V oficiálním nekrologu k úmrtí akademika Kočandrleho, který zemřel ve věku 83 let, se konstatovalo, že tento chirurg, který uskutečnil v bývalém Československu jako první úspěšnou transplantaci srdce, byl ze své funkce roku 1990 bez udání důvodů odvolán, načež odešel pracovat do USA.
Ano, to je pravda. Profesor MUDr. Kočandrle dostal z Pentagonu nabídku, aby šel pracovat do prestižní americké vojenské nemocnice, kde se léčí i američtí prezidenti, a přijal ji. Ale ne z nějakých zištných důvodů, spíš z nouze. V roce 1989 byl totiž ze své funkce šéfa Institutu klinické a experimentální mediciny odvolán Občanským fórem, a to z ryze politických důvodů – v předlistopadových dobách byl totiž kandidátem ÚV KSČ. Podobných odborníků, jako byl profesor Kočandrle, bylo v tehdejším nejvyšším stranickém orgánu víc. Měli mu dodat – a také že do jisté míry dodávali – vážnosti u veřejnosti. Jim samotným pak vysoká stranická funkce umožňovala prosazovat na svých pracovištích prospěšné věci, které by jinak prosazovali jen obtížně, případně držet svou ochrannou ruku nad schopnými nestraníky na svěřených pracovištích.
Bohužel, po listopadu 1989 (podobně jako po srpnu 1968 či únoru 1948) vítězové zhusta likvidovali nejen své politické protivníky, ale i profesní konkurenty. Kádrovalo se, odvolávalo a vyhazovalo, jen to svištělo. Ponechám teď stranou poúnorovou stalinskou diktaturu, kdy se šlo doslova „do hrdel a statků“ jak po Bílé Hoře, ale neodpustím si malé srovnání posrpnových a polistopadových čistek. Během těch prvních bylo odvoláno z funkcí či vyhozeno z práce na 500 000 občanů ČSSR. Při těch druhých to jen v Čechách a na Moravě existenčně odskákalo na 300 000 lidí. Tedy prakticky stejný počet.
Když jsem uvedený fakt uvedl v diskusi ke zmíněnému nekrologu, namítl mi jeden čtenář, že ti vyhození po roce 1968 mohli jít tak maximálně mýt okna, zatímco profesor Kočandrle mohl odejít do Ameriky.
Bylo to však trochu jinak. Ti vyhození po roce 1989, kteří chtěli zůstat ve své vlasti, se mohli dát na podnikání, což jejich předchůdci za normalizace nemohli. Ale s tím odchodem do ciziny bych byl opatrnější. Normalizační režim řadu svých odpůrců k odchodu na Západ doslova donutil, nebo jim prostě nepovolil návrat. Jenže jaký je rozdíl mezi donucením politickým a existenčním? Donucení jako donucení. Křivda jako křivda.
Prof. Kočandrle se vrátit mohl a také že se vrátil. Měl pracovat v připravovaném kardiochirurgickém centru v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Z jeho otevření však z nevyjasněných příčin sešlo a světoznámý kardiochirurg Kočandrle pak už vlastně nikdy nevzal skalpel pořádně do ruky.
A tak se ptám – čí je to ostuda? Což je jen řečnická otázka, samozřejmě.
