Poslední dobou u nás vládne politický suchopár. Stereotyp nevalné vůně a chuti. V jeho čele trůní křečovitý kabinet, s jehož neschopností lze – slovy císaře Bonaparta o rakouské generalitě – počítat jako s trvalým faktem. Přitom na něj vážně není čas. Pere se v něm Nečas s Kalouskem, přičemž převaha toho druhého vyvolává starý obraz Vladimíra Špidly a Pavla „Sáního“ Němce při jiné stojedničkové koalici…
O stávajícího ministra financí strach nemám, ani ministr spravedlnosti z takzvané justiční mafie se neztratil. O předsedovi ODS se pak obdobným historizujícím způsobem spekuluje ne zda, ale kdy pozbyde rozhodující pozice. Aby mu snad „na doklepání“ zůstalo premiérství sice všeobecně neoblíbené, nicméně podporované LIDEM.
Důvodů existuje „dobrá míra“. Hlavně pro dovršování úpadku občanských demokratů. Pomyslně nejmocnější koaliční partaj již dlouho, předlouho není tím polistopadovým pokračováním státostrany jinými prostředky. Kde nic tu nic. A tak slýcháváme obavy, jestli v mladém věku málo přes dvacet nezajde na úbytě. V jednání její „staré gardy“ každopádně spatřujeme hromský zmatek či snahy urvat si z veřejných prostředků, co se ještě urvat dá.
Standardně v pozadí jsou řadoví občané, voliči. Znechucení, zkormoucení – a stejně pasivní. Vyzývající kdekoho slibného v okolí, aby „s tím už něco udělal“. Prozatím nejvíce preferují ČSSD. Sociální demokracii, která zrovna slaví 135 let existence. Věk u nás bezkonkurenční, ovšem naplněný složitými, občas pořádně klopotnými událostmi…
Jubileum skrývá úspěšné boje za volební právo nebo osmihodinovou pracovní dobu. Ale především by mělo obsahovat závazek čtvrt století po převratu pohnout ledy. Učinit alespoň první kroky k ukončení epochy rozsáhlých kleptokratických struktur de facto potírajících občanskou společnost. Jednu z hlavních hodnot moderní levice.
Článek vyšel v deníku E15
