V Juditině věži na konci Karlova mostu bydlel ještě před desetiletím od roku 1939 někdejší pasíř, umělec Eda Šmejkal. Vyřezával z různých dřev, hodně rád z tují, ale i z lípy, ptáčky a čeští malíři je pro něho pomalovávali do svých výtvarných kabátů; vzniklo jich několik stovek. Ve všech výtvarných proudech a směrech. Rozletěli se do celého světa. U Šmejkalů v pokoji s Edou a s jeho paní sedával po představeních herec Zdeněk Štěpánek, přicházeli malíř Ota Janeček, malíř a skvělý miniaturista Jindřich Ulrich jakých více není, malíř a grafik Miroslav Houra, malíř Vojtěch Kubašta, herec Vladimír Brodský, malíři Josef Liesler a Josef Velčovský, Adolf Born, herec Vladimír Menšík. Herec – Slovák jako dub – Vlado Müller, herec Zdeněk Kryzánek.
Nevynechal jsem jediné příležitosti, abych se do jejich společnosti ve věži na Karlově mostě dostal. Byla to společnost překrásných ptáčníků, milovníků výtvarného umění. Patřil k nim i spisovatel František Nepil. Napsal vyznání přírodě, knihu „Zobáček mi namalujte červeně“ a pro Albatros ji ilustroval Ota Janeček. Ten mi do ní namaloval pastely kosa s červeným zobáčkem. Knihkupci knihu knih pro děti prodávali za 31 Kčs.
Ota Janeček maloval havrany, sojky, kosy, skřivany, co uštipují světlo pro klásek žita, čížky, vrabčáky.
Ptáčky maluje podnes malířka Helena Slavíková-Hrušková, ptáčky, havrany maloval malíř Cyril Chramosta.
Všichni byli a někteří ještě jsou nenapodobitelnými pozorovateli života. Zanechali nám a zanechávají nám odkaz a své vyjádření vztahu k přírodě s lehkostí života.
Když se dneska vracím nazpět a pozoruji kolem sebe nynější pomatený, vykloubený svět, plný pýchy a zloby, pseurozmíšek, hlasitých prohlášení o silných mandátech v politice, které stejně jednou ve většině budou dějinami odsouzeny, defilují mi před očima výtvarné podoby ptactva zmíněných umělců.
Pár jejich originálů tvoří i moje malá sbírka. V mysli zůstávají natrvalo vzpomínky těch, kdož ten ptačí svět při posezeních uctívali. Často cestou od hospodského pivařského stolu, když v pražské Nerudově ulici v hostinci U kocoura pan Čihák zhasl a pak zamykal před půlnocí na petlici.
Proč přemítám?
Ráno jsem pozoroval, co konečně zjišťuji delší dobu, nikoli sám, v pražském Jižním Městě; téměř zmizeli ptáčci, utichl jejich zpěv, vyhubili jsme hmyz. Likvidace přírody začíná zespodu a hubí však i vrcholky, i koruny stromů. Kůrovec je prevít.
Na rodné Českomoravské vysočině přibývá namísto lesů holin bez života a bez vůně a bez zápachu. Nikdo pořádně neví, co s tím!
Kdysi jsem čítával o japonském zázraku; o tom, že v obřích supermarketech zní zvukové záznamy zpěvu ptactva a v sítích se pohybují umělí ptáčci z umělých hmot, že v amerických knihkupectvích si lze koupit Tři mušketýry ve třech sešitech, protože na epickou šíři při čtení nezbývá člověku času. Nevěřil jsem. Ani tomu, že lidé jinde mezi sebou přestávají mluvit, kvůli ubývajícímu času a dorozumívají se skrze světelné paprsky.
Ještě vloni kolem naší vesnice žloutly lány řepky olejnaté a zelenaly se kukuřičné lány s tabulkami zřizovatelů „Pionner!“ Prý pomáhají dokonale vysoušet krajinu a zbavovat ji vody. I v USA prý na to už dávno přišli. Začali se tohoto zlozvyku zbavovat. Už to nejsou sedláci, ani družstevníci, ale farmáři. Sami by byli hloupí, kdyby to trpěli; tak proč nehodit ohryzanou kost, těm, kdož po ní lační.
U nás na vsi zrušili staletou školku ovocných stromků se stromky pro vyšší podhorské podmínky, prý budeme jablka a hrušky dovážet napříště z Anglie a z Polska.
Stalo se a pulty se prohýbají. Barvy se jenom tetelí, radost pohledět.
Drony mapují povinně neobdělané úhory; majitelé za to dostávají bakšiš. Zemědělské kulturní plodiny se přestaly leckde podle dávných zvyků starých sedláků obměňovat a stavy domácího zvířectva se snížily na minimum.
V nedaleké sousední obci vybili nedávno poslední prasnice a hovězí jsme začali dovážet z dalekého i blízkého světa.
Je po ptákách, dalo by se zjednodušeně říci!
Jenže komu to říct, když člověk nemá patent na rozum; lepší je souznět s tím, jak je důležité být v NATO a kudy vede cesta směrem na Brusel!
Říkají mi: Nehořekuj! Kdo ti nakonec pomůže?
Zcela ani tyto pohledy pokaždé nezamítám, ale zdá se mi, že slyšet od rána do večera jenom o těchto dvou cestách, je přece jenom trochu moc, je to přece jenom až příliš.
Chtěl bych rychle z této atmosféry utéct, ale často to ani nejde.
Už i v pražském metru primátor Pirát k nám cestujícím z ampliónů promlouvá, řeční. V češtině a v angličtině, zase dvojjazyčně! Nemluví o míru, ani o solidaritě, ani lásce a pravdě, blahoslaví nám vespolek NATO!
Budiž velebeno! Možná má pravdu, možná vůbec nemá pravdu.
To vědí skutečně jenom ptáci, když vzlétají nad oblaka, aby nám odtud dolů přinesli kousek světla.
Ilustrace: Autor a Ota Janeček
