Ojedinělé dílo se ve slovenské a české literatuře faktu objevilo koncem roku 2015 z pera Rudolfa Belana pod titulem „Zväzáci – (1945 – 1970)“ z produkce nakladatelství Slovart.
Líčí existenci mládežnické a dětské organizace v poválečném Československu. Popisuje jejich problémy a snaží se o vytvoření pravdivého obrazu. Zatím však nemá pokračovatele, zejména v neskončené analýze dalšího průběhu událostí – až dodneška.
Má o ní tato doba ještě vůbec zájem?
Autor, přímý účastník děje nic před čtenářem neskrývá a proklamuje svůj záměr: „Názory na svazáckou minulost jsou dnes různé. Až diametrálně! Je pravda i to, že ne každému dnes vyhovuje přihlásit se ke svazácké minulosti. A nejenom ke svazácké. Mnozí jakoby trpěli amnézou, patologickou poruchou paměti. V životě však platí, že co se stalo, to už nepomine. Kdo jednou patřil ke svazácké generaci, v něm toto znamení doby, objektivně zůstává, i když by se k ní veřejně nehlásil.“
I po dvou letech si stále častěji kladu otázku o vskutku neopakovatelném přepisování národních dějin, některá údobí nejenom před námi pamětníky a jejími strůjci jakoby pod neviditelnou taktovkou musela zmizet z paměti a jiná údobí zase o to více musela vyniknout na povrch.
Ničemu nepomohou nově zřízené a hlasitě lkající a oheň vyšlehující instituce, které mají potvrdit klamnou predikaci, že vítězové mají vždycky a za všech okolností jenom a jenom pravdu.
Těch již za našeho života bylo habaděj. A věřme, že i bude.
Jenom primitivové je však přijímají vždy jakoby v poslední pravdě a s otevřenou náručí.
Zdeněk Hrabica, vľavo, a Rudolf Belan na prezentácii knihy Zväzáci v novembri 2015.
Sám autor vzpomenuté knihy Rudolf Belan nedávno připomněl, kolika režimy a státními příslušnostmi byl od svého narození za svého života obdařen. A každý z nich – i ten nynější – se pokaždé holedbá těmi největšími přednostmi a především zásluhami, jakými může být člověk obdařen. Nejde však v daném případě jenom o to, co autor knihy před dvěma roky napsal. On se totiž i zasloužil o mnohé, co si například v životě dětského pokolení dneska nelze ani představit.
Rudolfa Belana jsem poznal v bouřlivých šedesátých letech minulého století. Přišel ze Slovenska s pocitem velké odpovědnosti dát své vzdělání učitele a své zkušenosti funkcionáře dětské a mládežnické organizace na Slovensku do vínku tehdejšímu československému mládí.
Podobného člověka ve stejné roli dneska nenajdu a neznám.
Byl chlapecky přímý, otevřený, nikoho se nebál a nekradl. Byl obdařen přirozeným darem promlouvat k jiným a přijímat i nezdary. A uměl snášet nespravedlnost všelijakých rozhodnutí ze strany nepředstavitelných figurek, které jej obklopovaly. Dokázal snášet nehoráznosti a krkolomnosti doby, které se příčily zdravému rozumu. Doba totiž tenkrát nebyla poseta jenom disidenty a ublíženými, trpícími pod knutou nespravedlnosti. Ani těch však nebyla prosta. Stejně jako ta nynější není čistá jako lilie a neposkvrněná jako Panna Marie, matka Ježíšova.
Uměl důstojně reprezentovat svou vlast v zahraničí, nebyl v ničem podobný současným představitelům, například mnoha neziskových organizací, kteří nejenom žerou – ale hodně i mlaskají.
Mám rád Slováky. Rudolf Belan má rád Čechy.
Kdyby nebylo Belanovy knihy „Zväzáci“, nikdy bych se asi po roce 1990 nedostal na své milované Slovensko. Podařilo se a já byl tomu rád.
V životě člověka to někdy chodí všelijak.
Za pár dní, 8. října 2017, mne Rudko Belan svým věkem dožene, z celého srdce nejenom za sebe mu gratuluji a přeji hodně dobrého, hlavně zdraví!
Nežijeme přece nadarmo. Ani včera, ani dnes!
Mnoga ljeta!
