Tomáš Koloc je renesančný človek mnohých talentov – básnik, spisovateľ, fotograf, novinár. S horkosťou zaznamenáva, čo žiadna propaganda nezmení.
Gabriela Rothmayerová
Pět hodin odpoledne, zubní pohotovost ve fakultní nemocnici, jediné ošetření, která je v té době v našem hejtmanském kraji k dispozici. Ve vrátnici si za 90 korun koupím kupón a jdu. Na dveřích přístěnku 2 x 2 metry před pohotovostí se dočtu, že úrazy, krvácení a otoky se vyřizují na druhé straně budovy nepřetržitě, bolesti jen ve všední dny 15 – 21, o víkendech 8 – 21 a do čekárny smí být vpuštěny jen tři osoby. Leje jako z konve, ale pod přístěnkem je jen pětičlenná rodina, která tam podle slov tatínka čeká už hodinu a zatím nikdo nevyšel. Zatímco pětiletý chlapeček, kvůli kterému tu jsou, se vzájemně kope do nohy se sestrou-dvojčetem, maminka se mračí a starší bratr jim všem fouká kouř do ksichtu. Přichází další maminka a nese na zádech ještě menší holčičku, která brečí. Neví, proč ji to bolí, proč tu musí moknout a co jí budou dělat až (pokud) se dostane do toho divného zamčeného domu bez kliky s nápisem Zubní pohotovost. Po další hodině vychází ze dveří první „šťastná“ pacientka po ošetření. Nicméně ani v dešti za ní nikoho nevpouštějí dovnitř.
Byl jsem kluk, který v 80. letech v zubní ordinaci vyrostl, protože zubařem tam byl můj táta, a v 90. letech jsem mu dělal i sestřičku, když se táta specializoval právě na pohotovost. Dřív to bylo jiné. V 80. letech nejenže zubař byl obvodní (tedy každý k nějakému musel patřit) a byl v každé střediskové obci (takže lidi nemuseli řešit své běžné zubní problémy na pohotovosti, jako já, který jsem po tátově smrti chytl zubařku, která sice nebere přímé platby, ale bojí se každé i jen složitější extrakce, takže se stoličkou co několik dní i nocí řve, že už chce ven, musím na pohotovost), ale u nás ve vesnici všichni věděli, kde táta bydlí, a když jim něco bylo, zazvonili třeba v půlnoci. Vzhledem k tomu, že za zdravotnictví se tehdy neplatilo, táta peníze nebral ani bokem, jen když bylo něco potřeba, lidi mu to donesli. Třeba když po kousnutí z bolesti jedním infekčním pacientem byl rok na léčení a pak léta na dietě, nosili mu tvarohovou pomazánku Lučina. Když jsem pak v 90. letech dělal s tátou služby na okrese, sloužili jsme taky 8 – 21, ale i když už byly zdravotní pojišťovny (smysl jejichž existence v našem systému s povinným pojištěním jsem nikdy nepochopil), neplatily se žádné poplatky, nikdo nemusel stát venku – jen když přišla mnohočetná rodina, protože už byly mobily, upozornili jsme ji, že čekárna není salonek pro sjezd Hujerů, ať s pacientem zůstane maximálně jeden a ostatní se jdou projít anebo jedou domů, a jsou-li tu autem (okresní vzdálenosti jsou kratší) ať si zase pro pacienta přijedou. Ale to se dělo málokdy. Tehdy (i když už pomalu končily) byly ještě doby, kdy bylo mezi Čechy zvykem netahat děti všude s sebou, ale dát je do rodiny k tetě na patře, což byla celonárodně zavedená funkce sousedky, v niž se příště změnila zas maminka, která potřebovala hlídání teď.
Dnes (vím od táty, který u křesla skončil roku 2013 a prakticky obratem umřel) pohotovost zřizuje kdekdo: starosta nebo ředitel místního podniku, většinou jako volební nebo reklamní tah, takže letos pohotovost je, za rok už není, a hlavně je to děsný luxus, asi takový, jaký jsem zažil v USA, kde ačkoli musíte na pohotovosti automaticky zaplatit 100 dolarů, stejně vás tam seřvou, protože člověk, který nemá na osobního lékaře, není v „zemi svobody“ člověk – stane se jím teprve, když si na to vydělá.
Suma sumárum: Tato civilizace ne že BY MĚLA BÝT, ale BUDE zničena. (Zítra, až si odpočinu, jdu do toho deště stát tu frontu zas.)
(Status na FB 29. apríla 2023, foto FB stránka autora)
