Vývoj globální ekonomiky a projekty velmocí

Já velmi souhlasím s tím, co tady zaznělo od Oskara Krejčího, že Západ degeneruje, že si dovolím oslovení Compañeros y Compañeras. Moje téma se týká vývoje globální ekonomiky a projektů velmocí a budu navazovat i na to, co už tady zaznělo od Luboše Blahy. My bychom mohli velmi stručně říci, že stav globální ekonomiky není úplně dobrý, ale takováto jednoduchá charakteristika nás asi úplně neuspokojí.

Takže jaké tendence pozorujeme? Pozorujeme především tendence ke stagnaci ekonomiky, vidíme to, že tam, kde vznikla krize, tedy v zemích Západu, ve Spojených státech konkrétně, jsou už příliš často citována tzv. křehká oživení, ta ekonomika je jednoznačně pod potenciálem, o vývoji v eurozóně ani nemluvě, vidíme tendence deflační, tzn. tendence, které jsou vždy spjaty s ekonomickými problémy, tzn. velmi nízký růst cen, koneckonců vzpomeňme, že je to právě rok, kdy ČNB provedla tu intervenci právě s odůvodněním deflačního nebezpečí. A samozřejmě ten celý takzvaně vyspělý svět trápí velké sociální problémy. Není už to pouze nezaměstnanost, protože v tomhle čísle, které se dá různým způsobem upravovat a  modifikovat, už se dávno neodrážejí ty sociální vztahy, musíme se dívat na jiné kategorie, bohužel, které přišly do toho vyspělého světa z rozvojových zemí. Na pracující chudobu, která už se dostává k nám velmi intenzivně. Tzn. na situaci, kdy se lidé neuživí ze své práce. Na obrovskou nerovnost, o které už dokonce informují i tak řekněme relativně konzervativnější instituce, jako OECD, které počítají, že nerovnost dnes se blíží k roku 1820. Že ta nerovnost, která je ve Spojených státech (jaké to překvapení) je podobnou nerovností, jaká byla zaznamenána těsně před velkou depresí. Já nebudu hovořit o tom, jakým způsobem může kapitál dnes se prosazovat na úkor práce, má k tomu velmi mnoho různých sofistikovaných nástrojů a samozřejmě k tomu má také z velké části zaplacenou a oddanou tu politickou služební elitu, protože, bohužel, ona velmi často už je pouze v pozici toho, kdo slouží, ne kdo vytváří ideje, myšlenky, ale kdo slouží tomu kapitálu. Celkově pozorujeme samozřejmě i v ekonomice velký nárůst napětí, které se do ní přenáší z té úrovně geopolitické.

Ekonomika začíná být stále intenzivněji používána jako geopolitický nástroj. Sankce. Sankce jsou extrémním ekonomickým nástrojem , který se využívá pro geopolitické cíle. Ano, mohou způsobit mnoho bolesti. Fungují ale pro ty cíle, pro které byly ustanoveny?  Pro cíle v mezinárodní oblasti, mezinárodních vztahů? Ne. Nefungují. Máme na to řadu empirických analýz, o které očividně není žádný zájem, konec konců, ono by stačilo na to použít možná i zdravý rozum, nebylo by ani potřeba číst komplikované empirické studie. Nicméně, tento trend tady je. Posiluje. Znova se dostáváme do situace, kdy ropa je používána jako zbraň. Podívejme se na současnou politiku Saudské Arábie, která záměrně sráží cenu ropy někam k osmdesáti dolarům za barel. Komu to ublíží? No samozřejmě zemím jako je Irán, ale třeba i Sýrii, ale také Rusku a konec konců částečně možná i Spojeným státům, které při těžbě, kterou používají, která je technologicky náročná, nemohou příliš jít pod cenu za 80 dolarů za barel. Takže toto se nám děje, tyhlety tendence se nám prosazují, že ekonomika je samozřejmě stále intenzivněji využívaná jako zbraň pro dosažení nějakých jiných cílů. A bohužel, v téhle souvislosti musíme vždycky připomenout, že jedním z těch nástrojů je i válka. Konflikty, tzn. to, co živí vojensko-průmyslový komplex. A zase, podíváme-li se na ekonomickou strukturu Spojených států, tak ten vojensko-průmyslový komplex je páteří, protože příliš mnoho průmyslových kapacit bylo přestěhováno do jiných zemí, které už tady byly uvedeny, jako je Mexiko, nebo oblasti jihovýchodní Asie.

Tohleto jsou bezesporu tendence, které nepůsobí příliš pozitivně a příliš optimismu nám nedodávají. Ale naštěstí se objevují i malé střípky různých radikálnějších úvah a dokonce i radikálnějších návrhů, co s tím globálním ekonomickým systémem udělat. Já bych alespoň pár z nich uvedla, protože bohužel, v tom českém prostředí se jedná o témata téměř neznámá, i když ta diskuze na západ od nás začíná probíhat. Málo se ví, že existují již propracované návrhy na to, změnit tvorbu peněz. Dokonce i Martin Wolf , který je hlavním komentátorem Financial Times (skutečně ho asi nebudeme podezřívat z inklinace k socialismu nebo něčemu podobnému) prostě říká, že komerční banky už nesmí mít právo tvořit peníze. Tohle kdyby se uskutečnilo, tak se bude jednat o obrovskou, neuvěřitelnou, ekonomickou revoluci. Přesto u nás – ticho po pěšině.

Podobně i tzv. teorie MMT, to je z angličtiny i když teď jsem se zarazila, že není vždycky úplně dobré anglické věci překládat do češtiny, ale tady to jde. Protože je to jen moderní měnová teorie, takže to je poměrně neškodné. A ta říká, že je potřeba využít centrální banky k tomu, aby daly zpět suverenitu státu, aby pomohly řešit dluhové břemeno. A zase je to teorie, která se velmi intenzivně diskutuje např. i ve Spojených státech a zase by to byla obrovská změna a nutně reaguje na to, že dluhy, které jsou dnes akumulovány jenom u těch suverénů, tzn. jenom u států – podívejme se na Spojené státy, ale i na eurozónu, na Japonsko s dluhem nějakých 230 % HDP. Tyto dluhy jsou samozřejmě naprosto nesplatitelné. Jejich splácení by vedlo  pouze k trvalé stagnaci ekonomiky. Takže tady zase zajímavý návrh.

Nemělo by ani projít bez povšimnutí, že OSN už otevřeně navrhuje a hovoří o tom, že musíme zkrátit pracovní týden. Není přece možné, abychom měli čím dál modernější technologie a pracovali čím dál více, nikoliv čím dál méně. Od čeho máme ty technologie? Aby nám poskytovaly volný čas, samozřejmě. Proč je volný čas nebezpečný? Lidé s volným časem jsou nebezpeční. Mohli by myslet. To je vždycky nebezpečné. Tohle je téma, které přece levicí musí být uchopeno. Otázka práce, volného času a využívání technologií, ne jejich zneužívání pro zotročení člověka a pro tlak na to, aby ten faktor práce byl ještě více dusán, než je tomu dneska.

A stejně tak najdeme i významné teoretické příspěvky. Pikettyho kniha Kapitál ve 21. století jasně udává, že s tímto systémem, kterému říkáme kapitalismus, je jednoznačně spjata a v něm zakořeněna obrovská nerovnost, která je samozřejmě zvýrazněná tím, že čím dál méně můžeme v současné ekonomice hovořit o zisku a čím dál více budeme hovořit o rentě. O rentiérské vrstvě, která samozřejmě tu nerovnost intenzivně zvyšuje. Piketty tam navrhuje určitou globální daň z kapitálu, ale už jenom to, že se tato kniha stala bestsellerem, a že se o ní hodně diskutuje, ukazuje že zkrátka a dobře je poptávka nejen po těch vysvětleních, ale také po návrzích řešení. Byť se nám v tuhle chvíli mohou zdát netradiční, radikální, ale my jsme v situaci, kdy jiná řešení než netradiční a radikální nemají vůbec žádný smysl. Pokud budeme chtít zůstat v mainstreamové ekonomii, jako bohužel v ní zůstává  řada řekněme sociálně demokratických stran a často nejen ta, potom tady můžeme rozhořet vášnivou debatu o tom, jestli má být DPH pět, šest, nebo devět procent. Ano, jistě to má dopady na život nás všech, ale to prosím není řešení problémů, které sebou přináší globální kapitalismus.

V krizi ale není jenom globální ekonomika ve smyslu čísel, mimochodem všimněte si, jak poslední dobou roste poptávka po tom, měnit statistické metody. Mě to docela baví, když vidím jakým způsobem se mění to, jak se počítá HDP, co se do něj zahrnuje, nezahrnuje, jakými způsoby dokonce i ta černá ekonomika se do něj dává, aby zkrátka a dobře se vykázal nějaký ten růst. Když už dokonce ani těmi dluhovými nástroji to tak nejde, ten dluhový instrument je do určité míry z tohoto hlediska vyčerpán.  Instituce mají také problémy. Ať je to Mezinárodní měnový fond, který je pod palbou kritiky i díky lidem, jako je třeba Joseph Stiglitz nebo skupina Světové banky. Ale to nestačí, ta kritika. Právě tento rok (a zase u nás téměř ticho po pěšině) se velmi odlišným pěti zemím podařilo dosáhnout shody na tom, postavit určité alternativní struktury proti Mezinárodnímu měnovému fondu a proti Světové bance, kdy mimochodem Spojené státy mají stále právo veta a nechtějí se tohoto práva vzdát. To je vlastně ta snaha o udržení si hegemonie, i když ten celosvětový poměr sil už tomu neodpovídá. Ta skupina zemí BRICS byla schopná dosáhnout velmi významného průlomu v tom, vůbec se dohodnout na tom, ustavit společné instituce, společný rezervní fond  Ano, je malý, ale je to něco, na čem se dá stavět. Společná rozvojová banka. Tzn. tady vidíme nějaké náznaky i když samozřejmě je příliš brzy hodnotit.

Nicméně já chci hovořit o světové obchodní organizaci, o jejích problémech. Já tady nebudu otravovat  s tím, jak funguje a nefunguje WTO. Nefunguje příliš dobře, protože ten multilaterální systém se ocitl ve velké krizi, je to především otázka zemědělství i když ne jenom. Ale důležitější je, že v reakci na tu velkou recesi roku 2008 a v reakci na to, jak nefunkční je multilaterální systém, začaly velmoci přicházet s projekty. A ty projekty se tváří na první pohled jako ekonomické, obchodní a investiční , ale ve skutečnosti v sobě skrývají velmi silně geopolitické zájmy. Luboš Blaha už je uvedl. Americké projekty jsou dva. Je to transatlantická smlouva TTIP a transpacifická TPP. Všimněte si, jak se Spojené státy velmi chytře rozprostírají jaksi na obou stranách svých vodních hranic. V pozemní už mají zajištění, to mají v dohodě NAFTA, takže tam už ty jejich zájmy jsou zakotveny moc dobře. O TTIP a TPP se u nás hovoří velice málo. Často se říká: No, další zóna volného obchodu, proč by ne. Jenže ono kdyby TTIP se skutečně uskutečnila, tak to bude největší obchodní a investiční partnerství světa. A uvědomme si, že to byly Spojené státy, které zahájily ta jednání a že bezesporu to dělají proto, že v tom mají nějaký zájem. Jak málo se u nás hovoří o doložce investor stát. O tom, že právě tato doložka, která se bohužel šíří do celého světa, umožňuje nadnárodním korporacím žalovat státy za politiku, která se jim prostě zdá nevhodná. Třeba v oblasti sociální ochrany, nebo životního prostředí. Soukromé arbitráže mají řešit spor mezi suverénním státem (suverénním na papíře) a mezi nadnárodními korporacemi, které samozřejmě mají dost peněz na to, aby si zaplatily výsledek, o který stojí. Máme už dost příkladů z celého světa, které by měly sloužit jako velké varování. Já musím sama za sebe říct, že (možná někteří z vás tuší) už se angažuji v té platformě proti TTIP v České republice a že jsme o tom hovořili s některými představiteli. I s některými představiteli sociální demokracie. A co jsme se od nich doslechli? No, že doložka investor-stát není moc pěkná, ale my nyní máme tak hroznou doložku se Spojenými státy, že jakákoliv jiná bude vlastně zlepšení. Skvělý argument. To je prosím oficiální postoj. To je oficiální postoj sociální demokracie.

Anebo k otázce geopolitické. Co je TTIP? TTIP je prostě včlenění Evropské unie pod americké zájmy ještě intenzivněji než dnes. To je prostě institucionalizované evropské vazalství. A my se doslechneme od představitelů sociální demokracie, že to je důležitá transatlantická vazba. Mě vždycky fascinuje jakým způsobem a s jakou lehkostí a s jakou radostí naše politické elity (v uvozovkách), já jim nechci říkat elity, protože to nejsou elity duchovní, jsou elity jiného typu, jakým způsobem a s jakou radostí z nás dělají nárazníkovou zónu. Asi mají pocit, že je to žádným způsobem neohrozí. Já považuji TTIP a TPP za velkou hrozbu ne jenom pro standardy, které si vybojovali naši předci v oblasti sociální, v oblasti ekologické, v oblasti obecné důstojnosti života, ale samozřejmě z hlediska geopolitiky.

TPP, když se podíváte na mapku zemí, které vyjednávají se Spojenými státy, uvidíte Austrálii, Japonsko a další země a uvidíte přesně jak je to kruh obkličující Čínu. O co jde těmto dohodám? Ne jenom o zájmy korporací, samozřejmě také, ne jenom o to udělat si vlastní pravidla hry (všimněte si – pravidla hry už nestanovují státy, ale korporace), ale – a to je důležitější –odstřihnout Evropu od Ruska a zbrzdit vývoj Číny. To je geopolitický důvod těchto dvou dohod.

Jsou tu ale i jiné projekty, které ještě stručně zmíním, bezesporu jste informováni o ruském projektu Euroasijského ekonomického svazu. Ale jak málo už se ví a jak málo se hovořilo o tom, že v roce 2010 tehdy premiér Vladimír Putin navštívil Německo a navrhl tzv. harmonické společenství sahající od Lisabonu po Vladivostok, společenství, ve kterém by se komplementárně doplňovaly přednosti a nedostatky jak Ruské federace, tak Evropské unie. A asi tušíte, že tento projekt byl Evropskou unií, tehdy tedy kancléřkou Merkelovou odmítnut. Myslím, že to nebylo úplně moudré rozhodnutí, ale taková jsou fakta. A nakonec vzpomeňme i Čínu, která samozřejmě také reaguje na to, že se v jejím okolí něco děje a rozhodla se minulý rok oživit svůj projekt Hedvábné stezky a to jak pozemní, tak té po moři, která by propojovala řekněme od západní Číny až tedy ke střední Asii až do Evropy. Všimněte si jedné věci – Evropská unie v tomto ohledu je pasivní, je to taková kořist, která čeká, kdo ji shrábne.

Co tím chci říct. Jsme znova v situaci, kdy je snaha vytvářet bloky na mocenském ekonomickém obchodním základě a bohužel se nedá vždy říct, že by to byly bloky na hodnotovém schématu Latinské Ameriky, které samozřejmě inicioval Hugo Chavez, i když bohužel už toho posledního z nich se nedožil. Bylo by velmi vhodné o tom nejen hovořit, ale samozřejmě i vypracovat k tomu taková stanoviska, která by odpovídala zájmům České republiky. Zájmům toho, jednak ani nebýt kořist a ani nebýt nárazníková zóna. To si myslím, že v našem zájmu není. Víte, já čtu řadu zahraničních zdrojů, statistik a pak to konfrontuji s tím, co se píše v českém tisku. Je mi z toho vždycky hodně smutno, jak obtížně se k nám dostává to, co už je i na tom Západě běžné. Že tam se vedou debaty o tom, jaký má být kapitalismus.  Dokonce se občas dostávají i do toho hlavního proudu. Vím, že diskuze není totéž, co akce. Ale přesto je to velká změna oproti tomu, jak vypadá situace u nás. Zkuste u nás jenom používat intenzivněji slovo kapitalismus, pro jistotu (velmi výstižně o tom hovořil Ivan David) se používá tržní ekonomika, aby náhodou jaksi nevyplul na povrch pravý stav věci. Potřebujeme více obeznámenosti a více inspirace. My bohužel jsme v situaci, kombinací vnějších jevů i konec konců toho, kdo byl zvolen nebo vyvolen, jsme se dostali na pozici periferie. Jsme periferií v oblasti ekonomické.

Já tady nebudu rozebírat kolik stovek miliard (přes tři sta to je) dividend a úroků nám uniká každý rok z této republiky. V jakém postavení jsou české firmy, takzvaně české, které musí vést otevřené účetnictví vůči svým zahraničním matkám, takže jim je vidět přímo do střev, abych tak řekla. Jaká je u nás přidaná hodnota, a že samozřejmě není nejmenší zájem na tom, aby se zvyšovala, protože přidanou hodnotu si matky drží u sebe a nebudou ji přece dávat k někomu, koho mohou velmi lehce ovládat. Tohle všechno jsou samozřejmě příznaky, ty se nutně projevují i na té úrovni politické a bohužel i na té úrovni intelektuální. Já si myslím, že pokud se chceme dostat z té úrovně periferie, tak musíme začít právě u těch myšlenek, idejí, diskuzí, koncepcí a tezí. Pokud nevíme, co se kolem nás děje, tak nejsme schopni na to reagovat, nejsme schopni vymyslet alternativu ani ne globální, to asi od nás nikdo nečeká, ale ani alternativu sami pro sebe.

Já tomu někdy říkám, že potřebujeme nové národní obrození, které vyburcuje intelektuální zdroje k nějakému kvasu. Mám pocit, že to přespříliš často je až takový stagnující zmrtvičněný rybník. Já vím, že většina médií nám v tomto ohledu příliš nepomáhá, ba právě naopak. Ale konec konců naši předci to taky neměli snadné, není možno se na to vymlouvat. A vždycky tenhle národ měl schopnost nakonec z toho popela vstát, i když to někdy bylo velmi obtížné  (národní obrození je moje oblíbená epocha, pak ještě husitství, ale to už je hodně dávno a nevím, jestli těch 600 let už přece jenom některé tendence tak nějak nadobro nevymazalo). Ale ta mediální stránka není všechno. Sociální realita je mocná a konec konců i vy zde dneska něco uslyšíte a řekla bych, že máte morální povinnost to šířit dál. A upozorňovat na to, že ano, tyhle názory zaznívají, nemusíš s nimi souhlasit, ale poslechni si něco, co v běžných médiích neuslyšíš. Víte, mě někdy ta mediální ostrakizace až trošku jako baví, protože jestliže už i na tom Západě trošičku reflektují to, že ten systém má závažné problémy, tak ta známka té periferie je právě to, že to nechce vnímat, že to uzavírá, tuhle debatu. Ale jestliže se mýlíme, my tady co sedíme, jestliže se mýlíme v tom, že kritizujeme a jak kritizujeme tento systém a jestliže se mýlíme v tom hledání alternativ no tak, proboha, potom nám to za prvé jednak lehce vyvrátí a pak si s námi nemusí dělat starosti. Proč ta ostrakizace? Jestliže se tak závažně mýlíme, tak přece není problém nás udusit v té naší argumentaci. Ale jestliže máme pravdu a já věřím, že ji máme, já bych tu taky nestála samozřejmě, tak potom ten objektivní vývoj je stejně na naší straně. A i když se budou stavět na hlavu tak to budeme nakonec my, kdo nakonec zvítězí. Díky moc.