Pro jistou, přesně určenou sociologickou skupinu se návštěva kulturních akcí po roce 1989 stala v České republice zcela nebo málo dostupnou. A to v případě, že si zásluhy na majetkovém převratu jednoho režimu v druhý režim hlasitě dodneška přičítají na svůj vrub například i četní umělci, dokonce i ti, kdož dezertovali třebas do ministerských, velvyslaneckých nebo poslaneckých či senátorských křesel.
Ať si kdo chce snáší jakékoliv a nejrůznější argumenty – toto mé konstatování je nezpochybnitelné. Nejvíce na tento fakt k všeobecné lítosti doplácejí současní mladí lidé, zejména studenti, ti, kdož teprve s hypotékami se chystají do života a plnou měrou senioři. Nic nedokáže nahradit rozmach televize a rozhlasu, nehledě na to, že se občas tyto instituce řadí k těm nástrojům, které kulturní rozmach spíše kazí a poskvrňují jej nevkusem a šířením braku a bulváru.
Občas se mi vrací v návratu prapodivný požadavek jediného ministra kultury u nás, tolik oslavovaného Pavla Tigrida, který vyhlásil požadavek na zrušení této instituce, podobně jako mu byl stejně nablízku požadavek ministra zemědělství Bohumil Kubáta z Pithartovy vlády, zrušit československé zemědělství, když lze veškerou produkci z našich širých lánů dovést odjinud. A na uvolněných pozemcích nechat vyrůst montážním halám, nebo je vručit do náruče developerům.
Prožil jsem oproti jedněm i druhým v dnešním postavení lepší stránku života. Mohu k tomu i připočíst i větší dostupnost literatury a filmu. Ve světle jejich cenové politiky a sítě kin a knihoven na našem území. Jejich repertoár nemíním přibližovat a srovnávat. To je jiné téma. Neviditelná ruka trhu je jinou sférou, kterou si dovolil vzpomenout v roce 2000 spisovatel Ludvík Vaculík: Žádnou současnou krutou nynější moc peněz nelze srovnávat s včerejší mocí strany a vlády. Vstupenky na kulturní podniky byly dostupné velkému počtu obyvatelstva. To všechno šmahem vymizelo a nelze se holedbat před světem, jací jsme v něm kabrňáci.
Bez kultury a bez umění však nelze žít ani dýchat.
Mám rád dobrou hudbu, rád si poslechnu i takovou, která mi byla silou nadvlády peněz asi již navždycky v dalším životě znemožněna. Proto jásám nad vybranými pořady rozhlasu a jeho příbuzné organizace Radioservisu, a.s., když se v jejich institucionálních řadách objevují umění milovné duše, které myslí poněkud jinak, než psychopatické mozky politického života. Navíc přečasto se značně pošramoceným ideologickým vybavením.
V produkci televize obracím zrak k vyběrovým stanicím – zvláště ke stanici Intermezzo a občas ke skoupé ČT Art. Vysmátým Chvilkám poezie, dramatickým televizním přenosům, zejména ze Slovenska u nás odzvonil, zdá se, navždycky zvonec.
V tomto neutěšeném hájemství v poslední době mé srdce oblažily rozhlasové nahrávky z nabídky Radioservisu poslední doby – například Pavol Hamel & Jihočeská filharmonice pod taktovkou Vojtěch Spurného, nahrávka operety Oskara Nedbala Vinobraní v obsazení s Josefem Bekem jako Frajo Svečákem a s Jaroslavem Pospíšilem jako Baronem Bogdanem Lukovacem z roku 1958. S přídavkem Nedbalovy a Dykovy Z pohádky do pohádky. A což teprve Barokní varhany Slovinska v interpretaci mladého koncertního varhaníka Pavla Kohouta?
Balzámem je i zbrusu nové CD z díla Františka Bendy (1709 Benátky nad Jizerou – 1786 Postupim), kdy nám jeho flétnovou hudbu představuje flétnista České filharmonie Roman Novotný, harfistka Jana Boušková, světová hvězda a s nimi český varhaník Aleš Bárta a Jan Keller svou hrou na chello.
Postesk je nemilosrdný, velkohubé hlášky o přidání částky 200 Kč – 300 Kč na důchodech v České republice při současném zvýšení cen potravin jsou přímou výzvou pro jednu z generačních skupin: kultury a umění se nedotýkat.
Čekat na smrt!
Ale i v takovém světě musí člověk hledat světlejší cesty a nepodléhat programovému tlaku, vedoucímu k depresi.
Kultura a umění jsou přece krví života.
Jenom potravinami, krmím nenávistných válek, hašteřením kolem EU a NATO, zaséváním ohnivé nenávistí k Rusku, psychopatickými rozmíškami, které jsou u nás na denním pořádku, vábením nás všech k opakujícím se volebním taškařicím, přece žít nelze.
Jsem rád na světě!
Kresba autora: Radek Fetters
