Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři rozebírá politické i historické souvislosti tchajwanské otázky a ukazuje na nesmyslnost jednání některých českých politiků.
V předvečer zahájení zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců přijal Senát Parlamentu České republiky usnesení „k pokusům Čínské lidové republiky o vměšování do vnitřních záležitostí České republiky“. Bez nadsázky lze toto usnesení pokládat za nepatřičné, neboť postrádá jakoukoliv snahu porozumět situaci nebo projevit dobrou vůli zlepšovat vztahy mezi státy. Senát byl vždy v Česku nadbytečnou, předraženou a poněkud snobskou institucí; teď se projevil jako instituce škodlivá. Dané usnesení navíc zpochybňuje první část starořímské představy, že „senátoři jsou dobří mužové, senát zlá šelma“. Na druhou stranu rozhodnutí, jako je toto protičínské, je nutné vítat coby podnět pro diskusi o skutečných problémech.
Čína jako plurál
Vášnivé komentáře ohledně dopisu čínského velvyslanectví míří k myšlence, že by Česko nemělo ctít princip jedné Číny. Řečeno jinak, že by mělo diplomaticky uznat Tchaj-wan jako samostatný stát. To by nebyl zrovna prozíravý krok: z přibližně dvou set států světa jich s Tchaj-wanem udržuje diplomatické styky 15, z Evropy pouze Svatý stolec. V Praze od roku 1991 a v Bratislavě od roku 2003 působí Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář, která ovšem nemá diplomatický statut. Tento způsob kontaktů praktikuje 47 států, z toho 21 evropských. Pod názvem „Separate Customs Territory of Taiwan, Penghu, Kinmen and Matsu (Chinese Taipei)“ je Tchaj-wan členem Světové obchodní organizace.
Tato poněkud matoucí situace má počátky v době, kdy v Číně skončila občanská válka a Washington se nedokázal vyrovnat s jejím výsledkem. 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika. V prosinci téhož roku pod tlakem Mao Ce-tungovy revoluční Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) Čankajšek spolu s více než dvěma miliony svých přívrženců ustoupil na Tchaj-wan, kde předem vyhlásil výjimečný stav. Postup ČLOA mimo jiné na jižní ostrovy dál pokračoval. V květnu 1950 se odehrála pozoruhodná operace ČLOA při osvobozování ostrova Chaj-nan, která je někdy pokládána za nácvik obsazení Tchaj-wanu. Ve Spojených státech se v té době už valila hysterická vlna kritiky Bílého domu za to, že dopustil vítězství komunistů. Pravdou je, že celý Západ, soustředěný na hrátky kolem blokády Berlína, zcela přehlédl bouřlivé změny na východě eurasijského kontinentu. Během započaté korejské války pak Spojené státy přemístily do Tchajwanského průlivu svoji 7. flotilu, vzaly zbytky Čankajškovy armády pod ochranu a na řadu desetiletí zmrazily výsledek občanské války v částečně nedokončené podobě.
USA versus ČLR
Oficiální politikou Washingtonu se stalo neuznání nové vlády v Pekingu a udržování styků se svrženou vládou vedenou Čankajškem. Součástí této politiky bylo blokování změny v OSN, kde křeslo stálého představitele Číny v Radě bezpečnosti nadále drželi Čankajškovi lidé. Ke Spojeným státům se nepřipojili všichni jejich spojenci – například Velká Británie uznala novou vládu v Pekingu již počátkem roku 1950. V prosinci 1954 podepsaly Spojené státy s Tchaj-wanem Smlouvu o vzájemné obraně a v lednu 1955 Kongres přijal Rezoluci o Formóze (Formosa Resolution), která opravňovala prezidenta použít sílu při obraně „teritorií v západním Pacifiku, která jsou pod jurisdikcí Čínské republiky“, tedy Tchaj-wanu.
Změnu nastartoval prezident Richard Nixon a jeho poradce Henry Kissinger. Šanghajské komuniké podepsané na závěr Nixonovy překvapivé návštěvy Číny v roce 1972 obsahuje mimo jiné větu „…americká strana prohlásila: Spojené státy uznávají, že všichni Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny tvrdí, že existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je součástí Číny“. Kissinger ve svých pamětech uvádí, že hlavním bodem všech jednání předcházejících prezidentově cestě byla otázka Tchaj-wanu a hlavním úkolem Nixonovy cesty a Šanghajského komuniké bylo „odložit otázku Tchaj-wanu do budoucnosti, aby obě země mohly překlenout propast, která je oddělovala dvacet let, a aby sledovaly paralelní politiku v těch oblastech, v nichž se jejich zájmy shodovaly“.[1] Šanghajské komuniké ovšem obsahuje i zakódovaný přislib, že Spojené státy stáhnou své vojáky z Tchaj-wanu po skončení války ve Vietnamu. Vojenští poradci USA byli na Tchaj-wanu v letech 1951 až 1978. Speciální velitelství (United States Taiwan Defense Command) působilo na Tchaj-wanu od prosince 1954 do dubna 1979 a velelo přibližně 30 tisícům amerických vojáků.
Vlastnímu uznání ČLR ze strany Washingtonu předcházela ještě jedna důležitá událost: v roce 1971 přijalo Valné shromáždění rezoluci, na jejímž základě křeslo v OSN, včetně místa stálého člena Rady bezpečnosti, převzala Čínská lidová republika. Rezoluce byla přijata poměrem hlasů 76 pro a 35 proti; 17 zemí se zdrželo hlasování. USA tehdy ještě hlasovaly proti. Nakonec i Spojené státy v roce 1979 uznaly Čínskou lidovou republiku a přerušily oficiální diplomatické styky s Tchaj-wanem. Smlouva o vzájemné obraně sice v roce 1979 přestala platit, ale nahradil ji speciální Zákon o vztahu k Tchaj-wanu (Taiwan Relations Act) z dubna 1979. Ten obsahuje i závazky USA týkající se pomoci při obraně „vládních orgánů na Tchaj-wanu“. Za prezidenta Baracka Obamy byly obnoveny dodávky amerických zbraní na Tchaj-wan, které pokračují i za současného prezidenta USA.
Čína jako singulár
Politika jedné Číny není žádný vrtoch Pekingu, ale výsledek tisíciletého vývoje čínského etnika a čínské státnosti. Moderní pojetí státnosti vychází z představy, že národ je přirozená jednotka a stát instituce umělá. Spravedlivé uspořádání předpokládá, že každý národ na obranu a realizaci svých zájmů vytváří stát. Jeden stát. Na východě Asie žije nejpočetnější národ na světě s pozoruhodnou kulturou – Chanové. Podle The World Factbook, což je elektronická publikace americké zpravodajské služby CIA, tvoří Chanové 91,6 % obyvatel Čínské lidové republiky – a na Tchaj-wanu více než 95 % obyvatel tohoto ostrova. Ať už se světová politika nachýlí na jakoukoliv stranu, je přirozené, že Chanové z pevniny a Chanové z ostrova budou ve své většině tíhnout k vytvoření jednoho státu.
Tchajwanská otázka je pozůstatek čínské občanské války a přežitek války studené, ovšem při cestě časem lze nalézt její zajímavé paralely. Historickými prameny tradovaná čínská státnost trvá zhruba čtyři tisíce let, ta legendární přibližně o dva a půl tisíce let déle. Když se čínský stát rozšířil k jižnímu pobřeží, monzuny pomáhaly komunikaci s ostrovy na jihu. Masivní osidlování Tchaj-wanu Chany je ale spojováno až s obdobím vlády mongolské dynastie Jüan, tedy od 13. století. I když tehdy nikde na světě neexistovaly hranice dnešního typu, Tchaj-wan začal být považován za okrajové území čínské říše. Pro lepší orientaci: ve zmíněném 13. století začaly suverénní české státní dějiny, neboť díky Zlaté bule sicilské (1212) Přemyslovci získali dědičný královský titul; do násilného připojení Havaje ke Spojeným státům v té době chybělo ještě přibližně půl tisíciletí.
V 16. století na svých cestách do Japonska přistáli na Tchaj-wanu Portugalci a začali s vlastním obchodem i šířením křesťanství. Tím byly nastartovány pokusy odtrhnout Tchaj-wan od Číny. Předehru dnešní situaci představuje svržení dynastie Ming novými vládci z mandžuské dynastie Čchin v 17. století. Tehdy se poslední přívrženci staré dynastie uchýlili na Tchaj-wan, porazili vojáky z Evropy a snažili se vrátit moc i na pevninské části Číny zpět Mingům. V roce 1683 se ale po vojenských porážkách odpůrci nové dynastie vzdali a Tchaj-wan se opět stal plnohodnotnou součástí čínské říše.
Kolonialisté útočí
Soustředěný útok koloniálních mocností na Čínu začal v druhé polovině 19. století. Protože přišel z moře, ostrovy jako Tchaj-wan se jevily a dodnes se zdají být přirozenými základnami při tlaku na pevninskou Čínu.
- Během francouzsko-čínské války (1883–1885) francouzská vojska obsadila část Tchaj-wanu. Ovšem čínské vítězství nad francouzskými vojsky v pozemních operacích ve Vietnamu vyústilo do dohody, podle níž Paříž vrátila Tchaj-wan (a Pescadorské ostrovy) Číně.
- Po vítězství v první japonsko-čínské válce v roce 1895 si Japonské císařství Tchaj-wan (a Pescadorské ostrovy) přisvojilo, a to i přes odpor místních povstalců. Japonská okupace trvala až do konce 2. světové války. Na Káhirské konferenci v listopadu 1943, na níž při jednání s americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem a britský premiérem Winstonem Churchillem Čínu zastupoval Čankajšek, došlo k důležitému průlomu: podle závěrečné deklarace „všechna území, která Japonsko ukradlo Číně, jako Mandžusko, Tchaj-wan a Pescadorské ostrovy, budou navráceny Čínské republice“.[2] Toto rozhodnutí pak bylo v červenci 1945 potvrzeno Postupimskou deklarací.[3]
Konsensus 1992
Tchaj-wan se vrátil domů ve chvíli, kdy se rozjížděla poslední fáze občanské války mezi komunisty a nacionalisty z Kuomintangu (KMT). Po skončení její hlavní fáze v roce 1950 však konflikt pokračoval, a to nejen jako výměna ostrých slov, ale také leteckých bomb či dělostřeleckých granátů. První ostrá tchajwanská krize v letech 1954 až 1955 je spojena se zmíněnou rezolucí Kongresu USA o Formóze. Přes všechny hrůzy občanské války a trvající krize navrhl v červnu 1956 čínský premiér Čou En-laj sjednocení podle zásady „vlastenci patří do jedné rodiny“. Ve svém vystoupení na Všečínském shromáždění lidových zástupců přislíbil udělení amnestie vojákům i politikům spojených s KMT a zajištění důstojných pozic všem, kdo mírovému sjednocení napomohou.[4] Z textu projevu je patrné, že se nabídka týkala i Čankajška, ten však návrh odmítl. Během další krize Spojené státy v roce 1958 na Tchaj-wanu rozmístily střely s plochou drahou letu nesoucí jaderné nálože.
Nástup politiky reforem a otevírání se světu byl spojen i se změnou přístupu Pekingu ke sjednocení Číny. Bylo to při jednání s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou v roce 1984, kdy Teng Siao-pching poprvé manifestoval zásadu „jedna země, dva systémy“. Sdělil tím protistraně, ale i své zemi a světu, že sjednocení Číny by mohlo proběhnout tak, že pevninská Čína si zachová socialistické uspořádání s čínskými charakteristikami, zatímco regiony jako Hongkong, Macao a Tchaj-wan si ponechají své vlastní pořádky.
V červenci 1987 byl na Tchaj-wanu zrušen výjimečný stav, během jehož téměř čtyřicetiletého trvání bylo přibližně 140 tisíc lidí popraveno či uvězněno. Tehdy též tchajwanská vláda povolila návštěvy na čínské pevnině; přímé letecké spojení bylo ale obnoveno až v roce 2005. V roce 1988 vznikl při vládě ČLR Úřad pro záležitosti Tchaj-wanu. Probíhala nejrůznější skrytá, ale i veřejná jednání – v dubnu 1989 ministryně financí z Tchaj-wanu navštívila Peking, kde zasedalo vedení Asijské rozvojové banky. Jako nejvýznamnější se ukázaly kontakty, které ze strany Pekingu vedla nevládní Asociace pro vztahy přes Tchajwanský průliv (Association for Relations Across the Taiwan Straits) a ze strany Tchaj-peje Nadace pro výměnu přes průliv (Straits Exchange Foundation) – obě instituce byly založeny v roce 1991. Výsledkem jejich jednání se stal tzv. Konsensus roku 1992 o tom, že Peking i Tchaj-pej budou ctít politiku jedné Číny. Je to tak trochu „konsensus bez konsensu“ – bez dohody, jak má jednotná Čína vypadat. Tehdejší kuomintangská vláda na Tchaj-wanu ale takto dala najevo, že rozpory mají své hranice.
Zlepšení vztahů provázel i protitlak. Na nárůst aktivit směřujících k odtržení Tchaj-wanu reagoval čínský parlament v březnu 2005 přijetím Zákona proti odtržení (Anti-Secession Law). Ten v článku 8 uvádí, že „stát použije nemírové prostředky a další nezbytná opatření k ochraně suverenity Číny a územní celistvosti“ v případě, že by síly usilující pod jakoukoliv hlavičkou o odtržení Tchaj-wanu mohly uspět, nebo kdyby došlo k závažným incidentům způsobujícím odloučení Tchaj-wanu od Číny či kdyby možnosti mírového sloučení měly být zcela vyčerpány. Na Tchaj-wanu ovšem dál pokračovala politika „desinizace“, odstraňování názvů používajících slovo „Čína“, ale také Čankajškovo jméno, a nahrazování slovem „Tchaj-wan“. Byly to aktivity podněcované především Demokratickou pokrokovou stranou (DPS). Ve volbách roku 2008 pak jednoznačně vyhrál KMT nad DPS. Jednání přes průliv zatím vyvrcholila setkáním předsedy Kuomintangu a generálního tajemníka Komunistické strany Číny v Pekingu v květnu 2008. V současné době ale na Tchaj-wanu opět vládne Demokratická pokroková strana, z jejíž řad pochází i prezidentka Cchaj Jing-wen. Ta ve volbách letos v lednu získala 57,1 % hlasů, a to i díky divokým manifestacím v Hongkongu.
Snahy odtrhnout Tchaj-wan od Číny má řadu nadšených podporovatelů ve Washingtonu, za nimiž se řadí i epigoni z dalších zemí. Často vůbec netuší, kolik toho mají Peking a Tchaj-pej společného. Svorně například prosazují nároky Číny na Spratlyho ostrovy v Jihočínském moři a souostroví Tiao-jü-tao, známé jako Senkaku. Loni v lednu čínský prezident Si Ťin-pching v projevu adresovaném krajanům na Tchaj-wanu zdůraznil, že během uplynulých 70 let se podařilo zformulovat základní principy mírového sjednocení a politiky „jedna země, dva systémy“. Zopakoval, že se Čína nezřekla užití síly k tomu, aby zabránila odtržení Tchaj-wanu, a zdůraznil, že vztahy Číny a Tchaj-wanu jsou vnitročínskou záležitostí, do níž by se neměl nikdo zvenčí vměšovat. Připomněl ale také, že „tchajwanští krajané vnesli velký vklad do reforem a otevírání se světu na pevnině“.
Senát a Čína
Stavět hráz devastujícímu vlivu nevzdělanosti médií, v Česku především těch veřejnoprávních, vyžaduje mít úctu k historii a filosofii. A k reálné ekonomice. Tchaj-wan s 23,6 miliony obyvatel a dynamickou ekonomikou se některým českým politikům, katedrám a novinářům může jevit jako dobrá náhrada za styky s Čínou, která je pro ně ideologicky nepřijatelná. Otázkou ale je, zda Česko může nahradit Čínu pro podnikatele a politiky z Tchaj-wanu. Podle věrohodných informací tchajwanské firmy od konce sedmdesátých let investovaly v ČLR více než sto miliard dolarů. Pevninská Čína je pro Tchaj-wan největším obchodním partnerem – tam v roce 2019 směřovalo 27,9 % tchajwanského exportu; do USA to bylo 14,1 %, přičemž na třetím místě je další Čína, konkrétně zvlášť ve statistikách uváděný Hongkong s 12,3 %. Tchaj-wan v obchodu s pevninskou Čínou dosahuje velkého obchodního přebytku – v roce 2019 to bylo 34,5 miliard dolarů plus dalších 39,3 miliard dolarů s Hongkongem. Existují určité obavy, že toto Senát Parlamentu České republiky nedokáže Tchaj-wanu kompenzovat…
Několik dní před velmi smutnou událostí, kterou bezesporu smrt Jaroslava Kubery je, pořádalo čínské velvyslanectví v pražském Kongresovém centru oslavy čínského nového roku. Ti, kdo měli možnost tyto oslavy navštívit, viděli, že nejvyšším představitelem českého státu na této akci byl předseda Senátu Jaroslav Kubera. Byl čínskou ambasádou pozván a pozvání přijal. Při veřejné části jeho jednání s představiteli čínského velvyslanectví bylo vidět úsměvy, přátelská gesta. Osobní vztahy a takzvaná velká politika jsou někdy věci odlišné. Zvláště, když se pod tlakem slepých médií zdá, že změnit názor znamená ztratit tvář.
Odkazy:
[1] KISSINGER, Henry: Roky v Bílém domě. Praha: BB/art, 2006, s. 632 a 985.
[2] Cairo Conference 1943, November 1943. In: The Avalon Project at Yale Law School – http://avalon.law.yale.edu/wwii/cairo.asp
[3] Proclamation Defining Terms for Japanese Surrender. In: Department of State Bulletin, vol. XIII, No. 318, July 29, 1945, s. 137.
[4] Selected Works of Zhou Enlai. Volume II. Beijing: Foreign Languages Press, 1989, s. 206-209.
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
