Dnes Jiří Suchý vystupoval v Rudolfinu a nebylo to náhodou. Před padesáti lety totiž zemřel Jiří Šlitr, který ve své one man show hře Ďábel z Vinohrad (jejímž autorem byl Jiří Suchý) řekl tehdy kacířskou větu: „Stejně si musíme jednou zahrát v Rudolfinu, tam je vždycky dobře utřený piáno a vyvětráno!“ Tak jako uvedení jejich opery Dobře placená procházka v Národním divadle před 10 lety (ve „výroční“ režii Miloše Formana) byl i dnešní koncert v Rudolfinu retro-počinem, který měl nejen pamětníkům cosi připomenout. Suchého vystoupení se dnes střídalo s promítáním legendárního televizního Recitalu ´64, který na mě působí silou osobních vzpomínek (vždy když mi jako teenagerovi bylo nejhůř, jel jsem do Kutné Hory ke kamarádovi Honzovi, který měl doma video a vždycky mě zachraňoval lahvovým pivem a Recitalem ´64), ale hlavně má celonárodní hodnotu manifestu čs. kultury 60. let 20. století.
Bez zveličování se dá říct, že vrchol české a slovenské kultury se začal v Bruselu (jak symbolické pro dnešní dobu!) roku 1958 na světové výstavě Expo v pavilonu, který byl později přenesen na pražskou Letnou a jímž mě shodou okolností právě před týdnem prováděl Zdeněk Buchtela. Dnes, kdy tam sídlí reklamní agentura, už v budově málokdo ví, že právě zde byl poprvé předveden první multimediální program světa Laterna magika, který byl spojením filmu a divadla, na němž se podílel vrchol tehdejšího českého umění. Technickou koncepci vysouvacích promítacích pláten, tzv. polyekran, před nímž se odehrával sychronní divadelní děj, vymyslel Emil Radok s legendárním scénografem Národního divadla Josefem Svobodou, šéfem Laterny Magiky a režisérem programů byl jeho bratr, brilantní filmový i divadelní režisér Alfréd Radok, jeho asistenty pak Miloš Forman, Ján Roháč a Vladimír Svitáček, dramaturgem Zdeněk Mahler, a hlavním aktérem programu byl multiinstrumentalista Jiří Šlitr, který hrál na pódiu na klavír a na plátně pak na pět dalších nástrojů, které ovládal: trubku, křídlovku, saxofon, kytaru a banjo. Tento program, který spoluzískal čs. pavilonu první cenu: zlatou medaili výstavy, kromě toho, že po desetiletí stalinské konzervy otevřel Československo světu (a svět československým umělcům, kteří se díky Bruselu poprvé dostali na západ: například tehdejší šéf literárně-dramatické redakce čs. televize Jaroslav Dietl během návštěvy Bruselu v belgické televizi poprvé viděl nový neznámý žánr: seriál…), především znamenal průnik světa ke všem občanům tehdejšího Československa. Po letech ustrnulého realismu se v ČSR mohla znovuprojevit avantgarda oživená bruselskou inspirací, a to nejen v podobě „bruselských“ písmových fontů, lustrů, tapet, nábytku a dalšího designu spotřebního zboží, ale i v tom, že do divadel a médií byl oficiálně vpuštěn rock´n´roll spolu s exkluzivní československou varietou západní beatnické poezie, tak zvanou poezií všedního dne, kterou v první řadě představoval textař Jiří Suchý.
Ve chvíli kdy se ti dva (díky zásahu Miroslava Horníčka) spojili, vznikla legenda jménem Semafor (to zase díky tehdejším osvíceným nahoře, především díky organizátoru Karlu Marešovi, který nahoře vysvětlil, že štědře zasponzorovat ty tehdy ještě málo známé kluky se čs. kultuře bohatě vyplatí), která se stala inkubátorem, v níž během pouhého desetiletí existence dvojice vyrostly často i v mezinárodní hvězdy talenty před Semaforem neznámé a mnohdy ještě nedoučené: Karel Gott, Waldemar Matuška, Šimek a Grossmann, Paleček a Janík, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý, Naďa Urbánková, Eva Pilarová, Karel Černoch, Petra Černocká, Pavel Bobek, Michal Prokop, Hana Zagorová, Josef Dvořák, ale i režiséři jako Miloš Forman (kterému Jiří Suchý půjčil svoji kameru a on s ní a s magnetofonem zvlášť v Semaforu natočil svůj první film Konkurz), Ján Roháč (režisér prvních čs. videoklipů, inspirovaných písněmi S+Š, za což se Forman a Roháč dvojici odvděčili televizní režií jeho Dobře placené procházky a Roháč se Svitáčkem prvního čs. velkofilmu 60. let Kdyby tisíc klarinetů), ale (ještě před Cimrmanem!) třeba i Ladislav Smoljak. Bylo to dáno tím, že zakladatelé Semaforu Suchý a Šlitr nebyli jen prvoplánoví baviči: oba byli hudebníci, skladatelé i grafici, a Šlitr se po vzoru Suchého, který je nadto básník, dramatik, scenárista a režisér, stal ještě zpěvákem a hercem. Semafor měl z titulu svého názvu v malém obsáhnout všech sedm antických múz SEdm MAlých FORem. Teprve po inspiraci Semaforu se začala rodit další malá divadla, která začala čs. kulturu zásobovat novými vynikajícími umělci: pražský Činoherní klub, Rokoko, Apollo, Divadlo Járy Cimrmana, brněnské Večerní Brno a Husa na provázku, bratislavské Divadlo Na korze a Radošinské naivné divadlo, liberecká Ypsilonka… Semafor se stal ohniskem, kterému se v naší kultuře nevyhnul nikdo; například jazzman od mládí Josef Škvorecký si na své tvorbě kupodivu nejvíce cenil, že se v „roce Miráklu“ (1968) mohl stát libretistou semaforského filmového muzikálu Zločin v šantánu – a Američan Miloš Forman po svém režijním návratu do vlasti angažoval do filmového Amadea takřka celý Semafor (kromě jeho exprincipála Jiřího Suchého, který se tehdy na filmovém plátně po svém normalizačním zákazu ještě nesměl objevit…)
Jiří Šlitr, který po úspěchu S+Š v pařížském divadle Olympia toužil po angažmá na Broadwayi, byl paradoxně tím, kdo divadlo udržel v době, kdy Jiří Suchý po okupaci v roce 1968 zůstal v zahraničí (z prázdninové Jugoslávie, kde mu jako uprchlíkovi bez prostředků zaplatili práva na Dobře placenou procházku ačkoli věděli, že ji nebudou inscenovat, se s rodinou přesunul do Británie). Byl to JŠ, na jehož zavolání se Jiří Suchý v prosinci 1968 vrátil do vlasti, jejíž systém podpory kultury, zbavený v roce 1968 cenzury a obdivovaný i západem, začal být pomalu opět vykupovaný zákazy. Jiří Šlitr, (o pouhé tři roky starší než já!), odešel symbolicky, ve vánoční době roku 1969, kdy ještě nebylo všechno ztraceno, ale už se ztrácelo mnoho. Pustil svým rodičům desku se svou nejnovější písní Jó, to jsem ještě žil a odešel do svého ateliéru za Jitkou Maxovou (dcerou Borise Michajlova-Brina, který před lety ze zásahu vyšších míst vystřídal geniálního Alfréda Radoka ve funkci šéfa Laterny magiky, v níž Jiří Šlitr poprvé zazářil), aby tam s ní zemřel stejnou smrtí jako pět let předtím básník Václav Hrabě a rok předtím ve Vídni herec Hugo Haas (v plynovém spotřebiči zhasl, oheň, a místnost, v níž spali lidé, se naplnila jedovatou látkou přinášející tichou a bezbolestnou smrt).
Jiří Suchý během dnešního koncertu zpíval píseň, kterou dvojice těsně před Šlitrovou smrtí napsala pro krásnou divačku v sedmé řadě, kterou si tak JŠ nevědomky vybral jako svoji nástupkyni: Jitku Molavcovou. Kdyby se JŠ se svou touhou následovat cestu mezinárodně slavného revuálního skladatele Rudolfa Frimla dožil dnešních dnů, patrně by už nefungoval jako Jiří Suchý, který nejen že ve svých 88 letech stále dokáže psát, komponovat, hrát, zpívat a malovat pro své stále méně dotované nekomerční divadlo (když Semaforu pro zastavení dotací hrozil zánik, Suchý o tom se svým typickým humorem napsal muzikál Děti kapitána Granta), ale ze svých vlastních úspor zároveň také financuje produkci nezávislých uměleckých filmů a serveru Stará Fronta Zítra, které (pod jeho v našich kruzích již zlidovělým heslem „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem čekal“) bojují s dnešní kulturní komercializací a primitivizací.
Přestože Jiří Suchý dodnes zpívá „kdykoliv kdekoliv / vždy si mě najde / to potěšení, že jsem živ“, jeho dvojice s 50 let zemřelým Jiřím Šlitrem je už dnes nesmrtelná – díky zlaté studni melodií, textů, filmů, výtvarných motivů, i celé generace umělců, které si v kouzelných 60. letech 20. století vychovala. Představuji si, co bude padesát let po jejich smrti či let po skončení jejich umělecké kulminace s odkazem 90 procent „superstar“ autorů a interpretů dnešní „české“ módně-spotřební „kultury“ – a usmívám se. Je-li na tomto světě přítomen nějaký soudce, kterého (jak dnes řekl o melodii své písně Hluboká vráska Jiří Suchý) „svede pochopit i ten nejprostší z přítomných“ – je jím Doktor Čas…
(Status na FB, 26. 12. 2019)
