Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři zvažuje, jak krize ve Spojených státech ovlivňuje postavení této země ve světě, a varuje před nebezpečím úpadku Západu.–
Během prázdnin se mnohé vrátí do bývalého normálu. To se opět většina lidí podřídí veřejnoprávní masáži, která všechny nerovnosti představí jako samozřejmé a radostné ve srovnání s chmurnou minulostí a východní temnotou. Poslední tři týdny ale vládne nejistota, kterou v Česku tlumí jen mediální embargo: Spojené státy jako oficiální opora míru a demokracie se zmítají v křeči. K téměř již samozřejmé nevyzpytatelnosti současného vládce Bílého domu přibyly neúspěchy v boji s novým koronavirem, ekonomický propad a občanské nepokoje. Středoevropské elity vsadily na to, že po listopadových prezidentských volbách v USA vše smutné pomine. Ale vzpomínka tu zůstane. Vzpomínka na to, že při přepočtu na milion obyvatel zemřelo v USA na COVID-19 stokrát více lidí než v Číně. Že američtí nejvyšší vojenští činitelé se po fotografování s prezidentem od svého vrchního velitele distancovali. Že příliš mnoho lidí pokládá otázku rasové nerovnosti v USA za systémový problém – což ostatně naznačuje i následující tabulka.
Odkazy najdete na konci článku.
I když někteří činitelé popírají existenci systémových problémů ve Spojených státech, vypadá to, že USA dnes představují „nemocného muže Západu“. Rozhodně se nezdá, že by se například sociální deprivace či vysoká kriminalita daly vyřešit nějakou reformou policie – a už vůbec ne snížením výdajů na policii. Bourání pomníků otrokářů či jižanských hrdinů z občanské války naznačuje, že tu vedle sociálního problému je i problém kulturní. Něco by se změnit mělo. Začít by se dalo u toho, čemu Konfucius říkal „náprava řeči“ či oprava pojmenování (Hovory, XIII/3) – liberální korektní jazyk utajil problémy, jako obvaz může zakrývat hnisající neléčenou ránu. O potřebě nápravy řeči nemluvil jen Konfucius před dvěma a půl tisíci lety, ale i anglický filosof Francis Bacon žijící na přelomu 16. a 17. století: podle něho idol trhu vytváří nebezpečný klam, neboť lidé „věří, že jejich rozum ovládá slova, ale stává se také to, že slova obrátí svou sílu proti němu“ (Nové organon, 59). Dnes klam korektní řeči brání správnému pojmenování věcí i událostí a pokusy o nápravu jazyka narážejí na samozvané strážce čistoty, kteří v jiné interpretaci vidí zlovolný akt trollů. Jenže když dlouho předstíráte, že něco je, někteří lidé se toho začnou dožadovat. A když symboly neodpovídají dominující řeči, což mnohdy bývá oficiální propaganda, nakonec padají. V Richmondu, Bostonu, Londýně, Bristolu či v Praze.
Poznámka č. 1: Bourání pomníků
Každý pomník konkrétního člověka přináší dvě zprávy: připomíná danou osobu a sděluje něco o době, kdy byl postaven. Když někdo pokládá dobu normalizace za dobu temna, vadí mu i tehdy postavená socha hrdiny z 2. světové války – na 9. květen 1945 se dívá přes prizma 21. srpna 1968. Také se stalo po občanské válce v USA, že v rámci usmiřování v duchu Lincolnova hesla „Všichni jsme Američané“ někteří spojili vítězství s tolerancí ke stavění soch poraženým jižanským bojovníkům. Dnes tento přístup nemusí odpovídat liberální jazykové čistotě při pojmenování vítězství. Takže tu je trojí bourání soch spojené s poněkud surrealistickým pojetím kultury i revoluce – během Velké proletářské a kulturní revoluce v Číně, během Velké revanšistické kulturní revoluce v Česku a nyní v průběhu Velké liberální kulturní revoluce na Západě.
Americký politický jazyk se dostal do pasti. Nejde jen o to, že kázání o lidských právech roubuje na rozporuplnou realitu vlastní společnosti plnou nerovnosti. Neumí se zbavit představy o vůdcovské roli Spojených států. Napříč politickou elitou od Republikánské po Demokratickou stranu je zde nekonečné množství zažitých jazykových pastí na téma „pro USA výhodná rovnováha“ či „mír prostřednictvím síly“. Podle těchto vizí se svět bez amerického vůdcovství hroutí do záhuby. I když americká společnost prožívá krizi, v létě sjezdy obou zmíněných politických stran přijmou programy plné nejrůznějších variací na tyto řečnické floskule. Jazyk amerického nacionalismu patří k tomu, čemu se někdy říká deep state.
Onen tajuplný deep state, který vládne bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě, to jsou ale také lidé jako Robert Gates. Ten se z funkce ředitele CIA stal ministrem obrany USA ve vládě republikána George Bushe ml. a v této funkci setrval i po příchodu demokrata Baracka Obamy do Bílého domu, přestože Obama vyrostl na kritice politiky svého předchůdce. Teď Robert Gates napsal článek, který v časopise Foreign Affaires vyjde o prázdninách. Název: Přemilitarizování americké zahraniční politiky. Základní teze poukazující na přecenění významu vojenské síly v politice USA je nesporně pravdivá – odmilitarizování ekonomiky, kultury a politiky Spojených států by této zemi jistě prospělo. Jenže Gates směřuje jinam: je prý potřeba Spojeným státům navrátit prestiž, která se ztrácí v nekonečných válkách, a „obnovit americké vůdcovství“, bez něhož bude narůstat nebezpečí z Číny, Ruska, islámského státu… „Bez amerického vedení budou před námi skutečně temné dny.“ Vojenskou sílu je nutné doplnit nevojenskými programy vůdcovství, přičemž Spojené státy musí jednat „méně jako mnišský řád a víc jako Madison Avenue“ – Madison Avenue je ulice v New Yorku, kde sídlí nejznámější reklamní agentury. To znamená dát světu americké pojmenování věcí a událostí.
Poznámka č. 2: Cena hegemonie
Byl to španělský král, který jako první vládl říši, nad kterou slunce nezapadalo. Španělský trůn získával v 16. století ročně z Ameriky přibližně dva miliony dukátů; armáda pak stála tuto zemi jen v roce 1588 přibližně 10 milionů dukátů. Panovníci vedli zahraniční politiku, která neznala priority, hnala rozsáhlou říši do konfliktů na všech hranicích a stavěla si vyšší cíle, než mohla ekonomicko-mocensky zajistit. Výsledkem byl nárůst konzervatismu, vyčerpání a rozpad říše.
Předlužená ekonomika Spojených států – jen dluh federální vlády činí 26,1 bilionů dolarů – sražena novým koronavirem a poklesem ceny ropy neumožňuje výkon role hegemona na úrovni, kterou kreslí doktrináři v USA a propagandisté ve střední Evropě. Neumožňuje to ani demografický potenciál této země. Monstrózní vojenské výdaje Spojených států jsou zbytečně velké z hlediska zajištění bezpečnosti, a příliš malé na ovládnutí světa. Paradoxem je, že například „americký mír“ plný válek vytvořil na Blízkém východě rovnováhu, která Evropě a Asii umožňuje dovážet odtud daleko více ropy než USA; jen Čína odtud vozí 3,5 milionů barelů denně, zatímco Spojené státy dovážejí z oblasti Perského zálivu denně méně než milion barelů ropy. Přímé vojenské výdaje USA na „americký mír“ na Blízkém východě jsou vyšší, než odtud pocházející zisk.
Spojené státy částečně vyrovnávají své náklady na udržení hegemonie prodejem zbraní a exportem dolaru, ovšem zadluženost Washingtonu i tak roste do nesrozumitelných výšin. Tento stav nemůže být udržitelný donekonečna. Nervozita americké politické elity naznačuje, že si toho je i řada lidí ve Washingtonu vědoma. Zdá se ale, že Trumpovy snahy omezit náklady americké zahraniční politiky, což byl jeden z rozměrů politiky America First!, vyznějí naprázdno. Proto také onen nárůst protičínských kroků a protičínských výkřiků.
Poznámka č. 3: Thukydidova past
Podle Thukydida, antického historika a vlastně též teoretika politiky, vedl růst moci Athén k poklesu vlivu Sparty na Peloponéském poloostrově. Obavě ze ztráty hegemonie čelila Sparta preventivní válkou. Podle amerického politologa Grahama Allisona za uplynulých pět století bylo ve světě šestnáct podobných případů, kdy vzestup jednoho státu narušil postavení jiného – přičemž dvanáct takových sporů skončilo válkou. Válka USA s Čínou je prý pravděpodobnější, než se zdá.
Nikdo, kdo žije ve střední Evropě a neztratil v záplavě korektnosti pud sebezáchovy, si nemůže přát kolaps Západu – a tedy ani zhroucení Spojených států. I když je „americký mír“ na Blízkém východě pokřivenou karikaturou spravedlnosti, jak by vypadala politika Izraele, Saúdské Arábie či Íránu poté, kdyby se Spojené státy odtamtud bez náhrady vytratily? Když Francie a Velká Británie přestaly garantovat Versaillskou smlouvu, následovala Mnichovská dohoda a okupace. Trianonská mírová smlouva nepatří k nejlepším výkonům Pařížské mírové konference, ovšem jak bude vypadat střední Evropa, když se Spojené státy stáhnou, Evropská unie se nevymaní z klinické smrti a Rusko bude daleko? NATO rozhodně není dítětem humanismu a v jeho rámci pilně plní požadavky na zbrojení především Turecko a Řecko, ale nepřispěla Aliance alespoň trochu k tomu, aby tito dva její členové mezi sebou neválčili?
Má-li odchod USA z pozice hegemona proběhnout bez chaosu, musí být Washington nahrazen při poskytování služeb hegemona – nejen vojenských, ale i ekonomických a ideových služeb. Šlágrem posledních let se stal pokřik, že o pozici hegemona usiluje Čína. Nic tomu nenasvědčuje. Kromě řady ujištění, která znějí z Pekingu, je zřejmé, že (a) Čína je velmocí zaměřenou na mír, který potřebuje k vnitřní sociálně-ekonomické transformaci; (b) je si vědoma toho, že by neunesla náklady spojené s výkonem role hegemona. Její měnová politika je odpovědná, nedokáže nahradit dolar, který asymetricky rozděluje hodnoty. Politika Číny, právě tak jako politika Ruska, Indie, ale v některých prohlášeních také Evropská unie, směřuje jinam, než naznačuje Thukydidova past: NE hegemonii, ANO multipolárnímu uspořádání.
Když Spojené státy přestanou včas provádět hegemonistickou politiku, zůstanou jednou z nejmocnějších zemí planety, a to jak výkonem své ekonomiky, tak i coby inovační ohnisko a zdroj kulturních podnětů. Jde jen o to, aby se smířily s rolí partnera několika dalších mocenských center. Je to prosté: společně zdokonalovat, dodržovat a prosazovat mezinárodní právo v podmínkách multipolárního uspořádání světa. Svět nepotřebuje ani hegemonii USA, ani chaos bez USA. Potřebuje mír bez přídavků jako „římský“ či „americký“. Mír, který předstírá zdejší propaganda, je sebedestruktivní. Svět potřebuje mír srostlý se spravedlností. Potom to bude mír hodný svého pravého jména.
Odkazy:
Mapping Police Violence
U.S. Bureau of Labor Statistics
U.S. Department of Housing and Urban Development
Prison Policy Initiative
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým názorovým webom !Argument)
