Joyceův Ulysses začíná zdánlivě triviální expozicí: „Tur Mulligan se vynořil ze schodů.“ Pak Tur zjišťuje, že na misce s holením má „služčino puklé zrcátko“ – in medias res – první příznak automatického psaní v duchu freudovského proudu podvědomí. Avšak jako na Héfaistově štítu u Homéra je ukováno monumentální panorama dějin Řeků a jejich mytologie, v Mulliganově zrcátku se zobrazuje Joyceho irská civilizace, Dublin i neklidná duše Štěpána Dedala. Estetika tohoto postupu je hluboce otevřena veškerenstvu i Vesmíru. Umožňuje libovolné neboli „otevřené“ (Umberto Eco) čtení: „Tur Mulligan nakoukl pod zrcátko a hbitě zas misku přikryl. […] Neboť toto jest, milení, pravá Kristýnka: tělo a duše a krev a rány boží. Zvolna hrát, prosím. […] Jen se na sebe podívej, ty úděsný barde. Štěpán se nahnul, a vlasy hrůzou zježeny, koukl do podaného zrcátka, napříč rozštípeného křivou prasklinou. Jak mě vidí on a druzí? Kdopak mi vybral ten obličej? Tuto neodvšivenou psotu. […] Schrastil jsem je v pokojíku té naší cuchty, řekl Tur Mulligan.“ ––– V politickém diskursu však stejný postup posléze – bez jakékoliv estetické odpovědnosti, o občanské nemluvě – nabývá povahu zaklínadla produkujícího specifický prostoduchý jazyk, vlastně blábol: lingua omniscopa, tedy „všeříkající nicneříkající řeč,“ jak to výstižně pojmenovala česká lingvistka Jarmila Doubravová. Bez bílé košile a kravaty – vata. ––– Klinické konstatování, poučné pro politický diskurs, z pera předního českého psychiatra Vladislava Šolce: „Fenomén [psychické] projekce podstatnou měrou ovlivňuje očekávání způsobu řešení konfliktu: Každá strana chce být pochopena způsobem, který sama považuje za správný! Zakrnělá citovost bude v konfliktu nevědomě bojovat právě proti citům.“ – Opak Joyce? Nikoliv. Je to něco mnohem závažnějšího. Bejt velkej tak praseti po rypák, ať už mentálně nebo fysicky, pak co ti zbývá? Musíš vysoce skákat, což je namáhavé, nebo řvát jako tur. Což některým přináší určité uspokojení. Cvrkot, šelest? Né! – Pořádná fligna, neboli habaďúra. Říká se tomu ars rhetorica. To je řešeníčko! Učeně nadáno: Lingua omniscopa je médiem, zabezpečujícím, že posluchač/čtenář pojme řeč správně, neboli slušně, tedy jak se na správného bigoše patří. Mektat důsledně a výlučně jen podle toho, co právě táhne bednou mluvčího, nicotou posvěceného… ––– Krásně to kdysi napsal Milan Uhde:
Jaké je tohle divné rozednění,
Komu svět asi ukradli,
Komu svět mohl býti ukradený,
Komu byl volný jak pár šlí?
Musíme uznat, je jistým druhem umění plácnout, jak u muziky, někomu na čelo Černého Petra. A on vám za to ještě potřese ploutví. Doma sice zjistí, že to nebyla tisícovka, ba ani stovka. Dokonce ani ta trestní karta ze známé hry o Černého Petra, která vznikla – jako druh drsného černého humoru – v dávných dobách morových ran. – Prostě nic, jen čísi vyšmatlaný škrpál. Bŕŕŕ! Podívejte se po bližních, jaký klóbrc nosí na škopku. Pro jistotu. Ale nikdy se nedívejte pod puklé zrcátko. Je tam tma. Zrcátko, i když puklé, práskne někdy víc, než snese i zarytej flegmouš. Proto to svoje nikdy nikomu nepůjčuji.
