Soudruzi ministři! Páni prezidenti! Slovutní Mistři, páni purkmistři! Byřici! To už tady všechno bylo a nic pořádného se přitom nikdy nestalo. Chleba byl pořád o dvou kůrkách. Kdysi jsem byl s jugoslávským sociologem, prof. Stipe Šuvarem v azerbajdžánském Baku na výstavě sovětského výtvarného umění. Obraz Chruščova střídal obraz Chruščova, olej, pastel dřevoryt, akvarel, mramor – i z listů tabáku se dal poslepovat. Stipe si vzal slovo na vernisáži – předurčen být Titovým revizionistou, prohlásil: „Rusům se nedostává v umění více cynismu, chybí jim Dostojevský.“
Kresba: Ľubomír Kotrha
Čechům se dneska nedostává Jaroslava Haška, zmizel Josef Švejk, i když se s Rudolfem Hrušínským film o něm v České televizi do omrzení neustále reprízuje.
Volám: „Více Haška, méně Vaška!“
Ale ani to nestačí, cožpak nevíme, že oba byli u nás mocí zakázání; první v Československé armádě 1. ČSR podle rozkazu, druhý usnesením strany a vlády a stupidní cenzurou mnohem později.
Teď je situace úplně jiná, jednoho je málo, druhého moc. Ten druhý nechyběl ani v mohutném světelném „srdíčku“ v ohňostroji, tomu prvnímu nebylo umožněno si ani zapózovat.
Čemu se vlastně dneska můžeme smát? Snad jenom Karlu Šípovi! Kavarénská televizní sešlost před novoroční půlnocí – před novým rokem 2018 – si jistě podle produkce a pečlivého scénáře vzala na paškál ruského bolševika. Ten bordel na kolečkách, který v té zemi panoval. Když v moskevském hotelu dul moskevský vítr z metelice, přišly děžurné a okna zaplácaly sádrou, jenom okýnko, „fjortočku“ nechaly bez poskvrny; na koberce zřízenci z „kágebé“ nandali plachty a přibyli je hřebíky, velkými stovkami, do parket. Fuj to byly časy v tom zpropadeném SSSR, v tom zaostalém, takřka umírajícím Rusku.
Po Silvestru jsem na Nový rok prošel příbuzná pražská sídliště – nenašel jsem nedotčený jediný podlepený předvolební plakát s portrétem prezidenta Miloše Zemana. Na hadry a na cucky je do jednoho roztrhala smečka, kterým tento muž leze pořádně na nervy. Odhodila je všechny do popelnic. Každého jiného musíme zvolit, jenom ne jeho! Ale zcela nespravedlivě zůstal při silvestrovském jančení nedotčen muž, který chce otevřít Hrad všem, muž jiný, který nám slibuje, že Česko vrátí do Evropy. Odkud nás chce vlastně a kam vrátit? Třetí nám zaručuje sílu a pravou rodinu, další nám maže med kolem huby.
Kdyby Stipe Šuvaru v Záhřebu zcela náhodně, jako svého času studentského rebela Luboše Holečka v Praze, nepřejelo a nezabilo náhodné auto, určitě by při návštěvě milované Prahy hlučně zakřičel: „Čechům se nedostává nejenom v umění, ale i v politice, více cynismu. Chybí jim Jaroslav Hašek!“
Více Haška, méně Vaška, možná by v dané chvíli skoro a úplně stačilo!
Nejsme přece žádné stádo!
