Tomáš Jan Maszárik. Syn otce ze slovenského Záhoří a poněmčelé rodačky z Moravského Slovácka, kteří spolu sloužili na panství vládnoucích Habsburků na trojhraničí Moravy a Uher s Dolním Rakouskem. Jeden z Masarykových bratrů zemřel jako voják ve Vídni, druhý jako hoteliér ve slovinské Portoroži. Chráněnec vídeňského policejního ředitele Antona Le Monniera (který kdysi u policie začínal jako organizátor dohledu nad K. H. Borovským!), členem jehož rodiny se pozdější absolvent univerzit ve Vídni a Lipsku TGM (jako vychovatel Le Monnierových dětí) fakticky stal. Totálně vídeňsko-německá spádová osobnost.
Zakladatel našeho státu (jehož busta se mimochodem dodnes skví ve foyer rakouského parlamentu) by zřejmě dopadl jen jako další jeho moravští spolurodáci z firem Psychoanalýza Freud, Fenomenologie Husserl a Rychlost zvuku Mach – patřil by mezi Rakušany, co si na svou rodnou zemi ani nevzpomenou, kdyby…
…kdyby nebylo Lipska a dvou tamních „náhodných“ setkání. Jednak s lužickosrbským redaktorem Janem Bohuwěrem Pjechem, kterého potkal náhodou v místním knihkupectví, a pak Američanky francouzsko-dánského původu, jež vyrostla na klasicích typu Herdera a Lessinga, kteří předpovídali budoucí důležitou úlohu Slovanů v evropských dějinách. Docent filosofie Masaryk s oprávněnou nadějí stát se významnou profesorskou posilou Vídeňské univerzity se pod vlivem těchto svých dvou sudiček vydal učit do Prahy, kde byla v roce 1882 založena v češtině vedená část Karlovy univerzity.
Když se TGM během hilsneriády ujal obhajoby neprávem obviněného židovského tuláka a jeho vlastní studenti se ho chystali lynčovat, měl Masaryk už podruhé sbaleno k návratu do Vídně. A tehdy manželka Charlotta jeho směr podruhé změnila a přemluvila ho, aby zůstal v Praze. Později v Hovorech s TGM si Čapek zapsal jeho slova:
„Za války jsem pochopil, k čemu to také bylo dobré: světový tisk je zčásti řízen nebo financován od Židů; znali mně z Hilsnerovy aféry a teď se odvděčili tím, že psali o naší věci sympaticky nebo alespoň slušně. Politicky nám to hodně pomohlo.“
Když v roce 1908 ze všech velmocí, které si na ni brousily zuby, dostalo Bosnu a Hercegovinu, vymaněnou z tureckého vlivu, právě Rakousko-Uhersko, vzbudilo to velkou nevoli zejména na straně Srbska, které přišlo o bosenský jadranský přístav Neum, a tím i o přístup k moři. Rakousko to vědělo a už tehdy se rozhodlo dát preventivně Srbům přes prsty. V roce 1909 byl v chorvatském Záhřebu upořádán monstrproces proti 53 Srbům, žijícím v Rakousku, kteří podle vylhané obžaloby „chtěli zničit Rakousko“. Tím, koho si Srbové vyvolili za svého obhájce, byl opět Masaryk. Masaryk tentokrát spustil velkou PR a politickou akci a coby poslanec vídeňského parlamentu nasbíral skoro polovinu podpisů poslanců, potřebných k ukončení procesu. Toho se c. a k. vláda zalekla, vše zahrála do autu a obviněné propustila.
Filozof a rakouský poslanec Masaryk, který tehdy odjel za L. N. Tolstým do Ruska zjišťovat, nakolik se s východní velmocí dá v jeho plánech budoucího uspořádání Evropy počítat, se sice vrátil s tím, že nedá, ale Vídeň ho stejně považovala za Panslovana. A rozhodla se to využít. V roce 1912 poslala Masaryka do Srbska, aby s tamním premiérem Pašićem vyjednal podmínky ukončení „studené války“, a vyhlásila dokonce nepsanou „prémii“. Když Masaryk vyjedná, bude jmenován předsedou parlamentu. Masaryk se vrátil s jasným srbským vzkazem k Rakušanům: „Vy máte svého jaderského pobřeží dost; nechte nás spoluspravovat bosenský přístav Neum a uvolněte embargo na import našich zemědělských výrobků. Pak budeme přátelé.“ Masarykovi to přišlo jako minimální požadavek. Vídni (ale hlavně velkému bratrovi Vídně Berlínu s jeho neustále se navracejícím heslem Drang nach Osten) to přišlo jako nestoudnost.
O dva roky později poslal císař František Josef do bosenského Sarajeva neoblíbeného následníka Františka Ferdinanda d´Este na inspekci právě na největší srbský svátek Vidovdan = výročí středověké porážky Srbů u Kosova. Obrovská provokace, volající po pomstě. Srbský atentátník (nebyv si vědom, že je řízený z Berlína) už byl objednán. Klasická roznětka války útokem pod falešnou vlajkou. Do měsíce začala první světová válka, v níž se proti Němco-Rakušanům (Centrálním mocnostem) postavila Dohoda Británie – Francie – Rusko a i tisíce Čechů začaly být neochotně verbovány na jatky.
Tehdy na dveře Masarykovy poslanecké kanceláře tiše zaklepaly ruce britských parlamentních zpravodajů, Angličana Henryho Wickhama Steeda a Skota Roberta Setona-Watsona, s otázkou, zda by pan Masaryk nechtěl pro svou vlast a vůbec pro všechny menšinové národy v rakouské říši něco udělat. Oni že jsou zmocněni britskou vládou prohlásit, že by mu pomohli. Falešný pas na cestování po Evropě (protože Rakousko-Uhersko na něj vydalo mezinárodní zatykač) TGM vystavila srbská vláda a nejdůležitějším sponzorem jeho aktivit se stal největší přítel jeho amerického tchána, budovatel a majitel chicagského vodovodu Charles Crane, kterého bychom dnes označili za oligarchu s politickou ambicí (a s typicky americkou ideovou nekoherencí – později sponzoroval jak vznik Muchovy Slovanské epopeje, tak i politické aktivity Adolfa Hitlera!).
Velení celé akce (pod kterou mimo jiné spadaly československé legie, postavené z našich uprchlíků v Srbsku, Itálii, Francii i Rusku), jíž se povedlo rozbít tehdejší nejrozlehlejší (a po Německu druhý nejlidnatější) tehdejší evropský stát, tvořili fakticky jen Masaryk a jeho dva bývalí studenti z Karlovy univerzity, kteří se navzájem nenáviděli. Čech, právník a filolog Beneš (který se z Rakouska dostal díky pomoci bývalého pražského policejního ředitele Oliče, jenž kdysi rozjel proces s Omladinou!) a ve Francii žijící Slovák, astronom a vojenský pilot Štefánik (jehož jméno se mimochodem se v českých zemích dlouhodobě špatně čte – správná výslovnost je „Štěfáňik“).
Čs. legie v Rusku, fungující pod záštitou cara, se po uzavření míru s centrálními mocnostmi a po pádu monarchie v Rusku dostaly do nebezpečí. Zpět domů na západ se, nepodpořeny demobilizovanou carskou armádou, probít nemohly a smlouva legií o neútočení s bolševiky vzala rychle za své. O to, že Československo se ještě dřív, než vzniklo, stalo významnou mocností, se zasloužil Štefánik, pod jehož velením se ve slavných obytných vlacích (v jednom z nichž se symbolicky narodila i neuroložka a spisovatelka Valja Stýblová, autorka filmů Skalpel, prosím a Sólo pro starou dámu) uskutečnil přesun šedesátitisícového korpusu legií východní cestou přes Japonsko a USA.
Během něho naše legie, navázané na Transsibiřskou železniční magistrálu (dostavěnou před pouhými čtrnácti lety), „jen tak mimochodem“ ovládly stokrát rozlehlejší území, než mělo pozdější Československo, a během úspěšných bojů s bolševiky „jen tak mimochodem“ zpacifikovali i antibolševického bílého sibiřského diktátora Kolčaka. V jejich rukou tehdy skončil i vlak s osmdesáti vagony ruského zlatého pokladu. Jak Kolčaka, tak poklad pak za dohodu o hladkém odchodu odevzdali nové ruské vrchnosti. Na šestnácti vagonech, které legionářům zbyly, byla velmi pravděpodobně postavena pozdější Legiobanka a některé aktivity prezidenta Masaryka…
Beneš se v Paříži taky činil. Díky tomu, že ve Francii studoval už před válkou a osvojil si techniku kontaktáže politiků skrze jejich tajemníky, byl ve funkci československého vyjednavače a ministra zahraničních věcí jediným diplomatem z východní Evropy, který se zúčastnil i těch nejužších jednání o poválečné podobě Evropy. Spolu s Masarykovou Pittsburskou dohodou (v níž Masaryk americkým Slovákům slíbil „česko-slovenskou federaci“) se ale během poválečných jednání dopustil taky jednoho nesplněného slibu a jedné vědomé lži. Přislíbil, že Československo bude po vzoru Švýcarska rozděleno na samosprávné kantony, což mělo uspokojit pohraniční německé oblasti, v nichž (podle Benešovy informace, kterou poskytl dohodovým mocnostem) žije „800 tisíc Němců“, i když ve skutečnosti jich bylo půl třetího milionu. (To se to Henleinovi potom agitovalo, když měl v ruce takovéhle karty…)
Na základě těchto slibů (a na základě toho, že s Masarykem jako dobří diplomati nakladli územní požadavky, ze kterých by mohli ustoupit; původně žádali i německou Horní a Dolní Lužici, koridor k Jugoslávii podél rakousko-maďarských hranic a africkou kolonii Togo) dostali Beneš s Masarykem bezprecedentní výjimku. Zatímco Slovensko, které předtím nikdy nemělo státní svrchovanost, dostalo území na základě národnostního principu, hranice českých zemí byly naopak vytvořeny podle historického principu, tj. podle svých dějinných hranic (i s oněmi 2,5 miliony Němců).
Nejvýznamnějším domácím pomocníkem při vyjednáváních se později ukázal být slovenský vlastenecký lékař MUDr. Vavro Šrobár, který 28. října 1918 přijel náhodou za přáteli do Prahy (kde kdysi studoval), a protože během vyhlašování republiky chyběl partner za Slováky, byl přiveden na balkón Obecního domu, kde se později s Františkem Soukupem, Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou a Jiřím Stříbrným stal „mužem 28. října“ (což je od té doby historický termín pro výše jmenované) – a československým ministrem s plnou mocí pro Slovensko (tenhle titul pak mimochodem okopírovala Třetí říše, když K. H. Franka jmenovala svým ministrem s plnou mocí pro Protektorát Čechy a Morava).
A to Šrobár tehdy ještě nevěděl, že celá akce měla svůj účelový důvod. Vůdčí Češi chtěli uprostřed epidemie španělské chřipky a hrozícího poválečného hladomoru zajistit pražský Obilný ústav, aby zásoby nebyly odvezeny do Vídně, a tak vytvořili fingované vyhlášení státu z vůle c. a k. vrchnosti, navázané na dvanáct dní starý císařův manifest, jímž dával svým národům volnou ruku k autonomii. Radost české Prahy (v níž německy mluvící obyvatelstvo tvořilo jen jednu desetinu) se nakonec vybila jak v rabování obchodů židovských majitelů (kteří byli pro hladovějící chudou Prahu synonymem spekulace s potravinami), tak v „after-party“ recesisty Franty Sauera, který „jménem mužů 28. října Kramáře a Klofáře“ nařídil veliteli pražských hasičů povalit staroměstský Mariánský sloup (který byl zas symbolem státního austrokatolicismu). Nicméně zpět k mistrovi politických jednání během večírků, Vavro Šrobárovi (kterému se kupříkladu v roce 1944 během recepce v Kremlu podařilo vymámit svolení Stalina, že si Šrobár v po válce může založit vlastní křesťansko-sociální stranu, a ta v rámci Národní fronty skutečně vydržela v komunistickém parlamentu až do roku 1990).
Jak že se Šrobár podepsal na hranicích nového státu? Když se rozhodlo, že navzdory národnostnímu principu hranici západního Slovenska bude tvořit silně maďarský LEVÝ břeh Dunaje a hlavní Země slovenské se (namísto tradičního slovenského hlavního města v Turčianském Svätém Martině) stane do té doby většinově maďarsko-německé město Pozsony/Pressburg, slavil Šrobár o rok později v nově (česko)slovenské Bratislavě své 52. narozeniny, během nichž se ho velitel francouzské vojenské mise v ČSR generál Eugène Desiré Mittelhauser zeptal, co by chtěl za dárek. Šrobár napřáhl ruku přes Dunaj a řekl: „Petržalku!“ Do pěti dnů legionáři se sokoly pod vedením francouzského generála překonali na pontonech Dunaj, odzbrojili tamní posádku armády Maďarské republiky rad a Petržalka (do té doby čistě maďarsko-německá vesnice Pozsonyligetfalu/Engerau na PRAVÉM břehu Dunaje!) se od té doby stala územím Bratislavy, jímž je dodnes.
Ještě k té Maďarské republice rad neboli Maďarské sovětské republice. Ty tenkrát v hladové a válkou a epidemií nevyléčitelné španělské chřipky sužované Evropě rostly jako houby po dešti. Sovětská (radová) republika byla v Bavorsku, severním Německu, Alsasku, Lucembursku, Finsku, Estonsku, v čele republiky rad v Haliči stál otec pozdějšího polského disidenta a dnešního šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Adama Michnika, jedním z velitelů Vídeňské republiky rad byl zas zuřivý reportér z Prahy Egon Erwin Kisch. Co se týče té Maďarské, ta když přestoupila slovenské hranice, byla upozorněna lídrem největšího evropského Sovětistánu (jak víme jediného, který potom přetrval) V. I. Leninem, že lidová armáda neovládá cizí národy, ale pomáhá jim ke zřízení vlastní lidovlády.
A tak byl Maďary vyhlášen první „nezávislý“ slovenský stát, Slovenská republika rad s hlavním městem v Prešově. Ta měla i vlastní politbyro, složené z bolševiků-Slováků, v jejichž čele (a tím i v čele prvního nezávislého Slovenska) ovšem stál novinář Antonín Janoušek, český rodák z Nymburka. Po třech nedělích ovšem slovenská lidovláda pod záštitou maďarské rudé armády (které velel asi pozdější nejslavnější marxistický literární teoretik světa György Lukács) podlehla československým legiím.
Ty už byly unavené, protože předtím musely potlačit vyhlášení čtyř dalších separatistických republik, které si na území českých zemí tentokrát z čistě národnostních důvodů založili místní Němci, republiky Deutschböhmen („Německé Čechy“ s metropolí v Liberci), Böhmerwaldgau („Šumavské území“ s metropolí Český Krumlov), Deutschsüdmähren („Německá Jižní Morava“ s metropolí ve Znojmě) a Sudetenland („Sudetsko“ s metropolí v Opavě). A to ještě čs. legie čekaly boje s bílými Maďary na Podkarpatské Rusi. O tom jsem ostatně nedávno slyšel vtip:
„Jak se jmenoval prezident, který po delší místní válce vyhlásil poněkud pochybné referendum mezi rodáky z ukrajinské oblasti, hraničící s jeho státem, načež to území k svému státu připojil, a pak toto připojení podporoval válečnými prostředky..?“
Odpověď zní: „Tomáš Garrigue Masaryk…“
Nakonec se Republika československá (takto obrácený byl její oficiální název podle vzoru francouzské gramatiky, protože Francie byla tentokrát naším velkým bratrem) přece jen etablovala. A ačkoli byla jen zlomkem bývalého mocnářství, nebyla z nejmenších, nebo minimálně z nejkratších. Jeden prvorepublikový geograf si všiml, že kdyby vzdušná čára mezi nejzápadnějším československým městem Aš a nejvýchodnějším Rachovem v Podkarpatí byla pravítkem, tak pokud by se to pravítko překlopilo od Aše na západ, dosáhlo by Londýna, a směrem z Rachova na jihovýchod by naopak dosáhlo na Istanbul…
Kvůli špatným zkušenostem se separatismem nebyl při zřizování ČSR sice zrealizován žádný ze slibů ohledně federalizace a kantonů, ale jednotlivé národnosti měly své školství, svou místní samosprávu, své zastoupení v parlamentu a nakonec byly vpuštěny i do vlády, což menšiny v žádném okolním státě neměly. Co ale neměly ani v ČSR, byl přístup na místa v pilířích státu, policie, četnictva, pošt a železnic. Tam se nedostali mnohdy ani Slováci, dokonce ani když byli zasloužilí legionáři.
Odlehlost úředního postu mimo české země pak českým státním zaměstnancům kompenzovaly solidní diety, které (kromě diskriminace jejich národnosti) byly trnem v oku na chudém Slovensku nebo v Sudetech, které pro jejich spojení s Německem zasáhla hospodářská krize rychleji a hlouběji. Další problém byl v tom, že velmoci, které nás „osvobodily“ (věřitelem č. 1 byly Spojené státy), zatížily tučnými reparacemi nejen poražené státy, ale i svým nově svrchovaným válečným spojencům naúčtovaly „příspěvek na náklady, spojené s osvobozením“. Na ty Československo mělo uhradit 750 milionů franků ve zlatě (!).
Opatřením, které následně mělo kompenzovat strašlivou poválečnou chudobu, byly jednak pozemkové reformy, při nichž byly „pro domkáře a bezzemky“ zabaveny pozemky velkostatkářům, žijícím mimo území ČSR, kteří císařskou válku podporovali (ty se ale moc nepovedly, protože tehdejší oligarchové pozemky většinou rozkradli), a jednak něco, co mělo na plošný vzrůst životní úrovně v zemi skutečný vliv: zákon 19/1920 Sb., tak zvaný nostrifikační, který stanovil, že sídlo každého podniku musí být na území Československé republiky, jinak bude dané firmě odebrána podnikatelská licence. Takže žádné zahraniční řetězce a danění v zahraničních rájích – buďto „headquarters“ v ČSR, nebo nic. Pokud firma odmítla a zároveň chtěla umenšit své ztráty, dostalo se jí nabídky, že československý stát odkoupí její akcie v místním podniku. V roce 1937 tak byla jen jedna čtvrtina majetku na území ČSR v zahraničních rukou a republika nepřipouštěla možnost danění provozoven na svém území mimo svůj daňový systém. (Už chápete, proč západ v roce 1938 ani 1948 moc nespěchal nás osvobozovat?)
To, že kapitáni místního průmyslu „mají zemi pro sebe“, se rozhodl nechat si zaplatit pro změnu sám TGM, když si od státu vyžádal svůj roční osobní fond ve výši 20 milionů Kč a o stejnou částku požádal československé podnikatele. Z těch peněz pak bez úředních tahanic a grantových výběrových řízení platil věci, které by jinak nebyly. Provoz nemocnic, muzejí, vznik onkologického ústavu, vysokoškolské koleje pro nemajetné studenty, ale také celou řadu uměleckých stipendií a cen, nejen pro české a slovenské, ale i pro československé menšinové umělce (Masarykem zřízenou cenu pro čs. autory německého jazyka například získal otec mého nejoblíbenějšího československého historika Petera Demetze).
Jeho fond a nejspíš i ruské „zlaté vagony“ (které dnes pro pokrytí potřeb ukrajinských uprchlíků bohužel nemáme…) poskytly Masarykovi prostředky na zřízení všech stupňů paralelního školství v ruštině (z rodin emigrantů či reemigrantů z Ruska pocházeli například Petr Nárožný či Pavel Landovský). Z tisíců německých uprchlíků před Hitlerem u nás až do roku 1968 zůstala jedna část rodiny bratrů Mannových. Jestli bylo Československo 20. a 30. let něčím světovou velmocí, tak kulturou, a to nejen kvůli exulantům zvenku jako byla básnířka Cvětajevová, literání teoretik Jakobson nebo filosof Lessing. Vznikla tu také expresionistická filmová škola, založená Gustavem Machatým, avantgardní umělecký směr poetismus (jehož autory byli v literatuře Seifert a Nezval a v divadle V+W), kterému se k nám jezdili učit Francouzi Breton a Tzara nebo Rus Mejerchold, a koneckonců taky literární expresionismus a moderní reportáž, jimiž přispěli německy mluvící židovští občané ČSR Kafka a Kisch. A to nemluvíme o Karlu Čapkovi, který byl na Nobelovu cenu nominován sedmkrát a výzvu, aby se stal předsedou mezinárodního PEN klubu, odmítl s tím, že ten malý ale náš mu stačí, protože potřebuje psát. Jestli si někdo na Masarykovu republiku nemohl stěžovat, pak to byli umělci, s nimiž se TGM ostatně každý pátek potkával (a to včetně těch komunistických, Vančury a Nezvala).
Na západě (zejména ve vrstvách, kterým československý nostrifikační zákon zkazil nadnárodní kšefty) se ale jinakost československého zřízení velmi nelíbila. Jednou z forem „trestu“ zřejmě byla smlouva z Locarna, na níž dohodové mocnosti už v roce 1925 odvolaly ustanovení, že hranice nových států jsou neměnné. Podle nového ustanovení muselo Německo garantovat neporušitelnost svých hranici pouze se státy západu, zatímco na východě byly hranice Německa opět negarantované. Kam tento „trest“ vedl o třináct let později, víme…
Tehdejší „duch Evropy“, irsko-britský dramatik a filozof G. B. Shaw, na otázku „Kdyby vznikly Spojené státy evropské, koho byste chtěl mít jejich prezidentem?“ odpověděl: „Masaryka. Koho jiného?“ Masaryk sám pak v Hovorech s TGM řekl: „Potřebujeme míru k vybudování státu i k osobnímu štěstí nás všech… Potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“
Kdo dobře počítá, vyjde mu, že oněch padesáti let, kdy je Masaryk viděl na vrcholu, Československo dosáhlo v roce 1968. A ono ho za onoho Pražského jara, vedeného Dubčekem a umělci, skutečně dosáhlo, v politice i kultuře. Dokonce i bez nerušeného mírového vývoje.
(Zbytek našich národních dějin byl co do obou těchto rozměrů už jen pádem, který listopad 1989 jenom urychlil.)
Zdroje: Vratislav Doubek: Česká politika a Rusko 1848 – 1914, Ladislav Futtera a Lukáš Novosad: Serbowání, Pavel Kosatík: České století, Pavel Kosatík: Manželky prezidentů: deset žen z Hradu, Zdeněk Mahler: Ano, Masaryk, Karel Čapek: Hovory s TGM, Michal Macháček: Husák, Mary Heimann: Československo: Stát, který zklamal, iDNES.cz, plus.rozhlas.cz, mlp.cz, stoplusjednicka.cz, autorovy rozhovory s Jindřichem Mannem
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
