Napätie Spojené štáty – Izrael
Proč Spojené státy navázaly tak neuvěřitelně těsné spojenectví s Izraelem, je téma na dlouhou debatu. Je ale zřejmé, že se tento vztah po řadu let neustále upevňoval, a to stále víc a víc podle potřeb Izraele. Izrael mohl počítat s finanční i vojenskou pomocí a nikdy neselhávajícím vetem Spojených států v Radě bezpečnosti OSN.
V poslední době došlo k tomu, že jak izraelští politikové, tak základna jejich podpory v USA se neustále posouvali doprava. Izrael pevně lpí na dvou věcech: neustálém oddalování seriózních jednání s Palestinou a naději, že někdo bude bombardovat Íránce. Obama se pohybuje opačným směrem, aspoň do té míry, do jaké mu to dovoluje vnitřní politika USA. Napětí je už hodně vysoké a Netanjahu se modlí, pokud to vůbec dělá, za volební vítězství Republikánů v roce 2012. Krizový okamžik může ovšem nastat ještě předtím, když Valné shromáždění OSN odhlasuje uznání Palestiny jako členského státu. Když se proti tomu Spojené státy postaví, ocitnou se v prohrané pozici.
Rozpory so Saudmi aj Pakistanom
Saudská Arábie měla s Washingtonem komfortní vztahy od doby, kdy se prezident Franklin Roosevelt setkal roku 1943 s králem Abdulem Azízem. Společně dokázali získat kontrolu nad světovou ropnou politikou. Obě země spolupracovaly ve vojenské oblasti a Spojené státy spoléhaly na to, že Saudové budou držet v šachu ostatní arabské režimy. Dnes je ale saudský režim silně ohrožen druhou arabskou revoltou a velmi se ho dotkla jednak ochota, s níž Spojené státy přijaly svržení Mubaraka jeho armádou, jednak kritická vyjádření USA, byť umírněná, k saudské intervenci v Bahrajnu. Priority obou zemí jsou nyní zcela odlišné.
Pákistán (stejně jako Čína) získal plnou podporu Spojených států v období studené války, kdy byla Indie podle USA příliš blízká Sovětskému Svazu. USA a Pákistán společně podporovaly mudžahedíny v Afghánistánu, aby si vynutily stažení sovětských vojsk. Patrně také spolupracovaly na zamezení růstu al-Kajdy. Dvě věci se změnily. Po skončení studené války navázaly Spojené státy mnohem vřelejší vztahy s Indií, čímž zklamaly naděje Pákistánu. A Pákistán a Spojené státy mají vážné rozpory v tom, co dělat s neustálým posilováním al-Kajdy a Tálibů v Pákistánu a Afghánistánu.
Krajiny, ktoré už tak nespolupracujú
Jedním z hlavních cílů zahraniční politiky USA po zhroucení Sovětského svazu bylo zabránit tomu, aby si evropské země vytvořily samostatné politiky. Dnes ale právě to dělají tři významné státy – Velká Británie, Francie a Německo. Tento proces nedokázala zpomalit tvrdá linie George W. Bushe ani měkčí diplomacie Baracka Obamy. Skutečnost, že Francie a Velká Británie dnes chtějí po Spojených státech, aby sehrávaly aktivnější roli v boji proti Kaddáfímu, zatímco Německo říká skoro úplný opak, je méně důležitá než fakt, že všichni tři říkají tyto věci velmi nahlas a rozhodně.
Rusko, Čína a Brazílie hrají svými kartami ve vztazích se Spojenými státy velmi pečlivě. Všechny tři země dnes vystupují proti stanoviskům Spojených států skoro ve všem. Nemusí dotáhnout své snahy (jako je použití vet v Radě bezpečnosti) až do konce, protože USA stále umí pořádně vystrčit drápy. Určitě ale nespolupracují. Fiasko nedávné Obamovy cesty do Brazílie, kde si myslel, že dosáhne po nástupu prezidentky Dilmy Rousseffové změnu přístupu – v čemž ale neuspěl – ukazuje, jak malý je v současnosti vliv USA.
Spojené štáty – neohrabaný obor
Nakonec připomeňme, že se změnila také vnitřní politika USA. Zahraniční politika založená na souhlasu obou politických stran je věcí minulosti. Když jdou nyní Spojené státy do války jako v Libyi, průzkumy ukazují jen na asi 50% podporu obyvatelstva. A politikové obou stran napadají Obamu buď proto, že je příliš jestřábí, nebo že je příliš holubičí. Všichni čekají na jakoukoli změnu politiky, aby do něj mohli mlátit. To ho může přimět k všeobecnému vystupňování angažovanosti USA, což jen vyostří záporné reakce všech někdejších spojenců.
Madeleine Albrightová se proslavila výrokem, že USA jsou „nepostradatelnou zemí“. Na světové scéně jsou pořád obrem. Ovšem obrem neohrabaným, který si není jist, kam jde nebo jak se tam chce dostat. Mírou úpadku USA je stupeň, v jakém jsou jejich někdejší nejbližší spojenci schopni odmítat jejich přání a veřejně o tom mluvit. Mírou úpadku USA je stupeň, v jakém nejsou samy schopny veřejně prohlásit co dělají a přitom tvrdit, že všechno je ve skutečnosti pod kontrolou. Aby ale Spojené státy dosáhly v Pákistánu propuštění agenta CIA z vězení, musely ve skutečnosti vyklopit velmi značnou peněžní částku.
Důsledky toho všeho? Mnohem víc globální anarchie. Kdo na tom všem vydělá? To je v tomto okamžiku velmi otevřená otázka.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 303, 15. 4. 2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil
Medzititulky Slovo
Foto: Autor Immanuel Wallerstein – montáž redakcia
