Reakce na článek Jana Čulíka „I pro bohaté je nepříjemné žít v otrokářské společnosti“
Samozřejmě, že bezpečnostní realita Západu by měla být po zkušenostech s režimem apartheidu v JAR a po zkušenostech s jeho koncem taková, jak píše Jan Čulík. Měla by být. Ale není. Stále větší a stále nebezpečnější a bezvýchodnější ghetta hovoří o něčem jiném. Stále více příslušníků soukromých bezpečnostních složek se stále mohutnější výzbrojí hovoří o něčem jiném. Dnes už existuje soukromá i bezpečnostní služba, vlastnící stíhačky F-15. Pro bohaté je v současnosti výhodnější akumulace i za cenu zvýšení nákladů a diskomfortu. Teze o inkluzivní společnosti je překonaná (možná ze Skotské vrchoviny není Londýn vidět…). O opaku hovoří stále větší koncentrace vlastnictví v rukou stále menšího množství lidí.
„S koncentrací vlastnictví na nadnárodní úrovni vystupuje do popředí otázka potenciální či skutečné moci, kterou vlastnictví přináší,“ konstatuje Jan Jirák a Barbara Köpplová ve stati Média a společnost. „Koncentrace vlastnictví je patrná jak na národní, tak na celosvětové úrovni“, konstatují v oborové mediální studii „Úvod do studia médií“ Graeme Burton a Jan Jirák (Barrister & Principal, 2001) „Mediální instituce tak často dostávají nadnárodní charakter a překračují hranice států i světadílů.“
Hrozba pro evropskou kulturu
I jiní autoři dávno před nimi si povšimli toho, že „koncentrace vlastnictví ohrožuje pluralitu a kulturní rozmanitost“. Totéž samozřejmě konstatovali už autoři i v Britských listech , v souvislosti s privatizací deníků (v ČR, pozn. Slovo) do rukou dvou resp. tří zahraničních vydavatelských konglomerátů.
Konstatují to i poslanci Evropského parlamentu. „Evropská unie dlouhodobě sleduje média primárně z hlediska hospodářské soutěže – vyváženost, nevyváženost, koncentrace,“ uvedl Jean-Marie Cavada, který sám dříve působil jako novinář a ředitel několika francouzských televizních a rozhlasových stanic. „Evropská média jsou podniky menšího, nanejvýš středního formátu, závisí to na tom, zda se na ně díváte z globální či evropské perspektivy. Velmi málo z nich má globální dosah jako koncerny v Severní Americe nebo Asii. Tato nerovnováha je určitým způsobem hrozbou pro evropskou kulturu,“ vysvětlil poslanec. Obecně lze předpokládat, že hlavní proud internacionalizace a koncentrace vlastnictví Evropu teprve čeká. Jde o synergii i snižování stále vyšších fixních nákladů a snižování ziskovosti výrobců, tlačených asijskou konkurencí.
Výsledkem je oligopolní či monopolní rozdělení trhů namísto konkurence, oligarchické vlastnictví firem, nerovnost v přístupu ke vzdělání, marketingem určené zpomalení vývoje nových postupů a technologií a stále rychlejší rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. Takový je Západ, viděn očima ekonomů a ne očima humanistických snílků.
Pod hranicí životního minima u nás žije zhruba 133 tisíc domácností, což reprezentuje skoro 400 tisíc lidí. A do budoucna se bude rozdíl v příjmech dále prohlubovat. V evropském měřítku bude navíc patřit mezi velmi chudé většina Čechů. Přibližně 96 % procent tuzemských pracujících pobírá nižší mzdu, než je minimální mzda v Lucembursku, konstatoval v dubnu 2004 Vladimír Pikora z Volksbank pro týdeník Profit. (http://www.profit.cz/clanek/rozevirani-nuzek-mezi-chudymi-a-bohatymi.aspx)
Demokracie se mění v oligarchii
Vezměme si například konec socialistického „sociálního zázraku“ ve Švédsku. Už v roce 1990 kontrolovala velkou část největších průmyslových podniků země (včetně tak věhlasných jako Electrolux, Stora, Ericsson, Saab, Scania či Alfa Laval) jedna jediná rodina Wallenbergů. Výrobce nábytku Ikea je „rodinný“ podnik jedné z nejbohatších rodin na světě. Ještě v roce 2000 kontrolovaly dva uzavřené kapitálové fondy – Investor a Industrivaerden – aktiva tvořící dobrou polovinu kapitálu celého švédského komoditního trhu.
Německý syndikalistický sociolog Robert Michels už v roce 1911 věřil, že každý politický systém, včetně liberální demokracie, se nakonec vyvine v oligarchii. Důvody podle Michelse spočívají v samotné podstatě organizace a potřebě lidé nechat se vést : nezbytnost vedení / řízení institucí, princip sankcí a odměn jako „cukru a biče“, tendence skupin upřednostnit své lokální zájmy a pasivita jednotlivce, které vedou k centralizaci moci vůdců. Michels tak formuloval „železný zákon oligarchie“, který říká, že všechny formy organizace , bez ohledu na to, jak demokratické nebo autokratické mohou být na začátku, budou nakonec a nevyhnutelně mít oligarchické sklony, čímž se skutečná demokracie stane prakticky i teoreticky nemožnou, zejména ve velkých skupinách se složitou organizací.
Chce-li někdo zavést oligarchické prvky, je nutné maximálně zprofesionalizovat výrobní a řídící struktury (robotizace, CAD-CAM, SAP apod.) a klást na ně maximální požadavky (falešný konkurenční boj v rámci holdingu, normy kvality ISO). Jen tak doje k přirozenému a dostatečně omezenému samovýběru produkčních i manažerských elit, které se stanou následně nepostradatelné. Vrátíme-li se do oboru médií, zjistíme, že je zde několik desítek šéfredaktorů a editorů, kteří rotují bez ohledu na konkurenční vazby mezi jednotlivými deníky a týdeníky. Stejně tak je zde několik desítek odborníků na televizní zpravodajství, bez kterých se výroba ve všech stanicích neobejde. Víc jich nebude, neboť není objektivně víc lidí potřeba a ona zpravodajská oligarchie nedovolí vytvářet za sebe náhradu… To je „optimalizovaný“ stav.
Koncentrace bohatství je doprovázena chudnutím většiny
K podobnému výsledku vedla „legislativní smršť“, která profesionalizovala české poslance tak, že ovládli politickou strukturu ve svých stranách. Jedině oni jsou „odborníci“, jedině oni mají dostatečné množství informací, o které se nemají potřebu dělit s členskou základnou stran. Takto vzniklé odcizené elity znechutí velké množství členů a proto se z politické struktury stávají firmy, s chováním firem. Zatímco pouze vídeňská sociální demokracie má 120 000 členů, má pražská ČSSD pouhých 3000 členů a celá ČSSD pouhých 25000 členů. V jiných stranách to není jiné – proto ta personální vyprázdněnost politické scény a recyklace jejích elit.
Osmdesát procent světového bohatství je v rukou 15 procent obyvatel nejbohatších zemí a 358 miliardářů je dohromady stejně bohatých jako 2,5 miliardy lidí (téměř polovina lidstva). Jedna pětina populace ve světě, která žije v nejrozvinutějších zemích má 86 procent světového GDP a pětina v nejméně rozvinutých zemích pouze 1 procento. Aktiva tří miliardářů, kteří jsou na špici pyramidy představují více než HDP všech nejméně rozvinutých zemí s jejich 600 miliony obyvatel. Dnes disponuje (podle časopisu Forbes, který trend pravidelně sleduje) 946 lidí 3,5 bilióny dolarů. Jen během jediného roku se jejich jmění zvětšilo o 900 mld USD. Za posledních dvacet let zvýšili bohatí lidé svá aktiva ze 300 mld na 2000 mld USD. Ve Velké Británii žije dnes 14 milionů obyvatel pod úrovní chudoby, tvrdí Miloslav Formánek na základě statistických dat.
Podrobnější vhled do relativní chudoby v této zemi na počátku 21.století poskytl podle vybraných ukazatelů britský Národní statistický úřad (Office for National Statistics). Studie vypracované vědci na čtyřech vysokých školách (Bristol, Loughborough, York a Heriot-Watt) a podporovaná Joseph Rowntree Foundation, tvrdí, že je svého druhu vůbec nejkomplexnější a nejdůslednější. Rozhovory s vzorkem jednotlivců vycházejí z obecného průzkumu domácností (GHS) z let 1998-1999, který byl použit k vypracování seznamu položek a činností, které většina považuje za „nutnost“. Ty byly definovány jako ty věci, které by měl moci si dovolit, a bez kterých by neměl být.
Studie ukázala, že 4 miliony lidí si nemohou dovolit jíst čerstvé ovoce a zeleninu či jíst alespoň dvakrát denně. 9,5 milionu Britů si nemůže udržovat v bytě odpovídající teplotu a vyloučit v něm nadměrnou vlhkost. Osm milionů lidí si nemůže dovolit jeden nebo více základních položek domácnosti, jako je lednička nebo koberec. 10 milionů dospělých, nemůže si dovolit pravidelné spoření 10 liber měsíčně. 6,5 milionu dospělých nemůže obměňovat základní oblečení kvůli nedostatku peněz. 7,5 milionu lidí jsou příliš chudé, aby se zapojily do společenských aktivit, nemohou navštěvovat rodinu a přátele , účastnit se na svatbách a pohřbech příbuzných nebo oslav při zvláštních příležitostech.
Malé příjmy, velké dluhy
V USA vydělává 20 procent těch, kteří jsou na nejspodnější stupnici, oproti roku 1979 o 100 dolarů ročně méně. Ve Velké Británii se vládnoucí třída a horní část střední vrstvy během 25 let, za vlády „nové levice“ staly podstatně bohatšími a jejich bohatství také rostlo mnohem rychleji než dříve. Na počátku 21.století největší příjmová skupina dosáhla nejvyššího podílu na národním důchodu od dob thatcherismu. Nejbohatší pětina populace světa měla kontrolu nad 45 procenty veškerého disponibilního bohatství. Špičkovým manažerům v největších podnicích stouply v posledních 10 letech příjmy o 92 procent, tempem více než dvakrát rychlejším než rostla průměrná mzda. Tomuto trendu se přizpůsobují i centra, hotely a země, v nichž své stamiliony zbohatlíci utrácejí.
V závěrech Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) bylo uvedeno, že z určitého hlediska zakusilo během šestiletého období chudobu 55 procent obyvatel Británie. A když se vezmou v úvahu sociální dávky, dosahuje tento počet stále ještě 40 procent. Údaje zahrnují i střední a horní třídy. Podstatnou většinu ovšem tvoří dělníci.
V Německu se v situaci „prekariátu“ ocitá 8 procent obyvatel, tj. 6,5 miliónu osob. Na západě Německa se k ní řadí 4 procenta z nich, na východě každý pátý člověk. Tato skupina má vysoký podíl ekonomicky aktivních věkových skupin, má nejvyšší podíl svobodných povolání. Dvě třetiny z takto postižených lidí přišly o práci, zbytek se o ní bojí. Mají malé příjmy a velké dluhy, nevlastní byt. Pracovníci střední třídy, jimž hrozí sociální ohrožení, tvoří dalších 16% německé populace. A minimálně kvalifikovaní pracovníci 7%.
„Prekariát“ – ohrožení nezaměstnaností
Do kategorie „prekariátu“ – nové sociální skupiny existenčně zranitelné nezaměstnaností – se řadí 10 až 15 procent (někde až 20 procent) Němců mladších 18 let. Ke zmíněným 6,5 miliónu osob někteří přičítají i další, kteří jsou v ohrožení, pobírají méně než 60 procent průměrného příjmu, tj. představují klasickou příjmovou chudobu. Ta postihuje na východě Německa asi 21 procent obyvatelstva, na západě 16,5 procenta osob. Zejména mladým lidem, kteří nemohou začít po škole normální život, hrozí celoživotní chudoba.
Stejně tak expanuje pracovní chudoba – která se měla posledních deset let neustále snižovat – nyní se předpokládá aby prudký vzestup. Počet těch, kteří pracují a žijí v extrémní chudobě za méně než 1,25 USD denně se zvýšil z 624 milionů pracovníků v roce 2007 na více než 850 milionů v roce 2009, a zranitelní, žijící ze 2 USD mohou dosáhnolut 1,4 miliardy pracovníků, což je 43 procent celkové světové pracovní síly, říká ILO (International Labour Office: Global Employment Trends Update, May 2009. Geneva).
Nejen český tisk si stihl povšimnout, že i v Británii není hej. Rozdíl mezi bohatými a chudými Brity je největší od konce války, tvrdily před rokem Novinky. Deset procent nejbohatších Britů je na tom dnes stokrát lépe než ti nejchudší. Studie se zabývá stupněm nerovnosti v různých oblastech za posledních třicet let. Mimo jiné uvádí, že mezi lety 2007 a 2008 byl rozdíl mezi bohatými a chudými největší od konce druhé světové války. Majetek nejbohatších deseti procent Britů má v průměru na jednu rodinu hodnotu 853 000 liber a více (přes 25 miliónů korun), zatímco u těch nejchudších je to jen 8800 liber (asi 260 000 korun) a méně. Podstatná je informace, že nerovnost majetku roste s věkem. Každá desátá domácnost lidí mezi 55 a 64 lety má nemovitost, penzijní spoření a další peníze v hodnotě pod 28 000 liber (zhruba 840 000 korun). U nejbohatších deseti procent Britů stejného věku je to přes 1,3 miliónu liber (téměř 40 miliónů korun).
Článek psán s využitím analýzy Miloslava Formánka „Limity kapitalismu (koncentrace bohatství a chudnutí většiny)“ z roku 2009.
Prebrané z nášho partnerského webu Britské listy. Medzititulky Slovo.
Ilustračné foto: Pål Joakim Olsen, bixentro a Progress Ohio
