Ve starém, ale nadčasovém vtipu o Angličanech si postaví ztroskotavší lord na pustém ostrově dva kluby. V jednom je členem a do druhého ze zásady nechodí. Dnešní realita je takto vtipná ohledně informací. K životu nám nestačí média, která sledujeme. Potřebujeme i ta, která ze zásady ignorujeme. Člověka s názorem, který nám nekonvenuje, vnímáme jako oběť nepřátelské propagandy. Nepřipouštíme si, že by mohl mít vlastní názor a máme se na pozoru před hrozbou, že by i nám takto poškodilo mozek nějaké toxické médium.
Teoreticky je možné, že se najdou dva tolerantní diskutéři, schopní korektní výměny opačných stanovisek, a v ideálním případě se rozejdou obohaceni o postřehy z jinak myslící hlavy. Častější jsou ale případy, kdy se „dialog dvou polointeligentů rovná monologu čtvrtinteligenta“. Diskuse zpravidla nebývá cestou ke vzájemnému porozumění, ale naopak prohlubuje vzájemnou averzi. V takové společenské atmosféře je rozumné nediskutovat.
Rezignace na dialog souvisí spíše s informovaností, než se vzdělaností. Jestliže si nevytváříme názor na základě objektivních informací, ale vyhledáváme si informace, které podporují náš názor, vzdělanost se stává handicapem. Soustřeďujeme se na vyztužování své bubliny, tedy na izolaci, která nám brání registrovat měnící se realitu. Ve výhodě proti lidem se silným názorem jsou dnes lidé bez názoru. Nehrozí jim tvrdá srážka s realitou, ani se sousedem.
Rozdělení společnosti, ve které se obtížně hledá společný jmenovatel, nenastalo přes noc. Svou roli sehrála právě pluralita médií. Pryč je doba, kdy jsme všichni sledovali stejné zprávy a k dispozici měli stejné informace. Dnes vedle sebe žijí lidé, kteří mají spolehlivé informace, že ekonomika rutinně funguje, a lidé, kteří jsou hodnověrně informováni, že ekonomika kolabuje. To samozřejmě komplikuje rozhovor, protože čeho se jeden bojí, to druhého netrápí. Řešení problémů, které neexistují, které si pouze někdo vymyslel, provází bagatelizování reálných problémů, které si odmítáme připustit.
Když chybějí argumenty, lze každou hrozbu odbýt tím, že je přehnaná. Na každou komplikaci lze říct, že ji nějaký chytrý vědec určitě vyřeší. A na každé odhalení nepravosti lze zareagovat odzbrojujícím: „No a co?“ Šance na kompromis se v debatách neustále snižuje, přičemž se nezvyšuje šance, že v debatách někdo zvítězí. Diskuse se zkrátka přeceňuje. Nefunguje. Než se zbytečně hádat, je rozumnější nechat fanatiky v jejich bublinách. V klubech, do kterých ze zásady nechodíme, s novinami, které ze zásady nečteme.
Recept pro dobu, ve které se všichni profilují sporem, nespočívá v osvojení si dovednosti, jak udělat ze soupeře blbce. Umět se hádat nezaručí žádnou skutečnou výhodu, nepřinese to radost ani štěstí. Agresivní diskutér má především hodně nepřátel. Toxické lidi se silnými názory není třeba porážet v diskusích. Je třeba se jim vyhnout. Poučit se, že člověka nepovýší, když se mu podaří druhého ponížit. Smysl má pouze diskuse lidí, kteří mají stejný názor. Těch je nám třeba. Těch nikdy není dost. Ty vyhledávejme.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 13. júna 2024)
Foto: Archív I. H.
