Ilona Švihlíková píše o tom, jaká témata s sebou nese svátek práce 1. května a proč by neměla v české politice ležet ladem.
Image 1. máje byla v posledních letech vnímána spíše jako „lásky čas“, než jako připomenutí bojů za pracovní práva. Naštěstí se pomalu vrací pojetí 1. května jako dne, který je spojen s politikou a s ekonomickými otázkami: s rolí odborů, výší minimální mzdy a dalšími sociálně a ekonomicky důležitými tématy.
Nechme teď stranou, že jedna z politických stran, která by se měla hlásit právě k onomu politickému odkazu dne, se rozhodla místo toho pro kombinaci vystoupení zpěváků, rozdávání balonků a celkově polohloupé estrády. Tím urgentnost témat související s prací v nejširším slova smyslu nikam nemizí, spíš jen ukazují, že hledají vedle odborů dalšího politického aktéra.
Je trestuhodné, když velké, zásadní téma leží politicky ladem.
Kdy jindy, než na 1. máje si připomenout, že nárůst minimální mzdy se spolu s očividným napětím na trhu práce projevil ve značné mzdové dynamice, v níž ale platí, že nejvíce vzrostly mzdy těm „dole.“ Což poznáme i z toho, že medián rostl rychleji než mzdový průměr. Že odbory přestaly být sprostým slovem a stávají se tím, čím mají být: silným členem tripartity a pomocníkem těch, kteří nejsou v té luxusní pozici, že si mohou o své mzdě vyjednávat sami – což je většina z nás.
Vedle úspěchů je tu ale pořád hodně klíčových otázek, které čekají na své řešení a které jsou otevřeny pro politický boj – pro skutečný souboj idejí, kterým by politika měla být.
Situace na trhu práce je dnes pro zaměstnance příznivá, což ale neznamená, že zmizel fenomén pracující chudoby či autoritářství na pracovišti. Na některých to vypadá spíš na znovuzavedení otroctví než na deklarovaný vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Mohou se dál zvyšovat mzdy v ekonomice, která má cenový strop na řadu produktů stanovený od mateřských firem českých dcer? Ano, jistě, ziskovost nadnárodních firem fungujících u nás je stále nadprůměrná, jak nedávno potvrdil ČSÚ.
Ale prostor není neomezený a přímo volá po změně toho, jak ekonomika ČR vypadá: strukturálně i vlastnicky. Téma ale leží ladem, protože se nedá realizovat v rámci jednoho volební období a „politické body“ se dají vytřískat i jinde a lehčeji.
O dopadech automatizace a robotizace se hovoří dnes a denně. Máme stovky studií, každá nabízí jiné výsledky, ale je jasné, že změny na trhu práce budou značné. Dojde k masové nezaměstnanosti, před níž nás zachrání jen nepodmíněný základní příjem, jak si myslí řada liberálů? Nebo to bude spíše tak, že bude pokračovat prekarizace práce, patrná již nyní na všech těch flexibilních úvazcích, na absenci jakékoliv jistoty, nebo dokonce v „britském upgradu“ v podobě smlouvy s úvazkem nula hodin? Není pak nejvyšší čas otevřít jiné klíčové téma, a to je demokratizace ekonomiky? Nejenže nás zaměstnanecká participace (kam můžeme bezesporu zařadit také družstevní hnutí) může zachránit před novým feudalismem, před kterým vzhledem k vlastnictví robotů varuje americký ekonom Freeman, ale může také přispět ke klíčové a žádoucí změně ekonomiky ČR. Členství zaměstnanců v dozorčích radách je první malý krůček.
A to ještě neuvádím takové otázky, které jsou už zcela „mimo“ českou politikou debatu, jako např. rozdíl mezi prací a zaměstnáním, i když je vysoce pravděpodobné, že do budoucnosti se novému pohledu na práci nevyhneme.
Mnoho otázek a jen málo odpovědí zatím nabízí česká politická scéna. Kdyby alespoň byl zájem jít nad rámec debat typu „kolik dovezu Ukrajinců.“
1.máj nabízí výbornou příležitost, jak rozproudit debatu o otázkách, které se žádné vyspělé zemi nevyhnou. Využijme ho, protože stále platí, že „vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá…“
Vyšlo 1. května 2018.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
