavý čtenář se možná zeptá, co mají dnešní koncentrované palestinské útoky na Izrael, které tu přece byly po celou dobu jeho existence, společného se zahnáním donedávna nezávislých a pro vlastní zájem efektivně „lavírujících“ zemí do nových pozic. Finska výhradně na americký západ, Běloruska na východ do Ruska a Arménie do pozice „Ke komu se máme přichýlit, když jedni ani druzí nám nepomáhají?“ (Do níž se už nedávno dostali i hlavní bojovníci proti Islámskému státu, Kurdové, když od nich tradiční podporovatel, Rusko, dal ve jménu spolupráce s Tureckem ruce pryč, zatímco NATO i slovy svého tehdejšího muže Petra Pavla neřeklo ani slovo proti tureckému vyhlazení syrského Kurdistánu v roce 2018).
Možná nic. Možná je to opravdu jen náhoda, že státu s bezpečnostní službou, jako je Mosad, kterému tradičně neuteče myš ani co do událostí na druhé straně zeměkoule, ušla palestinská akce takového rozsahu, že se vlastně rovná soustředěnému vyhlášení války. Těžko tomu ale uvěří člověk jako já, který si myslí, že existuje-li nějaká učebnice politologie, jsou to především všechny tři díky filmu Kmotr. V nich totiž nejčastějším obratem je: „Kdo (k tomu) dal zmocnění?“
Ano, od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co se odehrává v dnešním Izraeli, zní mi v hlavě věty dvou životem protřelých mužů. Jednak Vita Corleoneho, který v taxíku říká: „Na takovou věc by ani Tataglia neměl, za tím musí stát nejmíň Barzini.“ A pak slova diplomata-osnovatele první poválečné schůzky SSSR-USA na nejvyšší úrovni v Glassboro 1967, JUDr. Miroslava Polreicha, který mi v roce 2018 ve svém strašnickém bytě řekl: „Izrael končí, USA na něm ztrácejí zájem…“ Já k tomu dodávám: A nic na tom nezmění silácké výroky o podpoře Izraele z dnešního U. S. State Departementu.
Je pravda, že Izrael došel v taktice, o které tu píšu, do té míry nejdál, že je vlastně s podivem, že získala jméno finlandizace, a ne izraelizace. Na jeho zřízení se rovným dílem podílela velmoc, která měla po porážce osmanského Turecka v první světové válce správu jeho dnešního území, Británie, která Balfourovou deklarací z roku 1917 dala zelenou myšlence „židovského národního domova“. USA, které po druhé světové válce převzalo hlavní „sponzoring“ aliji (návratu Židů do Izraele po dvou tisících let), ale taky Sovětský svaz, který si od levicového kolektivního charakteru sionistického hnutí sliboval, že se Izrael stane baštou komunistického hnutí na Blízkém východě.
Sovětský svaz nejenže nezasáhl proti tomu, aby Židé z lágrů ve východní Evropě včetně těch sovětských pro nepřátele režimu utíkali do Izraele (koordinátorem tohoto „proudu“ se stal poradce Jana Masaryka, komunista Zdeněk Toman, který ovšem v roce 1948 musel stejným kanálem utéct sám, viz film Tomana Ondřeje Trojana z roku 2018), ale až do roku 1951 (kdy Izrael přijal americkou hospodářskou pomoc) sovětské satelity (v čele s Československem) Izrael zásobovaly zbraněmi. Teprve když se ukázalo, že Izraelská lidově-demokratická republika nikdy nevznikne, stal se Stalin otevřeným antisemitou a nařídil procesy s židovskými členy strany, jako byl u nás ten se Slánským. Většina Izraelců má nicméně dodnes carsko-ruské či sovětské kořeny, jedna třetina jeho obyvatel se rusky domluví, a někteří politici, jako například Avigdor Lieberman (exministr dopravy, zahraničí a obrany a předseda parlamentní strany „Izrael – náš domov“), se úzkými vztahy s Ruskem vůbec netají. Sdílené rusko-izraelské základny pro válku v Sýrii jsou toho hmatatelnými důkazy.
Tomu, kdo klade přímou otázku, jestli si myslím, že to, co se dnes děje v Izraeli, je podobný přímý trest za izraelské finlandizační lavírování, jaký Izraeli a jeho národu tehdy uštědřil Stalin, zase z druhé strany, nicméně odpovím, že to asi bude složitější. Zatímco za bývalého izraelského premiéra Naftaliho Bennetta, který se jako první nabídl jako zprostředkovatel míru na Ukrajině (což, jak sám později prozradil, bylo něco, co dnešní administrativě USA ani Velké Británie velmi nekonvenovalo), čímž si (také) vysloužil pád své vlády – tím, za jehož vlády k dnešnímu soustřednému útoku (který je oběma stranami nazýván válkou) dochází, je totiž Benjamin Netanjahu, který k Rusku nikdy žádný takový vstřícný krok neudělal – zároveň se k němu ale také nechoval nepřátelsky.
Zato jeden z dalších, kdo se v ukrajinském konfliktu přihlásili o mírové zprostředkování, maďarský premiér Viktor Orbán, se před časem, když byl obviňován z antisemitismu (protože ve své zemi inicioval kampaň proti jistému americkému globálnímu oligarchovi maďarského původu a židovských kořenů, který se po léta angažuje ve vnitřních záležitostech východní Evropy) hájil tím, že mezi těmi, kdo tuto kampaň podpořili, byl izraelský premiér Netanjahu, jehož zemi „krajan“ oligarcha už také několikrát „poctil“ svými projekty.
Poslední, co mě v té souvislosti bije do očí, je fakt, že ten, komu tato krize nejvíc prospěje (pokud ji zvládne), bude koneckonců sám premiér Netanjahu, který už otevřeně nazývá válkou krizi, jejíž dnešní mediální reflexe už mi mimochodem silně připomíná doby, kdy se z palcových titulků pomalu vytrácel covid a jeho místo začala podezřele hladce zaujímat válka na Ukrajině. Další „výměna témat?“ mohl bych se zeptat na závěr – kdyby mi ovšem nedocházelo, že i v tomto konfliktu umírají lidé…
Lidé
V Izraeli nevypukla žádná „zčistajasna válka“, jen se překvapivě rychle a intenzivně zostřil konflikt, který tu byl po léta (Což je konstatování, které se tak trochu podobá dnešním událostem na Ukrajině. Nicméně sobotní slova prezidenta ČR Pavla „cesta k urovnání jakéhokoliv problému nevede přes agresivní ozbrojené akce, ale je třeba ji hledat u jednacího stolu s velkou dávkou dobré vůle,“ bohužel nebyla řečena i na vrub konfliktu na Donbasu, ale jen o tom v Izraeli…) a kterému nešlo účinně předejít včera. Snad během poválečného založení Izraele, kdyby tehdy byla na Blízkém východě aplikována stejná pravidla, jako ve střední a východní Evropě ve smyslu: „Toto je už sedmdesát let (ano, první židovské osady v Palestině vznikly v 80. letech 19. století!) intenzivně budované území Izraelců, jehož velkou část jim Arabové svobodně prodali. Protože se pro stálé konflikty nemůže stát státem dvojnárodním, ve jménu holých životů obou národů odsud odejdou ti Arabové, kteří proti němu v minulosti otevřeně bojovali (jako Velký mufti jeruzalémský, který měl svou kancelář v Berlíně jako hlavní organizátor náboru muslimů do SS…), a k těm, co zůstanou, se Izrael bude chovat jako k rovnoprávným občanům, jak se to v Československu stalo s antifašistickými Němci.“
Jenže Blízký východ není Střední Evropa. Ty Araby, kteří museli odejít, z příbuzných arabských zemí nepřijaly ani ropné supervelmoci (mnohem bohatší než poválečné SRN, NDR a Rakousko) a i po tři čtvrti století musí jejich potomci živořit v uprchlických táborech, zatímco ti Arabové, co zůstali, jsou buď izraelskými občany druhé kategorie, kteří jsou izraelským státem všemožně diskriminováni, nebo se militarizují na autonomních územích v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu, kde Izrael proti všem dohodám zakládá židovské osady, jejichž obyvatelé se logicky stávají terčem odvetných genocid…
Úplně nejhorší roli ale mají opět ti, kteří jsou mezi oběma bojujícími proudy. Kupříkladu palestinští křesťané, které sice Izrael chrání, aby je vlastní nepozabíjeli, ale jsou v něm obecně nenáviděni, nebo židovští aktivisté za práva Palestinců, kteří si užívají celou škálu diskriminace, od pozice rovnocenné s naším statusem „dezoláta“ až po věznění v případech „prozrazení vojenského tajemství“ (když někdo z těch, kdo se během své vojenské služby musel zúčastnit zásahů, které byly tolik nad kapacitu jeho svědomí, že se s nimi svěřil médiím…) Vím, o čem mluvím, mám přátele mezi těmi i těmi: rodilého Izraelce, který po splnění základní vojenské služby raději emigroval a přijal australské občanství, Palestince, který se po dětství v uprchlickém táboře pokusil s Izraelem sžít, ale narazil na hradbu apartheidu horší, než bývala v Jižní Africe, i smíšenou židovsko-arabskou sociální komunitu kibucnických křesťanů, s kterou ovšem za jejich snahu o lidskost v nelidském světě většinou nemluví ani jejich vlastní rodiny.
A když přijde někdo opravdu mocný, kdo po životě, plném boje, dospěje k tomu, že nejlepším řešením bude mír a spravedlivější zřízení, jako byl Jicchak Rabin, umírá nikoli ve válce, ale za to, že připravoval lepší pro všechny, je zabit svými vlastními. Radost z jeho smrti pak paradoxně spojí všechny, pro které chtěl to nejlepší, v tomto případě jak židobijce, tak ty, kdo by nejradši vybili všechny muslimy. To ale v našem pozemském očistci, jak víme, zdaleka není doménou jen vlasti Kristovy…
Původní text vyšel v deníku www.krajskelisty.cz
Úvodné ilustračné foto, júl 2014. Zdroj: Flickr
