Ilona Švihlíková píše v !Argumentu o tom, že Česko povýšilo postoj „to nejde“ na vyšší úroveň, což je uprostřed pandemie opravdu špatná zpráva.
Když jsem ještě jezdívala s knihami po celé republice, a mohu se teď za tou dobou ohlédnout, bylo patrné, že s analýzou problému nebyl problém, tu publikum většinou přijalo, souznělo s ní. Zato, když jsem byla vyzvána, abych „jen nekritizovala“ (jako třeba, že jsme se stali kolonií) a pokusila se teda dát dohromady řekněme osu programu, slýchala jsem jedno a totéž: „to nejde“.
Skutečně od Ostravy po Prahu, od Zlína po Varnsdorf, ať už člověk přišel s jakýmkoliv návrhem, týkajícím se třeba podpory lokální ekonomiky, vždy jak kolovrátek totéž: „To nejde“. Pokud jsem dala příklad ze zahraničí pak „u nás to nejde“.
Není to zas tak velké překvapení, neboť „to nejde“ se tak nějak stalo symbolem této země: slyšíte ho na úřadech, když potřebujete zařídit něco, co není třeba zcela standardní, od řemeslníků, ve škole, prostě všude. Země, kde nic nejde.
Nicméně, teď se nám podařilo „to nejde“ povýšit na vyšší úroveň. Plody této pozice nyní sklízíme a kromě toho, že za sebou zanechávají tisíce mrtvých, budeme ten „blivajs“ trávit ještě hodně dlouho, vzhledem k tomu, co to s naší společností a také ekonomikou provede.
Tak například jsem se na poslední schůzce NERVu (Národní ekonomická rada vlády, které dominují lobbisté a především pak Hospodářská komora) dozvěděla, že není možné provozovnám, které mají otevřeno navzdory vládnímu zákazu (typicky hospody, bary) nic udělat, policie tam chodí, ale hospodští se jim akorát tak smějí. Rozhodně „nejde“, aby jim bylo okamžitě odejmuto živnostenské oprávnění. Stejně tak nejde uvalit vysoké pokuty za ilegální domácí party, jako je tomu například v Německu. De facto jsem si potvrdila, že vymahatelnost práva je u nás naprosto katastrofální a že tomu, kdo opatření respektuje, se ostatní leda tak mohou smát do obličeje.
Dále pak samozřejmě nejde zavřít průmysl. Naše „drahé“ montovny jsou prostě zlaté tele, jemuž se podřizuje v této zemi vše. Jak se také dalo očekávat, názory odborníků epidemiologů, lékařů zcela blednou ve srovnání s požadavky zástupců průmyslu (povětšinou toho cizího). Tématu prolobbovanosti ČR, která bez přehánění vypadá na jev, kterému odborně říkáme zajetí vlády, se možná budu věnovat v jiném článku. Na krizi je aspoň jedna věc dobrá – nekompromisně odhaluje charaktery, ukazuje, kdo v této zemi skutečně vládne. Posedlost tím, aby se montovna nezastavila, připomíná jakési náboženské vytržení. A to pěkně prosím mluvím jako ekonom, který si dobře uvědomuje, jaký je rozdíl mezi uzavřením služeb a průmyslu (nehovořím o kritické infrastruktuře, neboť zde jsem se dozvěděla, že „nejde“ určit, co to je a co není). Pokud by skutečně byli zástupci průmyslu, bijící se v prsa za naši ekonomiku, racionální, pak by museli chápat, že polovičatá opatření (činěná neustále od podzimu) jen prodlužují agonii a nic neřeší – rozhodně ne v případě 17 000 nakažených denně. Nebere se náhodou inteligence jako schopnost poučit se z vlastních chyb a přizpůsobit se nové situaci?
Dále pak „nejde“ dát lidem vyšší nemocenskou. Ta současná je tak nízká, že nemoc a karanténa mohou představovat existenční hrozbu. (O tom, že náš sociální systém je děravý jak cedník a leda do dobrého počasí, až někdy jindy). V řadě zemí došlo k navýšení nemocenské, ale u nás to dlouho „nešlo“, neboť to blokovalo Ministerstvo financí. To stejné Ministerstvo financí které vyhodilo oknem 150 miliard, to stejné ministerstvo, které ve stavu legislativní nouze dokázalo prosadit zrušení daně z nabytí nemovitostí a frnk – dvacet miliard pryč, přeci je nepotřebujeme, ne? Pak ovšem to stejné ministerstvo „řeší“, pokud možno měsíce, výdaje, které budou v řádu spíše stamilionů.
Debata o nemocenské, je jedna z nejodpornějších, kterou jsem v ČR kdy zažila. Skoro se mi hnusí psát, o „ráji komunismu“ o „genocidě“ (za situace 20 000 mrtvých tohle někdo vypustí z huby, nejde to říct slušně), a o tom, jak nikdo nebude dělat atd. Ukazuje to dobře, co si myslí „průmyslníci“ o svých zaměstnancích. To jejich výroky jsou esencí třídní nenávisti. Demonstrují, že od neoliberálního kapitalismu jsou k čirému fašounství jen dva kroky.
Nu a nakonec „nejde“ rozšířit home office, protože „nikdo nebude makat“, a jak se s námi podělil bývalý komunista a šéf HK, Vladimír Dlouhý, lidé na home office mají dovolenou. Tento přístup vypovídá o českých manažerech (ne všech samozřejmě) mnohé. Nedůvěra vůči vlastním zaměstnancům na prvním místě. Ale také vlastní neschopnost, vnitřní nejistota daného „manažera“, jeho vlastní mindráky, vedoucí k přístupu „zaměstnanec si to musí tady odsedět“. Takoví „manažeři“ často nechápou práci svých podřízených, a svou důležitost a obhajobu pozice vidí v buzeraci, mikromanagementu – ukazují tím zase svým nadřízeným, jak jsou oni důležití. Celkem vzato, těmto lidem vůbec nejde o efektivitu a výkon, kterou se tak často zaklínají, ale o KONTROLU. Je to bohužel velmi rozšířený jev, který ukazuje na hlubší, patologickou podstatu části českého managementu – od nedůvěry po protežování svých známých, preferenci členů týmů, kteří jsou méně schopní (aby dotyčného neohrožovali) atd. Možná jde o „mikrojevy“, ale dohromady vytvářejí nesnesitelné a také vysoce neefektivní podhoubí, které narušuje celou ekonomiku i společnost.
Dokážeme my, kterým není jedno, že za den zemřou stovky lidí a kteří mají na svém žebříčku nejvýše životy a zdraví svých spolubližních a solidaritu, překonat „to nejde“?
Úvodné foto: Pixabay.com
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
