Známý australský novinář se ve svém projevu na Univerzitě v Sydney zamýšlí nad možností nového světového konfliktu. Vyšlo na A2larm 13. 4. 2016
Nedávno jsem natáčel na Marshallových ostrovech ležících uprostřed Tichého oceánu. Kdykoli lidem říkám, kde jsem byl, ptají se: „Kde to je?“ Jestliže jim dám nápovědu a zmíním se o „Bikini“, odvětí: „Aha, myslíte plavky, že?“ Jen málo z nich si podle všeho uvědomuje, že bikiny byly takto pojmenovány na oslavu jaderných explozí, které zpustošily ostrov Bikini. Mezi lety 1946 a 1958 odpálily USA na Marshallových ostrovech šestašedesát jaderných náloží – což je ekvivalent 1,6 hirošimské bomby každý den po dobu dvanácti let.
Víc jaderných hlavic
Bikini je dnes tiché místo, zmutované a kontaminované. Palmy tu rostou v podivných pravidelných formacích. Nikde žádný pohyb. Nejsou tu žádní ptáci. Náhrobní kameny na starém hřbitově jsou plné radiace. Geigerův-Müllerův detektor posléze zjistil, že moje boty jsou „nebezpečné“. Stál jsem na pláži a sledoval, jak se smaragdová zeleň Pacifiku ztrácí v obrovské černé díře. Šlo o kráter po vodíkové bombě, které říkali „Bravo“. Exploze otrávila lidi a jejich životní prostředí na stovky mil daleko – a možná navždy.
Na zpáteční cestě jsem se zastavil na honolulském letišti, kde jsem si všiml amerického časopisu Woman’s Health. Na obálce byla usměvavá žena v bikinách a titulek: „I vy můžete mít tělo do bikin!“ O pár dnů dřív jsem na Marshallových ostrovech dělal rozhovory se ženami, které měly hodně odlišná „bikinová těla“. Všechny trpěly buď rakovinou štítné žlázy, anebo jinou život ohrožující nemocí. Na rozdíl od usměvavé ženy v časopise byly všechny z nich zbídačené: oběti a pokusní králíci dravé velmoci, která je dnes nebezpečnější než kdykoli dřív.
Výdaje za jaderné hlavice narostly za Obamy do větší výše než za kteréhokoli z předchozích prezidentů.
O těchto zážitcích vyprávím proto, abych varoval a abych nás vyrušil z rozptylující zábavy, která pohltila velké množství lidí. Zakladatel moderní propagandy Edward Bernays tento jev popsal jako „vědomou a inteligentní manipulaci návyků a názorů“ v demokratických společnostech. Kolik lidí si vlastně uvědomuje, že světová válka už začala? Momentálně jde o válku vedenou pomocí propagandy, lží a odvádění pozornosti, avšak to se může náhle změnit, jakmile bude vydán první pomýlený rozkaz či odpálena první raketa.
V roce 2009 stál prezident Barrack Obama před zbožňujícím davem v centru Prahy. Zavázal se, že „zbaví svět jaderných zbraní“. Lidé jej zahrnovali ovacemi a někteří prolévali slzy. Z médií se valil proud frází. Následně byla Obamovi udělena Nobelova cena míru. Ukázalo se, že šlo o podvod. Lhal. Obamova vláda naopak nechala sestrojit víc jaderných zbraní, víc jaderných hlavic, víc nosičů a víc jaderných zařízení. Výdaje za jaderné hlavice narostly za Obamy do větší výše než za kteréhokoli z předchozích prezidentů. Částka za posledních třicet let pak činí více než bilion dolarů. Plánuje se i jaderná minibomba. Známá je pod označením B61, model 12. Nic takového tu dosud nebylo. Generál James Cartwright, bývalý místopředseda Sboru náčelníků štábů, prohlásil, že díky zmenšení je použití této jaderné zbraně představitelnější.
Mlčení médií
Na ruské západní hranici došlo v posledních osmnácti měsících k největšímu nahromadění vojenských sil od druhé světové války – a v čele stojí Spojené státy. K takovému zjevnému ohrožení území Ruska ze strany cizích jednotek nedošlo od dob napadení Sovětského svazu Hitlerem. Ukrajina se bohužel stala zábavním parkem CIA. Washington zde fakticky kontroluje režim, který přímo sousedí s Ruskem a je vůči němu nepřátelský: režim prolezlý nacisty – doslova. Mnozí činitelé ukrajinského parlamentu jsou dědici nechvalně proslulých fašistů z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Otevřeně vychvalují Hitlera a volají po perzekuci a vyhnání rusky mluvící menšiny. Tyto věci se ve zprávách na Západě vyskytují jen zřídka, anebo bývají překrouceny, aby byla potlačena pravda. V Litvě, Lotyšsku a Estonsku – hned vedle Ruska – rozmísťuje americká armáda bojové jednotky, tanky a těžké zbraně. O této krajní provokaci vůči světové jaderné mocnosti číslo dvě se na Západě rovněž mlčí.
Současně zřídka mine den, aby nebyla do role „hrozby“ stavěna Čína. Podle amerického velitele sil v Tichomoří, admirála Harryho Harrise, Čína „staví v Jihočínském moři velkou písečnou zeď“. Má na mysli to, že Čína buduje přistávací dráhy na Spratlyových ostrovech, které jsou předmětem územního sporu s Filipínami. Tento spor nebyl nijak v popředí, dokud Washington nevyvinul nátlak na vládu v Manile a nepodplatil ji. Pentagon navíc zahájil propagandistickou kampaň nazvanou „svoboda plavby“. Co to ve skutečnosti znamená? Znamená to svobodu pro americké válečné lodě hlídkovat v čínských pobřežních vodách a tuto oblast ovládat. Zkuste si představit americkou reakci, kdyby čínské válečné lodě takto hlídkovaly u pobřeží Kalifornie.
Natočil jsem dokumentární film Válka, kterou nevidíte (The War You Don’t See), kde najdete moje rozhovory s významnými americkými a britskými novináři, s reportéry, jako jsou Dan Rather ze CBS, Rageh Omar z BBC a David Rose z deníku Observer. Všichni z nich jsou toho názoru, že pokud by novináři a reportéři dobře odvedli svou práci a zpochybnili propagandu, že Saddám Husajn drží zbraně hromadného ničení, a pokud by lži George W. Bushe a Tonyho Blaira nebyly novináři posilovány a papouškovány, nemuselo dojít k invazi do Iráku v roce 2003 a statisíce mužů, žen a dětí by dnes byly naživu.
Propaganda, která připravuje půdu pro válku proti Rusku nebo Číně, se nijak zásadně neliší. Pokud vím, žádný z novinářů západního „hlavního proudu“ – třeba někdo jako Dan Rather – se neptá, proč Čína buduje v Jihočínském moři přistávací dráhy. Odpověď by měla být nadmíru jasná. USA obkličují Čínu sítí základen s balistickými raketami, bojovými jednotkami a bombardéry s jadernou výzbrojí. Tento smrtící oblouk se táhne od Austrálie po tichomořské ostrovy (Guam, Severní Mariany, Marshallovy ostrovy) a dále až k Filipínám, Thajsku, Okinawě, Jižní Koreji a přes Eurasii až k Afghánistánu a Indii. USA nasadily Číně na krk oprátku. Jenže něco takového není mediální zpráva. Mlčení ze strany médií – válka ze strany médií.
V roce 2015 USA a Austrálie uspořádaly za velkého utajení největší námořní a letecké vojenské cvičení v nedávné historii, známé jako Talisman Sabre (Šavle pro štěstí). Jeho cílem bylo nazkoušet námořní a letecký válečný plán, kdy mají být zablokovány námořní trasy, například Malacký průliv a Lombocký průliv, což by Čínu odřízlo od přístupu k ropě, zemnímu plynu a jiným životně důležitým surovinám z Blízkého východu a Afriky.
Drony zabíjí v úterý
V cirkusu známém jako americká prezidentská kampaň je dnes Donald Trump prezentován jako šílenec a fašista. Není pochyb o tom, že je nechutný – ale zároveň je postavou, která je předmětem nenávisti médií. Už jen tento fakt by měl vzbudit naši skepsi. Trumpovy názory na migraci jsou komické, ale nikoli komičtější než ty Cameronovy. Velkým deportérem z USA totiž dnes není Trump, nýbrž laureát Nobelovy ceny míru Obama. Jistý liberální komentátor se domnívá, že Trump v USA „rozpoutává temné síly násilí“. Opravdu je rozpoutává? Vždyť se jedná o zemi, kde děti střílejí své matky a policie vede vražednou válku proti černým Američanům. Jedná se o zemi, která si za terč svého útoku zvolila – a snažila se svrhnout – více než padesát vlád, mnoho z nich demokratických, a bombardovala země od střední Asie po Blízký východ, čímž způsobila smrt a ožebračení milionů lidí. Většina amerických válek (skoro všechny proti bezbranným zemím) navíc nebyla zahájena republikánskými prezidenty, nýbrž těmi liberálními, demokratickými: byli to Truman, Kennedy, Johnson, Carter, Clinton a Obama. V roce 1947 vydala Národní bezpečnostní rada sérii směrnic, v nichž je cíl americké zahraniční politiky charakterizován jako „svět předělaný k našemu obrazu“. Ideologií byl mesianistický amerikanismus. Všichni jsme Američané. A když se to nějakým heretikům nebude líbit, tak budou konvertováni, svrženi, podplaceni, pošpiněni anebo rozdrceni.
Donald Trump je toho všeho symptomem, nicméně zároveň jde i vlastní cestou. Prohlašuje, že invaze do Iráku byla zločin a nechce válku s Ruskem a Čínou. Nebezpečí pro nás ostatní nepředstavuje Trump, ale Hillary Clintonová. Ta žádnou vlastní cestou nejde. Ztělesňuje pružnost a násilí systému, jehož chlubivý „excepcionalismus“ je totalitární, byť s občasnou liberální tváří. S blížícím se dnem prezidentských voleb se bude Clintonové dostávat zdravic coby první prezidentce, bez ohledu na její zločiny a lži. Bude to vlastně stejné, jako když byl veleben Obama coby první černošský prezident a liberálové hltali jeho nesmysly o „naději“. Avšak plácání nepřestává. Když ho sloupkař Guardianu Owen Jones vylíčil jako „zábavného a okouzlujícího muže, který je tak super, že mu nemůže konkurovat prakticky žádný politik“, poslal Obama hned na druhý den drony, které zmasakrovaly v Somálsku sto padesát lidí. Podle New York Times zabíjí obvykle v úterý, kdy dostává seznam kandidátů na smrt dronem. Opravdu super.
Během prezidentské kampaně v roce 2008 Clintonová vyhrožovala, že Írán „úplně vyhladí“ jadernými zbraněmi. Jako Obamova ministryně zahraničí se podílela na svržení demokratické vlády v Hondurasu. Její příspěvek ke zničení Libye v roce 2011 byl skoro škodolibý. Když byl libyjský vůdce Kaddáfí veřejně sexuálně zneužit nožem (vražda, kterou umožnila americká logistická podpora), Clintonová to se zlomyslnou radostí komentovala slovy: „Přišli jsme, viděli jsme, zemřel.“
Jedním z nejbližších spojenců Clintonové je Madeleine Albrightová, bývalá ministryně zahraničí, která nedávno zaútočila na mladé ženy, že „nepodporují Hillary“. Je to tatáž Madeleine Albrightová, která neblaze proslula tím, že v televizi vychvalovala smrt půl milionu iráckých dětí slovy, že to byla „přijatelná cena“. Mezi největšími stoupenci Clintonové jsou izraelská lobby a zbrojařské firmy, které podporují násilí na Blízkém východě. Podobně jako její manžel i ona obdržela velké peníze z Wall Streetu. A přesto má být ustanovena kandidátem žen, aby byl vyprovozen zlý Trump, oficiální démon. Mezi její přívržence patří význačné feministky typu Glorie Steinemové v USA a Anne Summersové v Austrálii.
Kde jsou dnešní disidenti?
Uplynul už čas jedné generace od doby, kdy postmoderní kult, jenž je nyní znám jako „politika identity“, zabránil mnoha inteligentním a liberálně smýšlejícím lidem blíže zkoumat věci a osoby, které podporovali – například podvodné jednání Obamy a Clintona nebo předstíraně progresivní hnutí jako Syriza v Řecku, která zradila lid své země a spojila se s jeho nepřáteli. Novým duchem doby se v privilegovaných západních společnostech stalo soustředění se na sebe, jakýsi „já-ismus“, jenž signalizoval zánik velkých kolektivních hnutí proti válce, sociální nespravedlnosti, nerovnosti, rasismu a sexismu. Dnes by už mohl být dlouhý spánek u konce. Mladí se opět začínají probouzet – byť postupně. Součástí tohoto procitnutí jsou tisíce lidí, kteří podpořili Jeremyho Corbyna jako předáka britských labouristů – a také ti, kteří se dali dohromady kvůli podpoře senátora Bernieho Sanderse.
Nicméně v Británii se Corbynův nejbližší spojenec, stínový ministr financí John McDonnell, nedávno zavázal, že labouristická vláda zaplatí dluhy pirátských bank, a tudíž bude vlastně pokračovat v politice „úsporných opatření“. V USA Sanders přislíbil podpořit Clintonovou, pokud bude nominována ona. Také on hlasoval pro to, aby USA použily vojenskou sílu v případě zemí, kde se domníval, že to je „správné“. Prohlásil, že Obama odvedl „skvělou práci“. V Austrálii máme co do činění s jakousi pohřební politikou, kdy se v médiích hrají únavné parlamentní hry, zatímco uprchlíci a původní obyvatelé jsou perzekvováni a nerovnost roste – spolu s nebezpečím války. Australská vláda Malcolma Turnbulla nedávno oznámila schválení tzv. obranného rozpočtu ve výši 195 miliard amerických dolarů, jenž dláždí cestu k válce. Neproběhla žádná debata. Mlčení.
Co se stalo s velkou tradicí lidové přímé akce nespoutané politickými stranami? Kde je odvaha, imaginace a angažovanost, bez nichž se neobejdeme, chceme-li se vydat na dlouhou cestu k lepšímu, spravedlivému a mírovému světu? Kde jsou disidenti ve výtvarném umění, filmu, divadle a literatuře? Kde jsou ti, kdo prolomí mlčení? Anebo čekáme na chvíli, kdy bude odpálena první jaderná raketa?
Autor je novinář a dokumentarista.
Z anglického originálu A World War Has Begun publikovaného na webu johnpilger.com přeložil Pavel Siostrzonek. Redakčně upraveno.
SÚVISIACE:
Ján Čarnogurský: Nadchádza doba zmeny hraníc v Európe?
