Ilona Švihlíková komentuje českom internetovom časopise !Argument novou evropskou „trojku“ politiků s obalem „revolucionářů“, ale se starým a známým obsahem.
S blížícími se francouzskými volbami se i na evropském kontinentu projevu rozlišení mezi establishmentem a anti-establishmentem. Zatímco takový Jean-Luc Mélenchon, nebo Oscar Lafontaine jsou jednoznačně čistý anti-establishment a navíc lidé, jejichž dlouhodobé názory jsou jaksi „z jednoho kusu“, objevují se i nové „druhy“ politiků.
Když se řekne „Trojka“, tak si jistě nejen Španělé a Řekové vybaví děsivou trojici věřitelů: Mezinárodní měnový fond (zdráhající se účasti na aktuálním řeckém „balíčku“), Evropskou komisi a Evropskou centrální banku. Kromě této Trojky sekající politiku „austerity“ doslova hlava nehlava, se nám v supervolebním roce (do něhož přibyla i Velká Británie) vyjevila Trojka jiná.
Nejedná se věru o žádnou svatou trojici, spíše o tři politiky, kteří se rozhodli předstírat anti-establishment a vyhrát s tím volby. Trojice Matteo Renzi, Martin Schulz a Emmanuel Macron. Lidé spjatí minimálně částečně s levicí (takovou tou „státotvornou“, jak jinak), kteří se prezentují jako spasitelé spadlí z nebes.
Martin Schulz vyvolal v SPD, kterou dost dobře od CDU nešlo rozlišit ani s lupou v ruce, hotovou extázi. Celých 100 % hlasů získal na volebním sjezdu německé sociální demokracie (škoda, že to nebylo 110%, chce se ironicky říci). Očividně se mu alespoň na chvíli, protože volby v Sársku nedopadly pro SPD přesvědčivě, podařilo předstírat, že vůbec nepřišel z Evropského parlamentu, v němž do krve hájil Transatlantickou dohodu s USA, a ještě na podzim minulého roku tvrdošíjně říkal, že „rozhodně není mrtvá“.
Najednou je ovšem „prodáván“ jako div ne revolucionář, který i nějaké to ošklivé slůvko vůči reformní agendě bývalého kancléře Gerharda Schrödera utrousí. Schöderova „modernizace“ sociálního státu (taková blairovská) vedla k tomu, že Německo má jednu z nejvyšší míry pracující chudoby v EU a také k tomu, že snažit se rozeznat SPD a CDU je téměř zbytečná práce.
Matteo Renzi už se na souboj vydal a po prohraném referendu minulý rok musel odstoupit. Špatný odhad mu ovšem nebrání v tom, aby se znovu nepokusil si zajistit ve „středolevicové“ Partito democratico funkci předsedy. Renzi se ukázněně postavil do šiku boje „proti populismu“ a především se bojí „politického vzteku“ – není divu, vztek Italů už ho jednou dostal od válu.
K návratu mu překáží kolegové z Pd, kteří nejsou obdivovateli Emmanuela Macrona, jímž sám Renzi je. A tak si vybral jako heslo své prozatím vnitrostranické kampaně heslo „In cammino“, což je italská varianta na Macronovo „En marché.“
Velmi zdatně si počíná poslední z trojice – kandidát na francouzského prezidenta Emmanuel Macron. Jeho schopnosti jsou podobné Schulzovi – představuje revoluční (sic!) obal, za nímž stojí člověk, který pracoval bez skrupulí pro Rotschildy a „o němž nikdo nevěděl, pro koho vlastně pracuje“, jak uvedly dokonce i Financial Times.
Macronovi se úspěšně daří předstírat, že vlastně nikdy nebyl ministrem pro ekonomiku u vrcholně nepopulárního Hollanda, nedejbože, že by snad navrhnul ekonomický liberalizační balíček. A aby už nebyly vůbec žádné obavy o jeho „revolučnosti“, plně se hlásí k dodržování kritéria deficitu ve výši 3 % HDP jako „zdroje důvěryhodnosti.“
Těžko říct, v čem má spočívat jeho „revolučnost“ – možná právě v heslu „en marché“, které si okopíroval jeho souputník Renzi.
Hodně se hovoří o údajném nebezpečí, téměř apokalypse, která by nastala, kdyby uspěl například J.-L. Mélenchon. A protože v lidech je – a oprávněně – za celé dekády naakumulovaný vztek – tak se naši údržbáři (neo)liberálního řádu rozhodli, že nejlepší bude si navléct masky revolucionářů a předstírat, že právě oni jsou ten „totální anti-establishment.“
Máme tu skutečně upgrade hodný 21. století – ti, kteří chtějí stůj co stůj zachovat (neo)liberální řád, který je stvořil, předstírají, že ho chtějí změnit, aby mohli být znovu zvoleni. A nechat vše tak jak pěkně je a jak to téhle „Trojce na druhou“ vždycky vyhovovalo. Přistoupí na tuto hru i občané a zvolí si údržbáře (neo)liberálního řádu?
