Politolog Oskar Krejčí poukazuje na velký význam ukrajinských parlamentních voleb, které proběhnou 21. července, a zároveň upozorňuje, jak neurčitý výsledek přinesou.
Únava. To je asi nejpřesnější charakteristika pocitu, který se dostaví při přemítání o ukrajinské krizi. Únava ukrajinské veřejnosti. Únava západních politiků. Únava komentátorů. Aby si uvolnil prostor pro kádrové změny a následné reformy, vyhlásil nový prezident Volodymyr Zelenskyj předčasné parlamentní volby. Několik dní před nimi se zdá, že končí pětiletý cyklus – pokus změnit Ukrajinu v duchu představ vítězů vzešlých z převratu v únoru 2014. Obdobně tomu bylo po první barevné revoluci v Kyjevě roku 2004, kdy její vítěz Viktor Juščenko po pěti letech ve funkci prezidenta získal ve volbách pouze 5,7 % hlasů. I dnes to na první pohled vypadá, že končí kariéra politiků, kteří byli během druhé barevné revoluce 2013/14 tvářemi Euromajdanu.
- Arsenij Jaceňuk byl po převratu roku 2014 dvakrát premiérem, o tuto funkci přišel v dubnu 2016. Byl předsedou strany Lidová fronta, která v parlamentních volbách roku 2014 skončila na prvním místě se ziskem 22,1 % hlasů (81 mandátů). V místních volbách v roce 2015 již Lidová fronta nekandidovala, protože jí průzkumy volebních preferencí přisuzovaly přibližně 1 % hlasů.
- Oleksandr Turčynov byl po převratu ustanoven předsedou parlamentu a až do zvolení Petro Porošenka i prozatímním prezidentem Ukrajiny. Vedl také volební štáb strany Lidová fronta. V listopadu 2014 se stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny a v této funkci vydržel až do letošního května.
- Petro Porošenko byl v květnu 2014 zvolen prezidentem; hned v prvním kole získal 54,7 % hlasů. Při těch letošních získal v březnovém prvním kole 15,9 % hlasů, v dubnovém druhém kole 24,5 %. V současnosti figuruje na prvním místě kandidátní listiny jím založené strany Evropská solidarita (bývalý Blok Petro Porošenka).
- Andrij Parubij, komandant Euromajdanu a velitel Sebeobrany Majdanu, se po převratu stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Byl jedním z iniciátorů vytvoření Národní gardy Ukrajiny, kam byly začleněny útvary Sebeobrany Majdanu a Pravého sektoru. V prosinci 2014 byl nejdřív prvním náměstkem předsedy parlamentu, od dubna 2016 je předsedou parlamentu. Je na druhém místě kandidátní listiny strany Evropská solidarita.
Ve vysokých státních funkcích by měli skončit ministři silových sektorů: nejen ministr vnitra Arsen Avakov a ministr spravedlnosti Pavlo Petrenko, kteří do svých křesel zasedli hned po převratu, ale i Stěpan Poltorak, ministr obrany od října 2014. Zdá se, že končí i hvězdná kariéra současného premiéra a bývalého šéfa parlamentu Volodymyra Hrojsmana, který letos založil vlastní stranu Ukrajinská strategie.
Symbolem změn se vedle osudu strany Lidová fronta může stát i strana Všeukrajinské sdružení „Svoboda“. Ta byla založená v roce 1995 pod názvem Sociálně-národní strana Ukrajiny, což je přesmyčka, která charakterizuje její ideové zaměření. Ta získala ve volbách v roce 2012 plných 10,4 % hlasů a 37 mandátů. Počet poslaneckých křesel se sice po parlamentních volbách v roce 2014 smrskl – její nacionalistický program si osvojily jiné strany – na sedm, ale v první Jaceňukově vládě obsadila tři křesla. Výzkumy volebních preferencí naznačují, že se letos do parlamentu nedostane. Obdobný osud hrozí i Radikální straně Oleha Ljaška, jejíž poslanci (ve volbách roku 2014 třetí místo, 8,3 % hlasů a 21 mandátů) patřili vždy k těm nejdivočejším.
Politické strany
Únava vede k tomu, že letošní parlamentní volby se uskuteční v jiné atmosféře než ty v roce 2014. Tehdy probíhal hon na přívržence do převratu vládnoucí Strany regionů, ale i komunistické strany a dalších uskupení, které nedávaly najevo ochotu bojovat proti Rusku. Užívání fyzického násilí a skandalizace se staly součástí kampaně. Parlamentní volby proběhly na konci října 2014, tedy ve chvíli emotivního odporu proti březnovému připojení Krymu k Rusku a v atmosféře občanské války na východě země, která začala v dubnu. Dnes i nejradikálnější nacionalisté, kteří se neštítí násilí a podporují i takové sankce proti Rusku, které poškozují ekonomiku Ukrajiny, ztrácejí důvěru v to, že lze Krym přivést zpět silou a že vojenské tažení proti povstaleckým oblastem získá masovou podporu na Západě.
Přes všechna porušení svobody slova na Ukrajině se nepodařilo vyvolat a udržet protiruské nadšení. Podle březnového průzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu si více než 85 % dotázaných Ukrajinců myslí, že by Ukrajina a Rusko měly být nezávislé, ale přátelské státy; 4 % dotázaných si myslí, že by se měly sjednotit v jeden stát. V témže měsíci Gallup Poll ve zprávě ze svého výzkumu uváděl, že 31 % Ukrajinců by chtělo emigrovat, což je nárůst o 12 procentních bodů oproti roku 2014. Na Ukrajině se opakovaně potvrzuje zákonitost, která popírá deklarovaný smysl z Washingtonu exportovaných barevných revolucí: svrhnout vládu v postsocialistických zemích rozladěných novou nespravedlností není příliš obtížné, přinést neprivilegovaným příznivé sociální změny je však téměř nemožné. Snad jen barevnou revolucí dosažená změna zahraničněpolitické orientace mocenské elity se může někomu jevit jako úspěch. Hmatatelným výsledkem bývá pouze úprava hierarchie oligarchů a usilovná snaha postavit právní stát na diskriminačních zákonech – to vše za potlesku západních liberálů.
V nedělních volbách bude kandidovat 22 politických stran. Výzkumy volebních preferencí naznačují, že se do parlamentu dostane (překročí práh 5 % obdržených hlasů, potřebný k získání mandátů) pět z nich: strana Služebník lidu, založená současným prezidentem; Opoziční platforma – „Za život“, požadující mimo jiné zlepšení vztahů s Ruskem; Evropská solidarita Petro Porošenka; strana Hlas, což je strana Svjatoslava Vakarčuka, frontmana kapely Okean Elzy; Baťkivščyna, strana Julije Tymošenkové. Přiložený graf, který shrnuje letošní průzkumy volebních preferencí pěti agentur, ukazuje, že by měla s převahou zvítězit prezidentská strana Služebník lidu. Na druhém místě je zatím Opoziční platforma – „Za život“, jejíž nejvyšší představitelé prolomili nejvýznamnější ukrajinské politické tabu a v předvečer prezidentských voleb, ale i minulý týden navštívili Moskvu, kde s premiérem Dmitrijem Medveděvem jednali o zlepšení ukrajinsko-ruských ekonomických vztahů. Možná i proto, aby převzal iniciativu, vzápětí Volodymyr Zelenskyj telefonoval Vladimiru Putinovi.
Otazníky zůstávají
Vše, co bylo dosud v tomto článku řečeno, je velmi relativní. Předně zmíněné volební preference jsou celostátní a pouze naznačují výsledky voleb podle systému poměrného zastoupení na základě stranických kandidátských listin. Jenže takto se na Ukrajině volí pouze polovina 450členného parlamentu. Druhá polovina se volí v menších jednomandátových obvodech na základě jednokolového většinového systému. Rozdělení země na malé jednomandátové okruhy je v daném případě velmi významné. Ukrajina je dlouhodobě teritoriálně rozštěpena mimo jiné na víceméně proruský východ plus jih a na takzvaně proevropský západ (s výjimkou Zakarpatské oblasti). A tak některé politické strany, jako například ÚDER starosty Kyjeva a bývalého slavného boxera Vitalije Klička, kandidují pouze v jednomandátových okruzích. Ve vybraných jednomandátových okruzích se mohou do parlamentu dostat i představitelé víc než radikálních stran Národní korpus (vznikla na bázi batalionu Azov), Svoboda či Pravý sektor, které se pro tyto volby spojily do Jednotného nacionalistického bloku. Parlament bude tedy mnohem pestřejší, než naznačují citované výzkumy volebních preferencí. Navíc 26 křesel zůstane v parlamentu volných, protože volby neproběhnou na územích samozvané Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky.
I když se Zelenskému po volbách situace zjednoduší, rozhodně nebude snadná. V novém parlamentu zasedne řada zkušených odchovanců minulých let, kteří jistě budou bránit zklidnění mezinárodní situace, vyšetřování střelby na Majdanu či vraždění v Oděse, nemluvě o pozadí převratu v roce 2014. Další otazník je spojen s tím, že pravděpodobný vítěz voleb, tedy strana Služebník lidu, je velmi mladá – vznikla na přelomu let 2017 a 2018. Hlásí se k boji proti korupci, je pro přímou demokracii, má euroatlantické priority, vzývá klasický liberalismus – což na Ukrajině provolávali už mnozí před ní, a to s nevalnými výsledky. Strana Služebník lidu se veze na popularitě svého úspěšného prezidentského kandidáta, hlavního hereckého představitele stejnojmenného televizního seriálu. Rychle sbírala kandidáty, kteří vstoupí do parlamentu buď bez zkušeností, nebo se zkušenostmi nabranými v jiných politických stranách a hnutích. Dlužno říci, že výměna stranické příslušnosti je u mnoha ukrajinských politiků oblíbeným sportem. Nejistota panuje i kolem názorů a schopností samotného prezidenta, který byl zvolen do nejdůležitější politické funkce, aniž by měl vlastní politické zkušenosti – a aniž by mohl při plnění slibů ukázat odolnost v krizových situacích. Suma sumárum, budoucnost Ukrajiny je obtížně předvídatelná.
Únava na všech stranách by mohla ale napomoci tomu, že se politický život na Ukrajině zkultivuje, přestane se užívat násilí, pronásledování novinářů a nucená ukrajinizace. Neúplné odhady monitorovací mise OSN uvádějí, že válka na východě Ukrajiny si už vyžádala život přibližně 13 tisíců lidí, 30 tisíc bylo raněno a téměř 1,5 milionů lidí vyhnala z domovů. Ukrajina vznikla v nehistorických hranicích, je etnicky pestrá a v posledních měsících štěpená i náboženskou nevraživostí. Dlouhodobě je také zmítaná sociální nespravedlností a sčítá demografický propad. Její ekonomika má důležité nové i tradiční vazby. Představa konečného řešení ukrajinské otázky „poevropštěním“ Ukrajiny a jejím začleněním do NATO je nesmyslná a velice nebezpečná. Na Ukrajině může být lépe, až bude ctít práva všech etnik i vyznání a Kyjev povede přátelskou zahraniční politiku všech azimutů.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 15. 7. 2019)
