Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu je velkým vítězstvím populismu. Bude zajímavé sledovat, zda se Trump poučil z porážek i zklamání minulých let. Například zda se po 20. lednu Washington spokojí u svých evropských „spojenců“ se standardní servilní loajalitou, nebo bude požadovat, aby i tady populistické strany dostaly více prostoru jak v mediích, tak při praktickém výkonu moci. Tu druhou možnost naznačili Elon Musk svou veřejnou podporou Alternativy pro Německo a Trumpovo pozvání předsedkyně této strany na inauguraci. Nejspíš nastal čas zeptat se, co to vlastně populismus je.
Programové jádro
Podle dekadentních medií, jako jsou ta česká veřejnoprávní, populistou je ten, kdo u lidí apeluje na emoce, vyvolává a zneužívá u nich strach. Jenže populismus není jen politický styl, je to i svérázný soubor zásad. A také pestré, v řadě otázek rozporuplné hnutí. Z programového hlediska integrujícím principem populismu je snaha vyjadřovat zájmy obyčejného, nezkaženého lidu. To v opačném gardu znamená, že se staví proti privilegované, sobecké a zkorumpované elitě. Elitě ekonomické, kulturní a mediální – homogenní skupině, která jedná proti zájmům lidu. Útoky proti zrádné elitě někdy ústí v antiintelektualismus a do nekritické obliby konspiračních teorií. Proto v první polovině 60. let minulého století americký historik Richard Hofstadter psal v souvislosti s populismem o „paranoidním stylu politiky“.
Populismus bývá spojen se sebevědomým přímočarým stylem, s personalizací problémů – a s politiky různého zaměření a zájmů. Tato schopnost populismu spojit se s levicovým i pravicovým programem je jedním z důvodů střídání pravicových a levicových vlád v Latinské Americe, je zdrojem tamních pozoruhodných ideově-politických vln přílivu a odlivu, jak to naznačuje i přiložená mapa.
Doplněk programu
I když je populismus často pokládán za alternativu tradičních ideologií – socialismu, liberalismu, konzervatismu a podobně –, ve skutečnosti se pohybuje mezi nimi, opírá se o ně a účelově z nich čerpá. Proto je těžké zformulovat jednoduchou definici populismu, jak o tom píší Cas Mudde a Cristobal Kaltwasser v knize Populismus. Velmi krátký úvod. Situaci komplikuje i fakt, že výše zmíněný apel na emoce umožňuje, že na čele populistických hnutí lze nejednou potkat revolucionáře tradičního střihu, ale i miliardáře, příslušníky privilegované vrstvy.
Populismus jako styl i program může tvořit část zaměření konkrétních politiků, stran či hnutí, doplněk nebo dokonce méně podstatný rys, který není výlučnou podstatou jejich cílů. To vše vede k tomu, že mezi populisty bývají zařazováni ruští narodnici z šedesátých let 19. století, podle některých autorů patřící mezi socialisty a někdy i anarchisty, kteří požadovali sblížení inteligence s moudrostí lidu – ale také přívrženci amerického hnutí Tea Party zrozeného v první dekádě 21. století, kteří bývají klasifikováni jako libertarianisté či anarchokapitalisté. Proto se lze setkat s tvrzením, že programovým populistou je na pravici Donald Trump, ale i jeho levicový protiklad, venezuelský Hugo Chávez. Situaci nezjednodušuje ani fakt, že Indická lidová strana, která dala Indii současného prezidenta i premiéra, bývá pokládána za pravicově populistickou stranu hlásící se ke konzervatismu a hinduistickému nacionalismu.
Populistické teze i styl mohou maskovat skutečné cíle některých politiků a skutečný program jejich stran či hnutí. Ve své podstatě je populistická i představa, že politické strany lze nahradit občanským hnutím – a že díky tomu pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Na druhé straně předseda hnutí ANO, jehož forma politického chování připomíná populismus, je ve skutečnosti pragmatik, jenž těží ze schopnosti dobře odhadnout, které skupiny lze během volební kampaně mobilizovat a jak. Demagogie není totéž co populismus, byť populista může používat demagogii – právě tak jako může být demagogem socialista, liberál, konzervativec či vyznavač jiné ideologie.
Radikální demokratismus
V jazyce netolerantních mainstreamových medií v Česku je populismus pravicový nacionalistický antidemokratický proud. Toto hodnocení je ale zaměřeno jen na aktuální evropský populismus, který může reprezentovat například Svobodná strana Rakouska, Národní sdružení ve Francii či Alternativa pro Německo – a i v těchto případech je pravdivé pouze částečně. Ve skutečnosti populisté všech barev a národností mají tendenci demokracii uctívat, ovšem demokracii v jiné podobě než liberálové.
Počátek rozdílu tvoří populistická iluze o demokracii, kterou lze s určitou ilustrační nadsázkou nazvat „severoamerickou“. Je obsažena v přesvědčení, že pravou demokracii vytvořili američtí prezidenti jako
- Thomas Jefferson, 3. prezident; autor Deklarace nezávislosti USA a tvář hnutí za prosazení prvních deseti dodatků k Ústavě, včetně práva na zbraň. „Strom svobody musí být čas od času osvěžován krví vlastenců a tyranů. To je jeho přirozené hnojivo,“ tvrdil.
- Andrew Jackson, 7. prezident; byl hrdý na to, že „zabil tu banku“ – myšleno Druhou národní banku, předchůdce FEDu, soukromou korporaci, která zajišťovala fiskální transakce pro americkou vládu.
- Abraham Lincoln, 16. prezident; „Vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid,“ provolal v Gettysburském projevu.
Protože je v občanech USA od dětství pěstována úcta k odkazu těchto mužů, vzniká u některých falešná představa, že někdy lid skutečně vládl. Že úkolem je VRÁTIT moc lidu, PŘIVÉST ZPĚT pravdu a mravnost do politiky. Což není snadné: Andrew Jackson nejen zbavil vládu Spojených států dluhů – také přežil dva atentáty.
Vůle lidu
Z tohoto podhoubí vyrůstá u některých lidí, pravděpodobně i u Trumpa, obtížně skrývané porozumění pro účastníky útoku na Kongres po minulých prezidentských volbách v USA. V pozadí je malý respekt k zastupitelské demokracii a volání po větším využívání nástrojů přímé demokracie, jako je referendum. To je vidět i u populistů v Evropě, včetně hnutí Svoboda a přímá demokracie v Česku. V populistickém podání lid nejsou vykořisťované třídy a s nimi spojené vrstvy, jak je tomu například u marxistů. Lid je u populistů neprivilegovaný čistý nositel obecné vůle – konglomerát občanů, kteří vždy a za všech okolností nejlépe chápou, co je jejich zájmem, a tedy i zájmem společnosti. Z tohoto hlediska je někdy populismus vnímán jako demokratický extremismus.
Idealizace demokracie skrývá dvě rizika. Především platí varování italského politologa Giovanniho Sartoriho, že zklamání z demokracie vyrůstá z jejího přeceňování. Je to idealizace demokracie, obtíže při hledání „obecné vůle“ lidu, která u některých populistů otvírá prostor pro užívání autoritářských nástrojů. To umožňuje některým liberálům označovat populisty za „krajní pravici“ – čímž ovšem na škále jednotlivých ideologií nenechávají, často záměrně, místo pro skutečně „krajní“ postoje například fašistů.
Populistický nacionalismus
Druhým problémem populistického pojetí demokracie je časté ztotožňování lidu s národem. Andrew Jackson nebyl pouze jediný prezident, který splnil své předvolební sliby – k východiskům severoamerického populismu patří i Jacksonova genocidní politika vůči indiánům. A také k nim patří Kalifornská strana pracujících z konce 19. století, jejíž protiimigrační program vyjadřuje ústřední heslo „Číňané musí vypadnout!“ S takovýmto pojetím „lidu“ lze v podmínkách nezvladatelné imigrace nejen v USA sklouznout ke xenofobii. A též k sebestředné představě „America First!“, k právu na Panamský průplav, připojení Kanady nebo Grónska…
Pojetí vlastenectví či nacionalismu odlišuje populismus v USA od populismu v Latinské Americe. Sociálně-ekonomicky laděný populismus v Latinské Americe zrozený na konci první poloviny 20. století spojuje kritiku špatného ekonomického řízení s modelem importsubstituční industrializace. Ten je založen na představě, že země Latinské Ameriky by se měly stát suverénní prostřednictvím místní výroby průmyslového zboží. Taková vize je ovšem zcela v rozporu s hegemonistickými zájmy USA. Přidá-li se k tomu, že Juan Perón budoval svoji politickou oporu na síle odborů a zájmech chudiny, prosazoval znárodnění, rozšířil volební právo na ženy – měl populismus v Argentině o protivníky postaráno. Navíc nejen Perón, ale hlavně pozdější levicoví, socialisticky orientovaní populisté chápali a chápou vlastenectví šířeji, regionálně, jako politiku pan-národní, tedy pro Latinskou Ameriku jako celek. Ovšem i v tomto případě existují výjimky či významné doplňky: levicový populismus bolivijského prezidenta Evo Moralese staví někdy původní obyvatelstvo a mestice proti elitářské evropské „náplavě“.
Evropa a Česko
Oproti populismu v obou Amerikách je ten evropský mladý. Někdy se mluví o tom, že „tichá revoluce“ na konci 70. let stvořila strany Zelených, zatímco „tichá kontrarevoluce“ 80. let uvolnila cestu stranám vyznávajícím pravicový populismus: tehdy se ve Francii do parlamentu poprvé dostala Národní fronta (dnes Národní sdružení). Svobodná strana Rakouska se zrodila už v 50. letech, poprvé se dostala do vlády v polovině 80. let, italská Liga severu (dnes vládní strana Liga) vznikla počátkem 90. let, Alternativa pro Německo pak byla založena v roce 2013… Od počátku tento pravicový evropský populismus vyznával národní hodnoty, přičemž prudce narůstající imigrační krize mu dodala široce sdílené téma. Tato krize přivedla některé evropské populisty od realistického vnímání ekonomických a kulturních limitů možnosti pomáhat až k projevům etnické, rasové či náboženské nesnášenlivosti.
Příznačné je, že u evropských populistických stran a hnutí lze zaznamenat vnímání Evropské unie jako odnárodněného elitářského projektu plného korupce – v některých případech i jako projektu sloužícího zájmům USA. Tomu odpovídá i euroskepticismus většiny voličů populistických stran, který je navíc povzbuzován extremismem bruselských liberálních byrokratů například v otázkách ekologie či problematiky LGBT+.
Pro netolerantní liberály, kteří postrádají schopnost vcítit se do problémů a způsobu myšlení jiných lidí, jsou populisté hlasateli dezinformací – šíří to, o čem dobře vědí, že není pravda. Úspěchy populistů ve volbách pak přičítají jejich demagogii, onomu výše zmíněnému apelu na emoce a strach. V boji proti populistům, ale i dalším imaginárním i skutečným odpůrcům se pak vládnoucí skupiny kromě barevných revolucí učí používat i nové manipulační nástroje, jako je například omezování i zneužívání svobody slova v digitálním prostoru (Evropská unie), hlasování ze zahraničí (Moldavsko) či svévole ústavního soudu (Rumunsko). Své nedostatky pak tyto vládnoucí skupiny vidí jako problém v „komunikaci“, v nedostatečném propagování „pravdy“ a vlastních úspěchů. Ignorování obsahových otázek politiky je vede k tomu, že zmíněnou nedostatečnost chápou především jako problém formy. Proto je například v Česku jejich snaha přejít do ofenzivy nejvíce patrná na posunu jazyka: pokusy využít davové emoce jsou u nich ve znamení záplavy agresivního vulgarismu, podbízivé žoviálnosti, měšťácké pseudolidovosti trčící z oken kavárny Bellevue.
Nebude to nudný rok, ten rok 2025…
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Text nie je určený pre šírenie na iných weboch.)
