V říjnu 1988 jsme většinou již dobře věděli, co jsou to „Potěmkinovy vesnice“.
Stručně zkrášlená a načinčaná skutečnost.
V osmdesátých letech XX. století u nás v řadě s jinými vycházel v češtině Výběr ze sovětského tisku pod titulem SPUTNIK; byl za babku, za 6, 40 Kčs, v barvě i černobíle o 160 stranách.
Cituji jeden z jeho zajímavých článků, u kterého vědomě opomněli editoři uvést autora:
„Děkovný dopis od vděčných občanů“.
„Vážený soudruhu generální tajemníku!
Píší vám vděční občané města, v němž jste nedávno dlel na přátelské návštěvě. Ač jste našim městským orgánům sdělil pouhé tři dny předem, že přijedete, za tu dobu stihly vykonat pro naše město víc než za všechna léta sovětské moci. Předně byla namalována průčelí všech budov v těch ulicích, o nichž se předpokládalo, že jimi budete projíždět. Potom však někdo podotkl, že prý se obvykle odkláníte od naplánované trasy. Proto naše orgány musely namalovat i ostatní domy. Přitom pracovaly s takovou vehemencí, že to vzaly i s okny.
Za druhé se u příležitosti vašeho příjezdu rozsvítilo na všech ulicích veřejné osvětlení, všechny vozovky se vyasfaltovaly a byla zasazena zeleň. Noc před vaším příjezdem bylo vyhloubeno 356 podchodů. V obchodech se objevily potraviny, o nichž jsme si dlouho mysleli, že už dávno byly zařazeny do Červené knihy ohrožených druhů. Včetně konzerv; ty jsme viděli naposledy před dvaceti lety, když se poblíž našeho města v neutrálních vodách potopila britská chladící loď, která vezla konzervy pro hladovějící Afriku.
Za třetí, stavbaři konečně dokončili most, o jehož slavnostním předání informovaly reportáže už v minulé pětiletce a který se v okamžiku, kdy zaburácel orchestr, a komise přestřihla pásku, sesedl a utrhl se od břehu i s celou komisí.
Komsomolští funkcionáři vlastními vysavači vyluxovali cestu z letiště. Odboráři zametli podél této silnice les a na všech okolních stromech nabarvili svěží listí zelenou barvou a jugoslávským šamponem umyli všechny místní pomníky. Mendělejevův pomník byl přitom vydrhnut natolik, že se z něj stal pomník Michaila Lomonosova.
To však není zdaleka všechno. V obavách před vaším hněvem darovali mnozí naši pohlaváři své soukromé chaty státu. V řadě z nich byly během těchto dnů zřízeny jesle a mateřské školy. Naše město je ostatně moc potřebovalo. Chata výkonného činitele městského výboru byla přebudována na novou letištní budovu. Z bývalého okurkového záhonu na jeho zahradě vznikla po vybetonování startovací dráha pro letadla IL 86.
Z ostatních našich činitelů se stali jiní lidé, nějak se vylepšili. Protože všichni vědí, že si u vedoucích pracovníků vážíte především jejich vlastních názorů, zasedali celé tři dny a vypracovávali vlastní názor pro každého člena městského výboru. Potom se to ještě schvalovalo na okrese.
Všichni dobře vědí, jak dobře rozumíte živočišné výrobě. Bylo proto svoláno koncilium vědeckých kapacit na téma: „Kolik struků má kráva.“ Přišlo se na to, že čtyři, tedy nikoliv pět, i když se podle tohoto předpokladu dříve sestavoval plán – vlastně už od té doby, kdy byl proletariát vyslán na venkov, aby tam provedl kolektivizaci.
Ovšem, že se to neobešlo bez přehmatů. Například noc před vaším příjezdem se bůhvíproč konalo cvičení civilní obrany. Jelikož se však poplašná siréna rozbila a všechny plynové masky fungovaly jen při výdechu (na vdechnutí se musely pokaždé sundat), vybíhaly ve tři hodiny v noci všichni obyvatelé z domu vyburcování jekotem náčelníkem civilní obrany: „ Pozor, jaderný výbuch! K zemi!“ a padali střelhbitě s dlaněmi přitisknutými k obličeji, jako by to byla dostatečná obrana před zářením, a se všemi knoflíky co nejpevněji upnutými proti radiaci. Polovina lidí přišla pozdě do práce, neboť marně očekávali konec poplachu.
Dále byla vydána kniha o našem městě v dárkové úpravě. Obsahuje čtyři fotografie novostaveb v našem městě, respektive jediného nového domu snímaného ze čtyř stran. A podél vaší trasy se neustále převážel jediný existující stánek se zeleninou.
Pak odněkud přišla zpráva, že prý všude rád zajdete do muzea a podíváte se v jakém je pořádku. A tak na příkaz vedoucího kulturního oddělení, který do této funkce nastoupil ihned po absolvování cihlářského učiliště, byl zbourán starý vetchý domek, v němž žil Anton Pavlovič Čechov, a na jeho místě urychleně vybudován dům nový, kde teď bydlí sám kulturní vedoucí. V parčíku před muzeem vyrostl Čechovův pomník – slavný spisovatel tam sedí na lavičce a se souhlasným výrazem v očích čte váš referát z posledního pléna.
Pro tahle nedopatření se však na naše činitele nezlobíme. Chápeme, že jim dnes není do zpěvu. Řekl jste jim, že mají být osobnostmi, jenže instrukce a návody jste k tomu nikomu z nich žádné neposkytl. Řekl jste, že se musejí změnit v duchu přestavby, ale nestanovil jste žádné termíny. A tak oni teď nevědí, k jakému datu vám vlastně mají podat hlášení o tom, že se stihli přestavět před stanovenou lhůtou. Nejde však jenom o tohle… Stále říkáte, že musíme kráčet vpřed, kde však to je, už nevysvětlujete. Pochopte, oni sami to nevědí. V našem městě jde všechno postaru. Kdo projevoval umělecké vlohy, šel pracovat do sféry umění, lidé s vědeckými sklony se vrhli na vědu a ten, kdo tíhl k manuální práci, zamířil do výroby.
Avšak ten, kdo v mládí lenošil a žádné schopnosti neprojevoval, šel do Komsomolu a do odborů, prostě ujal se řízení těch, kteří schopnosti měli, pokud je ovšem díky takovému vedení rovněž neztratili.
Děkujeme vám proto za vaši návštěvu. Naše město zkrásnělo, zazelenalo se, lépe se v něm nyní žije. Do blízkých kolchozů dnes létají letadla a konečně bylo obnoveno telefonní spojení s ostatními městy, které Němci při ústupu přerušili.
Po vašem odjezdu z našich obchodů pochopitelně všechny potraviny zase zmizely. Avšak během vašeho pobytu jsme si nakoupili na tři roky dopředu. Proto vás snažně prosíme, abyste k nám za tři roky přijel zase. To už totiž sejde barva z domů, pomníky budou zase špinavé, most se opět utrhne od břehu a narodí se nové děti, které budou potřebovat nové jesle a nové školky. Pochopitelně chápeme, že jste velice zaneprázdněn. Máte jistě na programu ještě mnoho jiných měst, jako je to naše. Proto nemůžete-li přijet, sdělte přesto našim orgánům, že se k nám chystáte. Budou tak nuceny zase něco podniknout pro lid.
P S.
Vážený soudruhu generální tajemníku!
Pokud by vás to moc neobtěžovalo, dovolili bychom si vás požádat, aby někdo z vašich lidí před vaším příjezdem rozhlásil, že se chcete podívat i do bytů a zkontrolovat, zda v domech teče teplá voda. Velice rádi bychom se umyli…“
Z časopisu TĚATR
* * *
Když jsem si předchozí řádky v dané době přečetl, hned jsem běžel se Sputnikem za fotografem Bedřichem Kockem, bydlel v Praze 2 ve střešním bytě hned vedle herce Josefa Somra. Skvělý herec mi nakonec za dva dny předal magnetofonovou nahrávku. Při poslechu jsme oba ochutnali znovínské veltlínské, majíce oba společné moravsko-slovácké kořeny. Velký herec je z Vracova, moji předci jsou z Poštorné.
Nahrávku jsem dostal ve studiové úpravě, text si při čtení Josef Somr opatřoval znaménky, schraňuji jej podnes.
Nahrávka však neměla žádnou naději na rozhlasové uvedení.
Rozhodl jsem se pořádat soukromé pořady se Somrovým přednesem; jejich ohlas byl spontánní. Ale často i velmi konfrontační; prudké povahy mne obvinily, že prý urážím SSSR. Někteří posluchači mně zlobně nazývali „pěrestrojčíkem“. Obviňovali mne ze zrady ideálů.
Zakrátko většina kritiků zmodrala a zežloutlí soudci ze skoro dvou miliónového komparsu KSČ změnili barvu.
Nedávno mne Radioservis převedl magnetofonový záznam na CD, ale bez naděje, že by se tento Josef Somr někdy odvysílal.
Spadla klec a bylo a je po ptákách. Čas oponou trhnul!
Pražský pomník Mistra Jana Husa zabalen do vlajek hákových křížů
Jednou z nejpůsobivějších a nejvíce odstrašujících fotografií moderní doby XX. století je záběr, kdy byl v roce 1942 pražský pomník Mistra Jana Husa zcela zakryt říšskými vlajkami s hákovými kříži. Stalo se tak při nástupu a při přehlídce truchlících jednotek SS a wehrmachtu nad smrtí říšského protektora.
Zrůdnost jejich činu, potřísnit památku Jana Husa, nebyla dodneška zhodnocena ani zdokumentována. O jaký stupeň ponížení českého národa šlo, je velmi těžké i s odstupem desetiletí soudit, natož jej pochopit.
Křižáci byli na pochodu.
Pomník Mistra Jana Husa pod vlajkami s hákovým křížem, 1942, foto archiv Karla Čáslavského.
Potěmkinova vesnice. Něco něčím zakrýt, zahalit před jinými nebo překrýt, vyzmizíkovat, je vždy strašně ošidné.
Nejenom německý fašismus v tom převyšoval předcházející i budoucí režimy!
Stačí si připomenout i nedávné dobové návleky s megalomanskými portréty politických figurek na fasádě pražského Národního muzea.
Dekoracemi zakrytý objekt Mauzolea V. I. Lenina v Den vítězství
Asociace se zakrytým Šalamounovým pražským pomníkem Mistra Jana Husa vlajkami s hákovým křížem mne napadá pokaždé od roku 2005. Často i jindy a často také doma.
Vždy před tímto svátkem nastupují do zbraně ruští služební zbrojnoši, aby nad objektem „věčného hrobu“ sestrojili lešení a na něj zavěsili pomalované divadelní plátno s nabarvenými historickými fotografiemi.
Mají snad vymazat pohled na pochod rudoarmějských praporečníků v roce 1945 s vojenskými standartami poražených hitlerovských eskadronů po vítězství nad fašismem ve druhé světové válce.
Potěmkiáda vyvolává v ruské společnosti nové a nové otázky. Znepokojivé diskuse o zbourání mauzolea a o vzniku Leninovy hrobky pod Kremelskými hradbami či jinde trvají bez přestání. Nejvíce se však vyrojily v roce, kdy se do Moskvy sjely hlavy největších světových států. S odstupem doby se až do nedávna soudilo, že takový požadavek, zakrýt objekt Mauzolea V. I. Lenina při velkolepé vojenské přehlídce, byl prý více méně pochopitelný. Od této chvíle se začaly rozdávat i Georgijevské stužky. Byla snaha stanovit 9. květen jako mezinárodní svátek, aby byl podtržen jeho internacionální význam. Postupem ubíhajících roků byl však takový požadavek zamítnut. Posledním nezdařeným pokusem byl pochod vojsk NATO v roce 2010, až nedávno se moskevské přehlídky zúčastnil již jenom prezident Srbska a premiér státu Izrael. Mnozí již přijímají 9. květen jenom jako ruský národní svátek.
Debata o zakrývání mauzolea kulisou v tento den však bezúspěšně pokračuje. Jedni se domnívají, že země, opírající se o mauzoleum, nemá žádnou budoucnost, jiní, že historii nelze zakrýt žádnými fangličkami, ani sebebarevnějšími plachtami.
Snímek moskevského Rudého náměstí se zakrytým Mauzoleem V. I. Lenina z roku 2019.
Je to kus historie. I mauzoleum k ní navždy patří.
Vracím se opět domů, myslím si, že ani tabulky u pomníků zhola nic neřeší; ani u litomyšlského pomníku Zdeňka Nejedlého ani u pomníku maršála I. S. Koněva v pražských Dejvicích.
Bída nejenom filozofie!
Potěmkinovské zakrývání nebo přelepování pomníků, ani sochaborectví, nikdy nic nikomu nepřineslo a nepřináší.
